Hrst vzpomínek

1. dubna 2009 v 19:29 | Léto |  Příběhy
Opět jsem dal dohromady jeden kratší příběh, který nesouvisí s ničím jiným. Pravděpodobně by se hodil víc na 1. listopadu než na 1. dubna, ale co naděláme. Původně to měla být součást jiného textu, nicméně vymklo se mi to z rukou, takže to zveřejňuji takto. Ale myslím si, že jsem na tom ještě dobře - takový Mika Waltari by z toho udělal 800stránkový román. :)



Hrst vzpomínek

Venku skučí meluzína. Snad touhou, snad bolestí, snad žalem - kdoví? Přihnala se od mlhavých mokřin a teď lomcuje okenicemi a domáhá se vstupu. Borovým dřevem obložené stěny se chvějí pod jejím náporem. Ale já vím, že vydrží; tak jako pokaždé.

Jen ať bouře zuří! Na vichr a déšť dnes v noci nedbám. Nadcházející chvíle jsou zasvěceny vzpomínkám, ničemu jinému.

V místnosti vládne šero, narušované jen svitem drobounkých plamínků. Na desku stolu před sebou jsem postavil pětici vzácných svící, dovezených z východní Mistälonie. Jsou vyrobeny z leviataního loje a stály mě hodně - víc, než by si jiný člověk vydělal za půl života. Ale to nevadí; dnes v noci je nechám všechny dohořet.

Jsou to svíčky za mrtvé.

Ta první patří Estænovi. Rozesmátému Estænovi, zlomyslnému Estænovi, sukničkářskému Estænovi v hloučku pištících dívek. Ale také Estænovi zlomenému, Estænovi úpícímu na páchnoucím lůžku, Estænovi rozežranému gangrénou.

To všechno dávno odvál čas, avšak můj bratr mi stále schází. Někdy - obzvlášť na jaře, když bažiny rozkvétají v zelené a fialové - si představuji, že se vrací domů ze vsi. Hvízdá si nějakou neslušnou písničku a já mám chuť vyběhnout z vrátek, abych ho přivítal, tak jako tolikrát.

Jenomže to jsou jen představy. Cesta zůstává ztichlá. A Estæn již dlouho, předlouho spí ve studené zemi.

Když se jeho nemoc zhoršila, zčernal mu klín, krk a levá polovina tváře. Za nocí tiše syčel bolestí a celé dny nás prosil, ať ukončíme jeho utrpení. Nakonec jsem to byl já, kdo mu přinesl strychnin. Nikdy předtím ani potom jsem neviděl tak upřímnou vděčnost, jako byla ta, jež se v tu chvíli zračila v jeho očích.

Bál jsem se, že bude trpět, ale jeho zesláblé tělo se vzdalo hned při prvním záchvatu. Naštěstí! Jeho umírání bylo těžké, a tak si nezasloužil, aby se trápil i ve smrti samotné.

Dnešní noci zuří nad Vysokou Kraðai bouře. Nad blaty duní hrom a vítr se opírá do zdí mé chaty, jako by ji chtěl v hněvu rozervat. Plameny na knotech však zůstávají zlatorudé a téměř nehybné; jen zlehka se zachvívají v mém dechu.

Druhá svíce plane na památku Charin.

Všechna tajemství bažin, která znám, jsem se naučil od ní. Byla to ta nejnadanější poblatná na jih od Lískové vody, a přesto skromná, milá a ochotná žena. Někdy se celé měsíce toulala po pustých rašeliništích a hledala nové stezky nebo pevnou půdu k osídlení. Bažiny byly jejím životem - a nakonec i její smrtí.

Doprovázel jsem ji na její poslední průzkumné výpravě, do nížin kolem Staré katedrály. Dost divoká oblast, co si budeme povídat.

To neštěstí se přihodilo na jednom povadlém kapradišti. Charin se zrovna skláněla nad zemí, aby si ověřila její pevnost, když se proti ní z bahna vymrštil ostnohad. Měl jsem štěstí, že jsem se zdržel vzadu, jinak bych toho dne nejspíš zahynul i já.

Ostnohad… Troufám si hádat, že jste nikdy žádného neviděli. A buďte rádi! Dnes se už na blatech nevyskytují. Šťovihlav a jeho hoši vypálili všechna jejich hnízda krátce po válce. A už před ní byli hodně vzácní.

Charin křičela a snažila se ze sebe tu bestii strhnout. Byl to ale pořádně velký kus: pevně ji omotal, pobodal ji a zakousl se jí do zátylku. Ona řvala a volala o pomoc.

Co jsem měl dělat? Zaútočit na ostnohada nožem? To by bylo šílenství. Věděl jsem, že jestli zaútočil jeden, budou někde poblíž číhat další. A i kdybych Charin zachránil, stejně by nejspíš zemřela na následky zranění a otravy. Nacházeli jsme se zrovna dost daleko od všech lidských sídel. Řekněte mi: co jsem měl dělat?

Nejsem na to hrdý, ale ani se za to nestydím. Prostě jsem vzal nohy na ramena. Prchal jsem, jak nejrychleji jsem jen dokázal, a její zoufalé volání o pomoc sláblo a sláblo…

Když se procházím po bažinných stezkách ke Krkavěnci, tu a tam mi připadá, jako bych daleko na blatech zaslechl doznívající ozvěnu jejího křiku. Jako by tam někde stále ležela a umírala a prosila o pomoc. Ale to je samozřejmě nesmysl. Je dávno mrtvá; bude tomu už přes patnáct let. A já jsem jí tehdy nemohl pomoci. Prostě nemohl. Ona by to věděla a určitě by mi odpustila.

Teď sedím sám u stolu ve své chatce, sedím a vzpomínám. Na pěti svíčkách se kroutí pět úzkých, vysokých plamínků. Je noc a venku vyje meluzína. Snad touhou, snad bolestí, snad žalem - kdoví?

Třetí a čtvrtý knot hoří na památku mých věrných spolubojovníků.

Možná jste je znali. Holobradý Rolf, chlapík se širokými rameny a ještě širším srdcem. Frædrick Orlí spár, vždycky pohotový nadhodit historku nebo vtípek. Než jsem přišel já, kopali rašelinu na téhle straně Vysoké Kraðai a chystali se založit rodiny.

Bylo to zrovna v době, kdy od východu přitáhli Mistälonejští, aby potlačili Vikářovu vzpouru a projednou nás přinutili k poslušnosti. Po celých blatech hořely válečné ohně a brousily se zbraně.

Jako by nebylo jedno, jak se jmenuje král, kterého stejně nikdo z nás v životě neuvidí! Jako by nebylo jedno, komu musíme odvádět berně! Jenže tehdy jsem byl ještě plný bláhových představ o svobodě a samostatnosti a hrdém národu. Přesvědčil jsem Rolfa a Frædricka, aby všeho nechali a šli se mnou vojákovat. Společně jsme odcestovali do Polední marky, kde nás naverbovali.

Tažení trvalo půl roku. A já přiznávám, že to byl krásný půlrok. Ano, leckdy jsme měli hlad a spávali jsme na tvrdé, mokré zemi, ano, dělili jsme se o jedinou pokrývku a zbytky černého chleba. Ale to všechno bledlo ve srovnání s ohněm, který nás stravoval zevnitř. Tím ohněm bylo naše přesvědčení, naše odhodlání, naše víra.

Postupovali jsme od hory k hoře, od vesnice k vesnici. A vítězili jsme. Svedli jsme několik malých bitev s mistälonejskými posádkami a pokaždé jsme je bez obtíží rozprášili. Táhli jsme na východ a zpívali, a někteří mluvili dokonce o tom, že bychom měli napadnout i samotné Mistälonské království.

Dnes se při té představě musím hořce smát.

Tehdy se však konečné zúčtování zdálo být na dosah. Pochodovali jsme. Vítězili jsme. Hnali jsme před sebou rozprášené uchvatitele a zvěstovali jsme svobodu.

A pak přišel Cǽl Adon.

Cǽl Adon. Planina úsvitu. Dovedete si představit ironičtější jméno? Ráno nás bylo pět tisíc mužů, sice hladových, ale hrdých. Pět tisíc mužů s ušlapanýma nohama, avšak s nepoddajnými srdci a s písní spravedlnosti na rtech.

Z té pláně nás odešlo dvacet.

Viděl jsem, jak šavle rozpárala Holobradého Rolfa, od slabin až k podpaží. Frædrick Orlí spár patřil myslím k těm, kteří se pokusili uniknout ústupem k blatům. Část se jich utopila v bahništi, část jich rozdupalo těžké jezdectvo. I kdybych Frædrickovo tělo našel, bylo by tak zohavené, že bych ho stejně nepoznal.

Domů jsem se vrátil po třech měsících skrývání, unavený a špinavý. Myslel jsem tehdy, že jsem zlomený. Ovšem aby se člověk zlomil, to chce víc než jednu bitvu, jakkoliv krutý byl její výsledek.

Poslední svíce plane pro Amarínu, dívku s usměvavýma očima.

Miloval jsem ji? Nevím, nedovedu to říci.

Znáte měchyřatku, bažinnou rybu? Říká se, že její maso je to nejlahodnější, co lze na vezdejším světě okusit. I v nepatrném množství je nicméně smrtelně jedovaté. Ten, kdo se odváží ho pozřít, zakrátko zemře po strašlivých střevních bolestech. Víte, vzpomínat na společné chvíle s Amarínou, to je jako jíst právě takovou měchyřatku.

Sedávali jsme vedle sebe na terase na úpatí Vysoké Kraðai a pozorovali jsme mlhy, jak se točí v údolích. Příběhy, sny, úsměvy, písně, polibky… obyčejné zurčení vody mi tehdy znělo jako hudba. Každý pták mi připadal divukrásně barevný. I můj smích byl opravdový, upřímný a přicházel z netušených hloubek.

Ale nic z toho se už nevrátí. A bolest je nesnesitelná.

Miloval jsem ji. Ano, myslím, že ano.

Štěstí však málokdy vydrží dlouho nezkalené.

Živě si ten ten den pamatuji. Vrátil jsem se tehdy z Krkavěnce o něco dříve; Splétač mě uvolnil ze služby a já jsem po tajných stezkách pospíchal k Vysoké Kraðai. Toužil jsem Amarínu překvapit - ale namísto toho jsem odhalil něco, co jsem nikdy odhalit neměl.

Zbytek dne jsem pak strávil na blatech. Jako posedlý jsem se proháněl kolem rašelinišť, přeskakoval jsem po kamenech a řval jsem své zoufalství nebesům. Zřejmě nade mnou nějaké zlomyslné božstvo drželo ochrannou ruku, jinak bych jistě zapadl do bahna a utopil se. Leč nestalo se.

Do večera všechen vztek vyhořel a zůstalo jen chladné odhodlání. Když jsem se vrátil k Amaríně, přivítala mě jako obvykle; nic netušila. Požádal jsem ji o malou noční procházku po okraj bažin a ona radostně souhlasila.

Občas to znovu prožívám ve snu. Sladké švitoření slov, kapky rosy třpytící se ve zlatých vlasech jako démanty… krev bublající pod mýma rukama, její oči, ve kterých vyhasíná smích a zůstává jen zděšení…

Myslel jsem, že budu plakat, ale neuronil jsem ani slzu. Můj zármutek byl na to až příliš hořký.

Sledoval jsem černé bahno, jak ji něžně bere do náruče a ona do něj vklouzává, palec po palci, až z ní na světě nezůstalo nic, dočista nic. Ne, neplakal jsem: jen zuby mě bolely, jak jsem zběsile svíral čelisti.

Nikdy se nepřišlo na to, co se s ní vlastně stalo, a tak si lidé ve vesnici šeptají kdejaké pověrčivé dohady. Amarína se totiž nikdy nebála duchů a přízraků a nenechávala jim před prahem zbytky jídla, tak jako ostatní. I proto někteří věří, že ji odnesla Morana anebo vrolok. A svým způsobem mají pravdu.

Sbohem, Amaríno, dívko s usměvavýma očima.

Bouře běsní, jako by snad chtěla rozlomit samotnou horu, ale já si jí nevšímám. Plameny svíček na stole zlatistě pableskují. Spolu se mnou odpočívá v křeslech pět ztichlých postav. Mdlé světlo jim hladí tváře a topí se v hlubokých stinných tůních. Estæn, Charin, Rolf, Frædrick a Amarína. Sedí. Sedí a mlčí.

I já mlčím. Nemám jim co říct.

Venku kvílí meluzína. Snad touhou, snad bolestí, snad žalem - kdoví?

Vždyť je to nakonec totéž.



 


Komentáře

1 Lady-Lola Lady-Lola | Web | 1. dubna 2009 v 19:44 | Reagovat

zajimave...fakt pekne...máš nadání :)

2 Ten, který polkl myšlenku Ten, který polkl myšlenku | Web | 1. dubna 2009 v 21:57 | Reagovat

Moc hezké, připomíná mi to knížky, co jsem dřív četl. Byl jsem zapřísáhlý fantasák, není to ani moc dávno, snad jen rok či dva zpátky. Je to pro mě trochu nostalgické:)

Jediné, co bych vytkl je, že je to na můj současný vkus až moc "fyzické", ale to prostě tenhle žánr potřebuje a je možné, že kdyby to tak nebylo tak se mi ani nelíbí.

3 Lomeril Lomeril | Web | 2. dubna 2009 v 15:50 | Reagovat

Takové smutné, ale čekala bych trochu větší pointu... Takhle je to takové bez konce...

4 Léto Léto | E-mail | Web | 3. dubna 2009 v 13:17 | Reagovat

Ten, který polkl myšlenku: Inu, fantasy má něco do sebe. Minimálně v tom, že nikdo nemůže říci "Jenže tahle látka v té době ještě nebyla objevena!", jak by se mohlo stát při pokusu o historický příběh.

Naturalistické popisy mám v oblibě víc, než by zřejmě bylo záhodno, to uznávám. Ale věci ošklivé a ohavné se popisují snadněji než ty krásné. Vždycky tomu tak bylo. :)

Lomeril: Pointa spočívá v tom, že život žádnou pointu nemá.;) Jen hrst vzpomínek - nic víc...

5 Lykao Lykao | Web | 5. dubna 2009 v 12:46 | Reagovat

Nevím co říct, nedá se to dost dobře komentovat, můžu říct asi jen to, že se mi nejvíc líbí konec, ale to je asi jasné...

6 heavy_head heavy_head | Web | 5. dubna 2009 v 15:20 | Reagovat

Morbidně působivé. Ich forma má něco do sebe.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama