Mluvící strom 17: Malá noční procházka

11. září 2009 v 18:44 | Léto |  Příběhy
Po krátké přestávce zapříčiněné mým těhotenstvím se opět vracím k příběhu, tentokrát z pohledu Violy Konvalinky. V této kapitole tak trochu experimentuji s časovou strukturou vyprávění. Ukra... ehm, inspiroval jsem se v tomto ohledu od Dana Simmonse.




Pozorovala stříbřitou tekutinu, přelévající se ze strany na stranu, jako by se snad pokoušela uniknout ze svého skleněného zajetí. Ale to byl samozřejmě nesmysl: vlnobití v kořalce bylo způsobeno prostě jen tím, že se Violina ruka třásla chladem.

Zrovna uvažovala, zda si má znovu loknout a ohřát se, anebo si raději ponechat zásobu ještě na později. Měsíční světlo, proti kterému lahvičku přidržovala, však odhalovalo, že stav věcí je vskutku neveselý. Ve flakónku zbývalo už sotva jen několik slziček páleného cikánského léku na posilněnou. A dívka věděla, že pokud se napije nyní, bude možná muset přestát zbytek mrazivé noci jen s vlastním tělesným teplem.

Vztekle si povzdechla a ukryla nevelkou láhev pod kabát. Pak se donutila vykročit dál po pěšině, vinoucí se lužním stromovím podél říčky. Otevřené nebe nad její hladinou bylo hnízdištěm ubývající luny, a tak na napůl zasněženou, napůl zarostlou cestu viděla poměrně dobře. Děkovala svému štěstí, že dnešní noci není zataženo.

Ve zraněném předloktí jí trochu poškubávalo, ale nebylo to nic, co by slečna Violetta nevydržela. Ránu měla koneckonců pečlivě vyčištěnou a obvázanou, a tak ji pustila z hlavy. Přesto se jí kousanec tu a tam připomínal lehkou bolestí. Proti své vůli se musela usmát: přestože byl uplynulý večer nabitý vzrušením a nebezpečím, ke zranění přišla hodně nečekaným způsobem.

Společně s baronovou služebnou, kudrnatou Rachélií, mířila Viola Konvalinka na nádvoří loktušínského hradu. Jistě, ona sama by mnohem ráda zůstala v knihovně, kde by mohla dumat nad zapomenutými svazky. Třeba by v nich objevila něco, co by podpořilo její podezření. Soudila totiž, že vévoda Lev a baron Oliver ovlivňují počasí pomocí nějakých temných démonických čar.

Proč by nemohli? Vždyť Černý vévoda, jenž se zásvětními silami uzavřel smlouvu, žil před pouhými třemi staletími. Ano, zajisté: poté, co se Richard von Bleien stal králem, nechal spálit celou grimoárovou knihovnu Kruté královny. To aby jej, dle jeho vlastních slov, nemohl nikdo následovat v jeho temném osudu. Jenže to ještě neznamená, že se nějaké svazky se zakázanými znalostmi nedochovaly. Lev von Bleien jich v nějakém tajném sklepení klidně mohl mít celé hromady.

Zatímco Viola takto rozvažovala, pouštěla si mladičká hnědovlasá služebná ústa na špacír: "Ani nevíš, jaké máš štěstí, milostslečno! Máš bláznivé štěstí. Vznešený pán Oliver se právě vrátil od jihu, kam doprovázel Jeho vévodskou Jasnost. Zde na hradě hodlá zůstat přes noc, pak s oddílem rytířů vyrazí ke Věnobrodu. Máš neuvěřitelné štěstí, že si vyžádal právě tvou přítomnost."

Viola si to nemyslela. "Chce mě jen vyslechnout ohledně Zabrožova útěku, nic víc," zamručela. Věděla, že paladýn Johan zu Feurein nebo kastelýn Friedreich již Oliverovi nepochybně řekli o svém podezření, že se v loktušínském hradě nalézá špeh. Střezte se, pane! Máme tady temnou duši, placenou Joštem von Sinterbreu!

Tím nejvtipnějším na celé věci bylo ovšem to, že Zabroži Lokenbardovi umožnili uniknout právě paladýnové. Dívka byla rozhodnutá držet jazyk pevně za zuby. Neměla sice nejmenší ponětí, co vlastně Jasmínový řád plánuje, ale pokud je to něco v neprospěch pána von Loktuschin, pak budiž. Hraběnka Elysea by podobný přístup jistě schválila.

"Máš divotvorné štěstí," básnila dál kudrnatá Rachélie, "baron Oliver je takový krasavec! Ani nevíš, jak moc ti závidím."

"Mně připadne poněkud… oslizlý," vyjádřila své mínění budoucí kněžka Moudrosti.

Vzápětí své prostořekosti zalitovala, ale už bylo pozdě. Služebná se zatvářila uraženě. "Jak můžeš něco takového vůbec říct?" vzlykla. "Vždyť se mu nikdo nevyrovná! Ty vlasy! A ten hlas! Kdybys neměla oči jen pro toho svého ušatého rytíře, taky bys to viděla!"

Rvaly se na chodbě před hlavním schodištěm, dokud je od sebe neodtrhli další sloužící, přilákaní řevem a skučením.

Ano, Viola o sobě dobře věděla, že se občas nedokáže ovládnout. Tentokrát však rány nejen rozdávala, ale i schytávala. Pár nelíbezných škrábanců a kousanců jí dokonce musel ošetřit felčar. I to bylo důvodem, proč k rozhovoru s loktušínským pánem nakonec vůbec nedošlo.

Skrze stromy prodechl studený vítr a znovu donutil dívku, aby uvažovala nad čertovskou cikánskou vodou. Pokud bude dryákem šetřit, mohlo by to dopadnout tak, že zůstane ležet v příjemném mrazu. Dokázala si jednoduše představit, jak padne a již nedokáže přemluvit své údy k dalšímu pohybu. A k čemu pak její prokřehlé mrtvole bude ušetřená pálenka?

Dlouho se nerozpakovala. Vytáhla lahvičku z jejího kabátového lůžka, odkroutila zátku a nechala si několik posledních kapek stéci do hrdla. Chvíli necítila nic; potom se jí do krku a žaladku zabodly tisíce jehliček a ona si připadala jako knot svíčky, kterou právě někdo zapálil. Jak slastné povbuzení!

Doušek dodal přemýšlivé tmavovlásce sílu nejen do nohou, ale hlavně do srdce. Znovu s chutí vyrazila podél potůčku kupředu.

Za jiné situace to mohla být líbezná cesta. Po stranách vymletého koryta se kroutily vrby. Z některých míst se nakláněly také olše, jejichž větve se navzájem proplétaly jako pavučinky na černém pozadí. Z ledem zastavené říčky na některých místech vystupovaly kameny, dohladka ohlodané proudem.

Nebeské hvězdokupy stále plály, ale zdálo se, že mraky kupící se od severu by je brzy mohly zastínit. Violetta doufala, že se do té doby stihne svým světlem ohlásit kalné jitro pozdního podzimu. Protože kdyby měla ve své cestě pokračovat v černočerné tmě, nejspíš by to nedopadlo moc dobře. V takovém případě by potřebovala ostré kočičí smysly - a ty, narozdíl od hraběnky Elysey, postrádala.

Ach, paní von Strudelheim! Viola usoudila, že pokud už je ona sama vzhledem ke svému věku a postavení odsouzena k roli loutky, pak si musí najít takového loutkaře, který to s ní bude myslet dobře. A hraběnka by tento požadavek splňovat mohla. Oproti jiným.

Znovu zavzpomínala na události uplynulého večera.

Zatímco felčar za pomoci roztoku z čerstvých psích slin čistil dívce kousanec od služebné Rachélie, zjevil se odkudsi Johann zu Feurein. Se svým majestátním břichem se špitálem nesl pyšně a sebejistě.

"Jeden z mých rytířů hlásil, že se na něj pár mil před Loktušínem obořil neznámý muž. Svedl s ním souboj a byl nucen ho zabít," oznámil dívce břitkoústý paladýn. "Údajně odpovídá Zabrožově popisu, takže tam musíme poslat někoho, kdo toho ušatého kluka znal. Já mám spoustu práce tady, ale ty bys tu práci zastat mohla. Výslech může počkat - stejně by z tebe Oliver nic dalšího nevyrazil, ani kdyby použil kladivo, že ano? Navrhnul jsem mu, aby tě tam poslal společně s Friedreichem. Ten dobře ví, jak se postarat o holčičky, takže žádný strach."

Vzal Violu za rameno a odváděl ji z hradního špitálu. Ten byl jinak téměř prázdný, až na jednoho podkoního, jemuž jeho zvíře nešťatnou náhodou rozdrtilo prsty na nohou. "A netvař se tak zkroušeně," dodal ještě zu Feuerein, jakmile se ocitli z doslechu. "Zabrož je samozřejmě v pořádku. Jen tě potřebujeme dostat ven z Loktušína."

Tmavovláska přikývla. "Jak říkáš, pane." Co ušetřila na výřečnosti, to utratila přemýšlením. Už je to podruhé, co se ji tenhle člověk snaží zachránit z Oliverova vězení. Jenže proč? Vždyť vystupuje coby baronův spojenec! Oliver dokonce nechává důležitá místa ve svém vojsku zastávat právě paladýny. Viole to v hlavě pracovalo. Neměla by raději utéct za Oliverem a tohle všechno mu sdělit?

Ne, rozhodla se. Pokud jí bude vskutku darována svoboda, vydá se do Kostně. Hraběnka von Strudelheim už bude vědět, co si počnout dál.

Jak se ukázalo o pár hodin později, nebylo to dobré rozhodnutí. Vlastně si jím jen díky velkému štěstí nepodepsala ortel smrti…

Sotva vyšla v kastelánově doprovodu z městské brány a překročila návrší, došlo k překvapivému přepadení.

Slečna Violetta sice viděla dvojící blížících se jezdců, ale nevěnovala jim velkou pozornost. Proč také? Předpokládala, že se jedná o nějaké rychlé posly, jimiž se válkou ohrožované hrabství zákonitě jen hemžilo. Vůbec si nepřipadala ohrožená: od proslulého Joštova tažení proti psancům byly útoky na pocestné v Sinterbreu spíše vzácností - a navíc tak blízko Loktušína!

Přesto právě k jednomu takovému napadení v tu chvíli došlo.

"Je to ještě daleko?" prohodila dívka ke svému kníratému průvodci. Když místo odpovědi zaslechla jen zachroptění, pochopila, že je něco špatně.

Otočila se k Friedreichovi, jen aby viděla zakřivený vrhací nůž, jak trčí z pečlivě oholeného krku. Loktušínský kastelán naprázdno zalomil rukama, zaskuhral jako nějaký podivný druh žáby a bezvládně se sesul k zemi.

"Líbezný vrh," ohodnotil proběhlou událost opálený mladík, zatímco zastavoval svého černého oře několik kroků od Konvalinky.

"Leda prd," uzemnil ho druhý cikán, sedící po jeho boku na vlastním komoni. Byl o něco starší a tvářil se zle; vzhledu rozhodně nenapomáhalo několik nežitů na krku a na pravé tváři. "Mířil jsem mezi oči. Jen škoda, že se ten křivoun netrápil trochu déle, než umřel. Za to, co udělal Tónice, by si to zasloužil."

Mladík pokrčil rameny. "Málokdo dostane to, co by si zasloužil, Kryšpíne."

"Řekl bych ti, co si myslím o tvých hlubokomyslných vývodech, ale v přítomnosti dámy se raději budu krotit. A jen tak mimochodem, nepřipadáš si jako nehorázný pták, že ses jí ještě nepředstavil?"

První cikán přikývl a vyklonil se ze sedla směrem k šokované dívce. "Já jsem Dežek," představil se. Byl to mladý snědý muž s černými vlasy přepadávajícími přes čelenku. "A tamten, co házel nůž, se jmenuje Kryšpín. Přijmi, prosím, náš doprovod."

Viole se konečně vrátila řeč. "Leží tady zavražděný člověk!" zaúpěla.

"Ano," souhlasil Dežek, urostlejší a pohlednější z obou cikánů. "Ano, to vskutku leží. Měli jsme původně zabít i tebe, ale Osténie nám přikázala tě ušetřit. Lze říci, že máš štěstí."

"Tak si naskoč, holko plesnivá," vyštěkl Kryšpín. "Jestli nás tady chytnou, budeme viset všichni tři."

Violetta přijala nabízenou Dežkovu paži a vyšvihla se za něj do sedla. "Určitě máš spoustu otázek," řekl cikán s podivuhodným klidem v hlase. "Ty ale prozatím musejí počkat. Není čas na hrdinství. Jedeme!" Dvakrát prudce zamlaskal, aby pobídl svého vraníka; totéž učinil i Kryšpín. Viole ty zvuky připomněly, že poměrně dlouho neměla nic v puse, ale z pochopitelných důvodů si nestěžovala.

Nejprve zamířili zpátky na stezku, od ní pak k Najádě a podél řeky na jih. Cikánská zvířata byla silná a vytrvalá, s jistýma nohama, takže se i po soumraku dokázala vyhýbat případným nerovnostem a nástrahám cesty.

Před příchodem půlnoci nakrátko zastavili, aby pojedli a dali odpočinout jak zvířatům, tak svým hýždím. Kryšpín vybalil z šátku nařezané, kořeněné plátky - již poněkud vychladlé, avšak v hladových ústech chutnější než hraběcí hostina. Violetta byla ujištěna, že jde o maso koňské, nikoliv o krysí či kočičí, jak se obávala.

Kromě toho obdržela dva milé dárky: pekelně ostrý cikánský dryák, který docenila až při pozdějším nočním pochodu, a také pořádnou čepici. Vlastně to byl spíše ohyzdný, nastrakato obarvený kus kožešiny. Violetta si ale, narozdíl od své nejlepší přítelkyně, na módu nikdy nepotrpěla, takže ten teplý doplněk oblečení s radostí přijala.

Poté konečně nastal čas otázek. Proč vlastně cikáni dívku zachránili? Jak se jim to s takovou elegancí podařilo? Z jakého důvodu připravili o život kastelána loktušínského hradu a co znamenalo, že měli zabít i ji? Kdo jim to přikázal? Kdo je poslal?

Dežek a Kryšpín se to Konvalince sice snažili co nejobsáhleji vysvětlit, ale bez valného úspěchu. Ona sama měla vážné podezření, že ti dva nejsou s děním v Sinterbreu obeznámeni natolik hluboce, jak se snaží tvářit. Dokonce měla podezření, že chybějící vědomosti látají vlastní obrazotvorností. Přesto je podrobila křížovému výslechu.

"Jak jste věděli, že mě bude kastelán vyprovázen z Loktušína?" zajímala se.

"Osténii to sdělili paladýnové," odvětil Dežek. Za jeho zády v šatech z ledu hučela Najáda - stejným tónem jako v časech před staletími, stejně jako v budoucnu, až další stovky podzimů uplynou.

"Jak mohli věřit, že cik-" začala Viola, načež se zarazila.

"To je v pořádku, puso," usmál se Kryšpín, a odhalil tak chrup s mnoha mezerami. Dívka v duchu poděkovala nočnímu šeru, které z něj to nejhorší dovedně zakrývalo. "Věřili nám, protože se ta tlustá paladýnská koule domluvila s Osténií. Vlastně to nebylo poprvé, co jsme pro ně udělali nějakou špinavost." Odplivl si. "Každopádně jsi dobře postřehla, že nám cikánům se věřit nedá. Zu Feurein chtěl, abychom zamordovali kastelána i tebe. Jo, co se mě týče, klidně bych to udělal. Holka nebo kluk, vždyť je to fuk. Ale Osténie se usmyslela, že tebe máme ušetřit a dopomoct ti do Kostně."

"Proč?" užasla dívka. "Vždyť mě ani pořádně nezná! Chci říct, jistě, jsem ráda, že jsem přežila, to ano. Ale podrazit královské paladýny, to je dost o hu… chci říci o ústa. Kdyby chtěli, mohli by za to celou vaši kočovnou společnost pověsit!"

Tentokrát přikývl Dežek. "Ani bych se tomu nedivil, i když teď snad mají trochu jiné starosti. Naši lidé teď pospíchají přes Bleien do hrabství Eberschirm a dál na jih. Kryšpín a já se ještě nějakou dobu ochomýtat kolem, abychom pak dali vědět, jak to vypadá s válkou a zda se na nás nechystá trestná výprava."

"Chápu. Ale to není odpověď na otázku, proč mě Osténie rozkázala ušetřit."

"Říkala jsi přece, že ji znáš. Je nesmlouvavá, tvrdohlavá a má svůj vlastní smysl pro spravedlnost. Nechala se slyšet, že paladýnové nedobře naplňují svou úlohu správců království, a že by jim měl proto někdo zkřížit plány. Také nevím, proč jsme to museli být zrovna my."

"Vlastně povídala, že se paladýnové vůbec nesnaží dospět k míru," upřesnil Dežkova slova Kryšpín. "Z nějakého důvodu prý Olivera a Jošta k boji ještě podněcují." Starší cikán pokrčil rameny. "Takhle to říkala."

Violetta se zachmuřila.

"A taky se jí líbíš," dodal ještě Dežek. "Tvrdila, že jsi chytrá. Tím poctí jen málokoho. Dokonce o tobě měla vidinu: jak stojíš na hřbitově a zpíváš naši cikánskou píseň o Černém vévodovi. Nebyla jsi náhodou poslední dobou na takovém místě?"

Odpovědí mu bylo jen zavrtění rozčepýřené hlavy v čepici.

"Třeba k tomu ještě dojde," pokračoval ztepilý mladý cikán, "choť našeho předáka se ve svých předpovědích málokdy mýlí, přestože k ní už nepřicházejí tak často jako v mládí. Nevadí, nevadí. Teď tě doprovodíme na místo, kde Najádu snadno překročíš. Tam se budeme muset rozloučit, protože na koních bychom tenký led zatím nepřešli - nejspíš bychom skončili ve studené vodě. Ale žádný strach. Z druhého břehu snadno dojdeš k domu kameníka Křemáše. Ten dobrotivý pán má s Osténií velmi dobré vztahy, jestli chápeš, co tím naznačuji. Několikrát jsme už delší dobu tábořili poblíž jeho usedlosti. Když řekneš, že tě posílá ona, určitě tě s radostí přivítá. A teď pojeďme, než tady zmrzneme!"

Zatímco pokračovali v cestě, zamýšlela se dívka nad tím, co se právě dozvěděla.

Prorocké vidění? Snaha rozeštvat barona Olivera a hraběte Jošta? Intriky paladýnů a cikánů? Z jakého důvodu bylo důležité osvobodit Zabrože a proč se ji snažili připravit o život? Viola nevěděla, jak si to přebrat. Kdyby se mohla poradit přímo s vědmou Osténií, bylo by to pro ni o poznání snazší; obstaróžní paní byla, na rozdíl od většiny svých lidí, skutečně přemýšlivou, snad dokonce moudrou osobou.

Mezitím konečně dorazili na místo, o němž její zachránci hovořili.

Byla to opuštěná část lužního lesíku. Dávná povodeň tam vyvrátila velké mezery ve stromořadích a nový porost se ještě neobjevil. Řeka mručela hluboce a temně - dívka ten zvuk v uplynulých hodinách vytěsnila málem mimo dosah smyslů, ovšem nyní, když se ocitla těsně u ní, byl už hlas vody nepřeslechnutelný.

Vysoké zimní nebe bylo na severu stále pokryté mračny. Přímo nad Violettinou hlavou však odhalovalo a hrdě předvádělo, jak hustě je probodáno studenými hvězdnými jehličkami - důstojné preludium posledního listopadového dne.

"Nadešel čas loučení," prohlásil pateticky Dežek, když pomáhal Viole Konvalince ze sedla. "Led je tu dost silný, aby unesl váhu křehké děvčice. Naši dobře živení přátelé by to ale ještě nezvládli," dodal a poplácal spokojeně koně po zadku.

Pak ještě slečně v cikánské čepici vysvětlil, že na druhé straně řeky nalezne přítok zvaný Patočník, jehož břehu se má držet. Potom prý nemůže zabloudit.

Violetta chápavě přikyvovala.

Druhý cikán celou tu dobu mlčel. Pozoroval dívku zasmušilým, trochu podezřelým pohledem. Viole se nelíbil lesk jeho bělma - najednou si začala uvědomovat, že postává spolu se dvěma neznámými muži spolu v noční temnotě. "Tak dobrá. Buďte sbohem!" rozloučila se rychle.

Vykročila na led a pospíchala na druhou stranu. Led pokrytý tenkou sněhovou vrstvičkou pod jejíma nohama skřípal, sténal a vrzal.

Naštěstí se nepropadl.

Cítila se trochu jako nevděčnice, to ano - vždyť jim ani nestihla pořádně poděkovat! A dost možná je z nekalých úmyslů podezřívala neprávem. Přesto byla ráda, když na dvojici ztrácející se v temnotě zamávala z východního břehu, z té bezpečnější strany. Kryšpín a Dežek jí znamení oplatili. Pobídli koně a důstojně odkráčeli mezi stromy, pryč od řeky, pryč z hrabství a nejspíš i pryč z království.

To se odehrálo večer, před dlouhými hodinami a ještě delšími mílemi.

Nyní bylo ráno.

Z rozpáraného břicha jitra vyhřezávaly tisíce drobounkých, studivých vloček. S nadcházejícím dnem se trochu oteplilo, avšak to zároveň znamenalo, že se sníh navátý do rokle proměnil ve vlhkou, bílou bažinu. A to bylo snad ještě horší než mráz. Violetta se několikrát zabořila do závěje až po kotník a cítila, jak jí mokrost obrůstá kolem prstů na nohou. I proto se snažila kráčet spíše napravo od pěšiny, kde tolik sněhu nebylo.

Tam ale zase klopýtala o vystouplé kořeny a klouzala po namrzlé černé hlíně. Několikrát přehlédla čnící kámen a málem skončila na všech čtyřech. Po noci strávené chůzí na ni vyčerpání doléhalo a trochu se jí motala hlava.

Jistě, na dlouhé bdění bývala zvyklá - když se doma v Šeřinci začetla do nějaké hlubokomyslné knihy, často ztrácela pojem o čase a ji samotnou překvapovalo, když za oknem začalo svítat. Nyní však šlo přece jen o něco trochu jiného: bolela ji záda, nohy i stehna, trápil ji chlad a tělesná únava.

Znovu klopýtla a tentokrát už upadla.

Dopadla ústy napřed do hlíny, která, přestože byla pocukrovaná, chutnala hořce. Dívka zůstala chvíli ležet. Už neměla sílu ani na to, aby tu zlotřilou sinterbreuskou zem ztloukla pěstí, což by jinak s gustem učinila.

Zamyslela se nad tím, co tady vlastně dělá.

Vždycky přece toužila po moudrosti a poznání, po knihách, po tichém útočišti chrámu. A jaké poznání získá, když bude rýt nosem v zemi jako divoká bachyně? Žádné! A navíc by se ještě mohla propadnout někam do junijské vesnice, jsou-li tedy legendy o podzemních říších pravdivé.

Jak tak ležela, pochopila, že ona sama se vlastně do Kostně vůbec dostat nechce.

Dělá to kvůli ostatním lidem. Kvůli hraběnce von Strudelheim, která jí důvěřovala a nabídla ji místo ve svém doprovodu na cestě do Magdeinu. Kvůli Adlétě Povídavce, své nejbližší přítelkyni a vrstevnici. Kvůli Osténii, která ohrozila celý svůj kočovný lid, jen aby dívce dala šanci uniknout. A taky kvůli Zabrožovi, jenž se postavil proti příkazu svých nadřízených, ve snaze ji udržet v bezpečí.

S olovnatě těžkým zasténáním Viola vstala a setřásla si špínu z oblečení.

Pak opatrně vykročila dál. Ještě před okamžikem měla za to, že z ní všechny zbývající síly zmizely společně s nočním šerem. Teď se ale cítila probuzená a vzkříšená, jako kdyby procitla z tíživé noční můry.

Málo užívaná pěšina kolem říčního koryta má sice do Královského bulváru v Magdeinu daleko, nicméně protentokrát bude muset stačit. Čerstvý vítr profukující úvalem s sebou přinášel vůni sněhu, vřesu a jehličí.

Violetta se zastyděla za svou slabost a zařekla se, že se již nezastaví. Musí jít dál! Musí, dokud nesplní svůj úkol. Dluží to lidem, které má ráda a kteří mají rádi ji.

Tím dalším, co jí dodávalo odvahu, byly obliny kopců, které se zvedaly kolem. Znamenalo to, že už nemůže být daleko od svého cíle. "Křemáš se usadil v opuštěném lomu na jih od Kostně," bylo Konvalince vysvětleno, než se se svým cikánským doprovodem rozloučila. "Kvůli sesuvům půdy je to místo špatně přístupné, ale lidé ho tam stejně občas navštěvují. Když se budeš držet tamtoho potoka, nemůžeš lom minout."

Tamtoho potoka se držela už mnoho hodin.

I kdyby dům kamenického mistra nějakou nešťastnou náhodou minula - a to se klidně mohlo stát, neboť u cikánů si nikdy nesmíte být jisti ničím - věděla, že časem dorazí přinejmenším k cestě spojující Kosteň a Rudnou hroudu. A tam by mohla narazit na někoho, kdo by jí pomohl: na poutníky, uprchlíky či hraběcí posly. Začátek zimy sice cesty obvykle dočista zametal od všech lidských drobtů, počínající šlechtická válka však musí mít účinek právě opačný. To si dokázala dát dohromady i sotva dospělá dívka.


* * *


Kameníkovo sídlo nakonec slečna Violetta nalezla o pouhou půlmíli dál.

Cikáni měli tentokrát pravdu: to místo bylo nepřehlédnutelné. Starý lom byl sice zčásti porostlý vřesem a popínavými rostlinami, přesto ale bylo vidět, že se zde před staletími těžil kámen ve velkém. Zřejmě především k výstavbě Ostrohu a snad i některých dalších hradů.

Samotný dům byl vystavěn z pevného kamene, což byla jinak na vesnici spíše vzácnost, natožpak takto na samotě. Z jedné strany chránila budovu skalní stěna, z té druhé hromada napadaných a nasypaných balvanů. Pod přístřeškem se choulilo několik napůl otesaných kvádrů a sošek. Tak tímto se tedy mistr Křemáš živí!

Jeho příbytek byl v ten ranní čas ještě ztichlý. Dveře se tvářily zamčeně, z komína se nekouřilo a všechna okna byla oslepena dubovými okenicemi. Dívka se pokusila upozornit na sebe pomocí mosazného klepadla, avšak bez odezvy.

To ji trochu rozčílilo.

Protože se nechtěla hned vlámávat dovnitř - vlastník domu se klidně mohl procházet někde nedaleko a s takovou činností by jistě nebyl srozuměn - posadila se před práh a dovolila unavenému tělu okamžik oddechu.

Její mysl toho využila, nespoutaně se rozběhla a začala střapatovlásce ihned překládat úvahy nad tím, co se asi přihodí v nadcházejících dnech.

Viola viděla sama sebe, jak přilétá do Kostně na křídlech bouře a vlastním hlasem tu bouři zastavuje. Představovala si sama sebe, jak sedí v čele stolu, po boku hraběnky Elysey; Jošt a Oliver si v té představě podávali ruce, líbali se na tvář a slibovali si věčné přátelství. Proč ne? Viole připadalo, že celá tahle válka vypukla hlavně nedorozuměním. A možná i z důvodu nějaké paladýnské intriky, jak naznačoval Dežek.

Kdyby tak mohla dívka hned teď hraběti von Sinterbreu sdělit, že jeho syn skutečně není uvězněn v Loktušíně! Třeba by potom Jošt propustil toho barda, na němž Oliverovi tolik záleží. Díky tomu by zase svobodný pán z Loktušína pochopil, že hrabě není vůbec tak krutý, šílený a mstivý, za jakého ho považuje. Tím by roztály ledy! Odbojný baron by opět zasedl k hostině společně se svým lenním pánem a všichni by byli spokojení a šťastní.

A toho všeho může dosáhnout, pokud dorazí do Kostně dříve, než se páni šlechticové stihnou navzájem povraždit. Hrabě Jošt jí samozřejmě bude muset uvěřit, ale v tom by neměla být potíž; paní Elysea se za svou služebnou jistě zaručí. Violu trochu uklidňovalo, že se svým úkolem není tak docela sama: rytíř Zabrož Lokenbard přece ví totéž, co ona, a také je na cestě do Kostně.

Háček spočíval v tom, že si nebyla jistá, co vlastně hodlá mladý rytíř udělat a říci. Co když u něj zvítězí oddanost Jasmínovému řádu? Co když dostane rozkaz, aby mlčel, nebo aby dokonce přiléval oleje do ohně? Pokud si Viola vzpomínala správně, hraběnka mu nevěřila. Koneckonců, právě to byl důvod, proč poslala dívku společně s ním jako doprovod cikánům - aby Violetta zjistila, oč rytíři vlastně jde! Ne snad, že by při této snaze byla úspěšná.

Ne, na Zabrože se zjevně spolehnout nemůže.

Tmavovláska věděla, že je to pouze na ní. Musí se dostat do Kostně. A musí si pospíšit, než se válka přesune na východní břeh Najády!

"Žádný strach, holka," zamumlala si sama pro sebe, "Odsud to není tak daleko. Když se nebudeš loudat, budeš v Kostni za dva dny. Do té doby se Oliver a Lev sotva odhodlají k překročení ledu, i kdyby vzývali všechny temné síly a ledové královny, co na světě jsou." Když to vyslovila, připadala si Violetta zase o něco nadějeplněji a veseleji. Kdysi četla v nějaké knize, že důležité teze by si měl člověk opakovat nahlas, aby jim mysl porozuměla a přijala je za vlastní. Teď viděla, že na té teorii asi něco bude.

V tu chvíli zaslechla vzdálenou pískanou melodii, která se k ní blížila odněkud od lomem nakousnutého kopce.

Že by kameník Křemáš? Dívka vyskočila na nohy a napjatě očekávala příchozího.

Muž se na cestě objevil znenadání, skoro jako neklidná duše zesnulého. Leč jeho hvízdání a rozmarné pohupování v kolenou při chůzi poměrně jasně dokazovaly, že se jedná o tvora z masa, kostí a dalších tělesných součástí.

A že toho na něm nebylo zrovna málo! Přestože již Křemáš zjevně překročil půlstoletí věku, stále ještě vypadal na dobře rostlého, téměř železného chasníka, tuhý oříšek pro každého, kdo by ho chtěl složit k zemi. Na nic podobného naštěstí Konvalinka nepomýšlela.

Vlasy, obočí i několikadenní strniště na tváři měl věkovitý kameník téměř čistě bílé. Jen jeho oči byly šedivé a připomínaly tenkou ledovou skořápku. Když spatřily čekající slečnu, zvědavě se do ní zabodly - dvojice z luku vystřelených rampouchů.

"Buď pozdraven, mistře kameníku" ohlásila se vychovaně Violetta.

"I ty, mladá paní, i ty," opětoval jí pozdrav bělovlasý muž.

"Přicházím jako přítelkyně moudré paní Osténie. Prý s ní dobře vycházíš."

Křemáš se zatvářil napůl potěšeně, napůl smutně. "To je pravda. Přestože jsem ji už poměrně dlouho neviděl." Poté sklouzl pohledem k její strakaté čepici. "Takže znáš Osténii. No vida. Otázal bych se, jak se ta stará čarodějnice má, ale odpověď si dokážu domyslet sám. Nicméně na jinou otázku se zeptat musím: kdo vlastně jsi? Odpusť, ale nevypadáš jako cikánka."

"Taky že nejsem!" vystrčila dívka vzdorně bradu. "Mé jméno je Viola Konvalinka, panna z Šeřince, pravá ruka hraběnky von Strudelheim a budoucí magdeinská kněžka Moudrosti. Čeho si žádáš, smrtelníče?"

V Křemášově věkem zbrázděné tváři se objevil zmatek. "Já? Tuhle otázku jsem hodlal položit spíše tobě. Víš, já tady bydlím a pracuji, už pěknou řádku let. Dům, vedle kterého stojíš, jsem si postavil sám - možná to bude tím, že své ruce nenechávám poflakovat po cizích hrabstvích." Viola se uchichtla. "A tak se tedy ptám: proč přichází Osténiina známá k mému skromnému příbytku? Přinášíš mi od ní nějakou zprávu? Nebo chceš, abych tě pohostil?"

"Och," pronesla Violetta s poněkud přehnanou důstojností, aby napravila dojem. "Ach, ano. Ano, obojí. Ta zpráva… nu, Osténie vzkazuje, že Tónice i jejímu děťátku se daří dobře. Kvůli Friedreichovi se prý netrápí, ať už to tedy znamená cokoliv. Našla si nový sen, chce se stát tanečnicí na královském dvoře. To je vše."

Když kameník ta slova zaslechl, zjihl a málem dívku objal. "Ani nevíš, jakou jsi mi udělala radost, Violo Konvalinko," zavrčel vděčně. "V mém domě budeš vždy vítána. Říkala jsi, že stojíš o jídlo a nocleh?"

"Ano. Potřebuji se trochu prospat. A snídaně mi taky přijde vhod."

"Pojď dál," pobídl ji přátelsky Křemáš.


* * *


Spolykala několik krajíců velkého mazance a pak na provoněné rohoži spala až do následujícího rána.

Teprve u snídaně měla možnost pořádně si s kameníkem promluvit. Seděla na lavici naproti němu a společně s ním hodovala na čerstvě ulovených rybách a ředěném pivu.

"Dokdy se hodláš zdržet?" zeptal se jí muž. "Rozhodně tě nechci vyhánět, ale poslední dobou tu nemám snadné živobytí. Takže bych se nezlobil, kdybys také přiložila ruku k dílu. Potřeboval bych-"

"Nemůžu zůstat nijak zvlášť dlouho. Co nejrychleji budu muset vyrazit do Kostně. Nejlépe už dnes! Jde o důležité hraběcí úradky. Kterou cestu mi doporučíš?"

"Do Kostně?" Křemáš zvedl své bílé obočí. "To není zrovna nejšťastnější nápad."

Teď byla řada na dívce, aby povytáhnutím obočí naznačila překvapení; učinila tak jen malinko, jako kdyby povytahovala podkolenku.

"Když jsem byl dnes po úsvitu nachytat ryby, viděl jsem nějaký kouř na severu. Takže jsem vyšplhal na Lomový kopec, abych zjistil, co se vlastně děje" vysvětlil muž. "Zdá se, že Oliverovcům se nakonec nechtělo čekat."

Ta slova zněla zlověstně. "Co tím chceš naznačit?"

Stařec zkřížil paže a dívka viděla, že vypadají jinak, než kterékoliv jiné lidské ruce, jež až doposud viděla: byly mohutné, šlachovité a protkané modrými žilami. "Nechci naznačit nic. Všechno je jasné," oznámil. "Tam nahoře jsem to měl jako na dlani. Viděl jsem, že pevnost u Runového mostu hoří a početné vojsko se přesouvá na východ, směrem ke Kostni. Vesnice a pevnůstky nechává, zdá se, bez povšimnutí. Dokonce i Ostroh, hrad se silnou hraběcí posádkou." Zatímco hovořil, uždiboval kousky masa, pečlivě zbaveného kostí. Měl silné ruce, ale ještě obratnější prsty "Blesková válka. Baron von Loktuschin se rozhodl vsadit všechno na jednu kartu. Nejspíš věří, že se mu podaří dobýt Kosteň bez delšího obléhání. Nu, nechme ho u toho. I takové mladé děvče, jako jsi ty, musí vědět… hej, Violo, co je s tebou?"

Šeřinecká knihomolka se opřela o kamennou stěnu a tiše zaskučela.
 


Komentáře

1 Lykao Lykao | Web | 12. září 2009 v 11:46 | Reagovat

Cat :D

2 Léto Léto | E-mail | Web | 12. září 2009 v 21:27 | Reagovat

Přidáváš se do souboje, chápu to správně? Rachélie se rve za Olivera, Violka bojuje za Zabrože... a ty teď koušeš a drásáš ve jménu Cata. Hezké od tebe! :D Kdoví, třeba se přidají ještě další dívky se svými favority a trojstranná rvačka se promění v něco většího. :)

3 Lykao Lykao | Web | 27. října 2009 v 19:50 | Reagovat

Jistě! Vše pro slizouny! :P

4 plus sizes cocktail dresses plus sizes cocktail dresses | E-mail | Web | 10. ledna 2013 v 14:10 | Reagovat

I appreciate you for your sensible assess. Everyone & my neighbor had been getting ready to do your homework about that. We ended up a superb guide on that issue through our community catalogue and quite a few books when not as influensive since your information. I will be really pleased to check out similarly info i was browsing for a long period. This produced really delighted
http://www.elsedress.org

5 tag heuer replica tag heuer replica | E-mail | Web | 17. ledna 2013 v 7:03 | Reagovat
6 FlossieReida FlossieReida | E-mail | 25. července 2017 v 18:09 | Reagovat

Absolutely NEW update of SEO/SMM package "XRumer 16.0 + XEvil 3.0":
captchas breaking of Google, Facebook, Bing, Hotmail, SolveMedia, Yandex,
and more than 8400 another size-types of captchas,
with highest precision (80..100%) and highest speed (100 img per second).
You can connect XEvil 3.0 to all most popular SEO/SMM programms: XRumer, GSA SER, ZennoPoster, Srapebox, Senuke, and more than 100 of other software.

Interested? You can find a lot of demo videos about XEvil in YouTube.
Good luck!

XRumer20170725

7 Georgevax Georgevax | E-mail | Web | 21. srpna 2017 v 0:10 | Reagovat

<a href=http://cyril-leytsihovich.ml/>млм украина, сетевой маркетинг обучение</a>

8 DorogiKRDmi DorogiKRDmi | E-mail | 24. srpna 2017 v 19:15 | Reagovat

<a href=http://rrr.regiongsm.ru/33>
<img>http://rrr.regiongsm.ru/32 </img>
</a>
Благоустройство и асфальтрование в Краснодаре и г.Хадыженск. Решение любого вопроса по асфальтоукладке и дорожным работам. Точно в срок

Подробнее... Благоустройство-Краснодар.РФ   ... 7(861) 241 2345
___________________________
асфальтирование в озерах
ск юнион благоустройство
озеленение и благоустройство города тула
семинар по благоустройство города
благоустройство сызрань телефон

9 AlysonMqs AlysonMqs | E-mail | Web | 8. října 2017 v 19:12 | Reagovat

Oh Heavens. I don't know what to do as I have Lots of work to do next week summer. Plus the university exams are coming, it will be a torture. I am already losing sleep maybe I should <a href=https://www.snowdonrailway.co.uk/phpunit/tramadol-50-mg-street-value>url</a> to calm down a little bit. Hopefully it will all go well. Wish me luck.

10 Avito321st Avito321st | E-mail | 22. října 2017 v 9:05 | Reagovat

<b>Пополение баланса Авито (Avito) за 50%</b> | <b>Телеграмм @a1garant</b>

<b>Приветствую вас, дорогие друзья!</b>

Рады предоставить Всем вам сервис по пополнению баланса на действующие активные аккаунты Avito (а также, абсолютно новые). Если Вам необходимы определенные балансы - пишите, будем решать. Потратить можно  на турбо продажи, любые платные услуги Авито (Avito).

<b>Аккаунты не Брут. Живут долго.</b>

Процент пополнения в нашу сторону и стоимость готовых аккаунтов: <b>50% от баланса на аккаунте.</b>
Если необходим залив на ваш аккаунт, в этом случае требуются логин и пароль Вашего акка для доступа к форме оплаты, пополнения баланса.
Для постоянных клиентов гибкая система бонусов и скидок!

<b>Гарантия: </b>

<b>И, конечно же ничто не укрепляет доверие, как - Постоплата!!!</b> Вперед денег не просим...

Рады сотрудничеству!

<b>Заливы на балансы Авито</b>
________

развод на деньги на авито
аккаунты бу авито
сняли деньги авито
создать несколько аккаунтов на авито
аккаунт на авито сделать

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama