Mluvící strom 13: Vůně osudu

19. března 2009 v 17:22 | Léto |  Příběhy
Příběh pokračuje. Část třináctá.






Vzduch byl hebký a těžký a šedivý, jako by do něj bylo přimícháno olovo. Všude kolem se natahovaly podvečerní stíny, ale slunce nebylo vidět, nad obzorem ani jinde. Namísto něj hleděla z oblohy nevyslovená hrozba.

Kráčela mezi řadami zubatých černých domů, které se zvedaly do závratných výšin. Za jejich vysokými, úzkými okny se kupila temnota. Toho si ale dívka nevšímala. Mířila stále kupředu, nekonečnou ulicí po rozbředlém kamenném dláždění.

Každým krokem byla blíž ke svému ohavnému cíli. Kdesi na konci cesty šeptaly desítky neznámých hlasů, tiše, a přesto naléhavě. Nerozuměla jim ani slovo, dobře však věděla, co po ní chtějí.

Vyhrožovaly jí.

Vysmívaly se jí.

Volaly ji.

Jak pokračovala v chůzi, bylo hlasy slyšet čím dál lépe. Hořekovaly a chichotaly se. Urážely, lhaly a slibovaly. Ale především volaly.

"Adléto! Adléto!" vzývaly její jméno.

Nejraději by se otočila a utíkala odsud pryč, ale nešlo to. Její vlastní nohy ji neposlouchaly. Šlapaly dál a dál, jako by snad patřily někomu úplně jinému. Pohlédla na ně: dvě bledé tyčky oděné v rubáši.

Chtěla vykřiknout, ale nešlo to.

Chtěla něco udělat, cokoliv, ale nešlo to. V končetinách neměla žádný cit a hlava se jí točila. Zradný hebký vzduch ji obepínal, postrkoval ji vpřed a zavíral se za ní. Tam, odkud vyšla, už se nemohla vrátit. Zbývala jen cesta vpřed.

Pak se začaly objevovat hroby a krypty. Vyrůstaly z mlhy a z šedivého sněhu, podobné snad nějakým hrůzným, nasosaným houbám. Jejich mramorové stěny mlčely pradávnou vznešeností.

Mlčely a hleděly.

A hlasy volaly a volaly a volaly. "Pojď k nám, Adléto! Adléto! Adléto… Přidej se k nám, Adléto! Jen pojď, jen pojď! Adléto…"

Bosýma nohama šlapala do sněhových závějí, ale zimu necítila. Stoupala po prudké stráni. Stoupala a stoupala. Předtím to přece tak vysoko nebylo, nebo ano? Snažila se rozpomenout, ale její mysl byla zahalená těžkým oparem, stejně jako okolní svět.

Potom se z mlhy na vrcholku kopce se vynořily pochmurně známé obrysy.

"Pojď k nám, Adléto! Patříš k nám!" šepotaly jazyky, desítky jazyků přibitých k větvím. Byly černé a svraštělé, stejně jako kůra jejich stromu. Jako kůra mluvícího stromu.

"Nechte mě být," zamumlala dívka, ale vlastní slova jí zněla tupě a dunivě.

"Teď už je pozdě se vracet," smály se jazyky. Mlaskaly přitom a kroutily se. "Teď už je pozdě, je pozdě, je pozdě! Pojď k nám do koruny! Pojď k nám, Adléto!"

Dobře věděla, že mají pravdu.

Když se dotkla vrásčitého kmene, aby po něm vylezla nahoru, ucítila z něj podivné teplo. Teprve v tu chvíli si povšimla, že vůbec není pokrytý kůrou, jak si myslela prve, nýbrž kůží, vyschlou a tmavou, stařeckou. Chvěla se a tepala.

Najednou strom zmizel. Adléta stála sama na vršku, nohy zabořené hluboko do popelavého sněhu. Dokonce i mlžný opar byl pryč. Hřbitov, natěsnaný pod černou kosteňskou skálou, se kolem rýsoval jako na dlani.

Po svahu k ní vystupoval bledý stín.

Dívka nejprve nedokázala rozpoznat jeho obličej. Teprve v okamžiku, kdy se přiblížil, poznala Elyseu von Strudelheim. No jistě, bílé vlasy, krvavě rudé rty a oči, kdo by to taky mohl být jiný?

Otevřela pusu, aby ji přivítala, ovšem z úst jí nevyšla ani hláska. Chtěla šlechtičně padnout do náruče, chtěla vzlykat, chtěla mluvit o stromu a o těch krutých, vábivých jazycích, ale nešlo to. Chtěla prosit o ú těchu, ale… nešlo to. Místo slov vyloudily její rty jen prazvláštní zasténání.

Tu si uvědomila onu hrůznou pravdu: i ona sama přišla o jazyk! Bezmocně zavrtěla hlavou, jako by snad doufala, že tím něco zmůže.

"Stromu jsi už daň zaplatila," řekla hraběnka, "a teď zaplatíš mně." V ruce se jí objevil dlouhý nůž se stříbrnou rukojetí. "Teď zaplatíš mně."

Čirý děs sevřel Adlétino nitro železnými kleštěmi.

Rozhodila rukama a svět se kolem ní zatočil. A pak už jen padala do hlubin rudých, rudých, strašlivě rudých očí…



* * *



Jitro bylo ošklivé a studené.

Poté, co Adléta vydolovala sama sebe z postelových slují, zjistila, že v komnatě je sama. Na tom nebylo nic zvláštního; hraběnka von Strudelheim s oblibou vstávala v nesmyslných hodinách, aby si užila rozbřesku. Ten byl, společně se soumrakem, její oblíbenou částí dne. Přece jenom v ní stále zůstávalo mnoho z kočky, a tak se její smysly zostřovaly v čase lovu.

Rusovláska vstala a opláchla si obličej v misce s vodou. Pak doširoka rozevřela okno, aby se nadýchala čerstvého vzduchu. Po kosteňském nebi táhly mraky jako stádo chundelatých volů. Město samotné stále poklidně spalo. Jen na druhém konci kráteru, u brány města, postávala skupinka osob, pravděpodobně rytířů.

Stále mrzlo. Nenechavé prsty zimy vklouzly pod dívčin plátěný noční oděv a rychle ji probíraly z posledních zbytků noční otupělosti. Zprvu to bylo příjemné, ale po chvilce Adlétě naskočila husí kůže, proto okno zavřela a přesunula se nazpět ke kamnům. Topilo se, což bylo vynikající. Při dlouhých zimních nocích v Šeřinci si musela leckdy vystačit s vyhřátou peřinou, pokud zrovna nikdo nepřiložil a pec vychladla.

Zatímco obdivovala vřelost kamen, všimla si, že kolem dveří pokoje neklidně přechází kočka Fantasia a švihá přitom ocasem jako jezdeckým bičíkem. Pravděpodobně měla hlad. Dívka se usmála nad kočičí neodbytností, znovu vstala a pustila ji na chodbu.

Zvíře zamňoukalo na znamení díků a pak vyrazilo ukrást si něco k jídlu.

Adlétino břicho to kvitovalo s temným zamručením. Tento zážitek přinesl zrzce poznání, že ani ona sama na tom není se sytostí žaludku právě nejlépe.

Rozhlédla se, kde by mohla svou touhu uspokojit.

Na hracím stolku ležel sice odložený kus černé chlebové placky spolu se sýrovým plátkem, ale ten tam trávil čas už od včerejška nebo předvčerejška. Adléta opatrně ochutnala, jen aby zjistila, že zmíněný sýr za tu dobu stihl nabrat chuť ušního mazu. S vědomím, že se bude muset po snídani poohlédnout jinde, ho vyhodil z okna.

Pak se převlékla, narazila si na hlavu klobouk a vydala se do kuchyně.

Naštěstí již věděla, kterými chodbami a po jakých schodištích se musí vydat - na rozdíl od prvního rána v kosteňském paláci, kdy dlouho bloudila polomrtvá hlady, než konečně narazila na vyrabovatelnou spižírnu.

Tentokrát ale zamířila přímo do hlavní hraběcí kuchyně, největší a nejlépe zásobené.

Ta se nacházela v hlubší části sídla, dvě patra pod komnatami pro urozené hosty. Světlo tam přicházelo z několika světlíků těsně u stropu a po většinu času také z ohnišť, na kterých se vařily a opékaly hraběcí pokrmy.

I přes ranní hodinu bylo v místnosti docela živo. Pětice kuchařů se radila nad velkou knihou receptů, přičemž jejich pomocníci horlivě omývali a sekali zeleninu. V bílých kutnách oděné služebné hnětly těsto na koláč.

Kromě rudovlásky se uvnitř nacházeli i jiní vetřelci, dychtící po bohatství spižíren.

Nějaký vousatec se sinterbreuským erbem na prsou si vší silou cpal do pusy zbytky ze včerejší hostiny, takže vzhledem silně připomínal sysla. Svobodná paní Artessa právě odcházela, v ruce košík plný ředkviček, nakrájeného celeru a mrkví. A u vchodu do vinného sklepa právě postávali Roland von Chantein a Gram Edeltraum, dva rytíři z hraběnčina doprovodu. Už od pohledu se neměli příliš v lásce a často se svářili, přesto se však více než často nacházeli na stejném místě.

Povídavka na ně přátelsky zamávala a pak šla požádat jednoho z kuchařů, zdali by neměl něco dobrého pro osobní služebnou paní von Strudelheim.

Ovšemže měl!

Za pár chvilek dívka seděla u jednoho z opuštěných kuchyňských stolů a vychutnávala si křivky jablečného závinu, nadmíru skvělého, přestože již poněkud vychladlého.

Vlastně se do toho prožitku zabrala natolik, že když za sebou uslyšela zvuk tříštěného skla, málem se zadusila leknutím.

Rozčileně se ohlédla, aby okřikla opovážlivce, jenž ji svou nešikovností vyrušil ze snídaňového obřadu. Na rozdíl od Violetty však byla známá tím, že se nedokáže hněvat dlouho. I tentokrát ji zlost rychle přešla: stačilo, že spatřila Rolanda a Grama, jak stojí nad rozbitou lahví vína a nasupeně na sebe hledí. Dokonce se musela rozpustile rozesmát. Ach, ti dva kohouti!

"Proč si nedokážeš dát alespoň trochu pozor, příteli?" syčel rytíř von Chantein a navoskovaný knírek mu škubal vztekem.

Druhý muž se tvářil zahanbeně a zmateně, přestože byl skoro o hlavu vyšší a o tři pěsti urostlejší v ramenou. "Poslyš, já jsem myslel, že tu láhev držíš. Tak jsem ji pustil. Není to moje chyba. Je to tvoje chyba!"

Roland potřásl svými dlouhými vraními vlasy. "Ty bys zlomil i pohrabáč, kdyby ti ho někdo svěřil do opatrování, myslím si já." Pohrdavě si odfrknul.

Jedna ze služebných přispěchala s hadrem, aby prkennou podlahu zbavila střepů a rozlévající se skvrny meiserfurtského červeného.

"Počkej, počkej," hájil se Gram, "Narozdíl od tebe si možná nedokážu strčit nohu za hlavu, ale to ještě neznamená, že jsem nějaké nemehlo. To víno jsi rozbil ty - a dobře to víš! Tak si ty nezdvořilé poznámky vetkni za věneček."

Von Chantein se nafouknul. "Odvážná slova, to tedy ano. Měl by ses zamyslet, než začneš obviňovat jiného ze svých vlastních chyb. Věz, že s tebou od této chvíle nepromluvím, dokud se mi neomluvíš!"

Gram řečený Káňovec zamrkal svýma velkýma, kravskýma očima. "Jako bych se bez těch tvých přechytralých řečí nemohl obejít," zabručel.

Dlouhovlasý rytíř se zatvářil přísně; stiskl ústa tak silně, až mu zbělele rty, ale udržel se a neodpověděl.

"Co se to tady děje?" zazněl od dveří kuchyně hebký hlas. Zaznívalo v něm však netušené ostří.

Hraběnka!

Se založenýma rukama stála před vchodem, jako vždy oděná do sněhobílých šatů: démon nevinnosti a pomsty.

Adléta ji vůbec neslyšela přicházet. To samozřejmě nebylo nic až tak zvláštního: paní von Strudelheim uměla chodit tiše, pokud chtěla.

Po jejích slovech vzhlédli radící se kuchaři od knihy. Klevetící služebné také okamžitě zmlkly a veškeré práce se zastavily. Svým způsobem to působilo, jako kdyby jedním rázem všichni zkameněli - nebo jako kdyby spatřili ducha. Hraběnka s rudýma očima byla zejména mezi prostými obyvateli Joštova paláce velmi obávaná.

"Podruhé se ptám, co se to tady děje," pronesla Elysea von Strudelheim. Toho dne vypadala obzvlášť neklidně a zlověstně. "Že by se moji rytíři dostali do drobné půtky? Že by po sobě prskali jako dva kocouři v říji? Ostudné. Před naším prahem čeká válka, ale oni se stejně budou tahat o pošetilosti. To i moje příruční děvečky v sobě mají více důstojnosti! "

Při jejím proslovu si oba muži zahanbeně zírali na nohy.

Poté, co skončila, zamumlali omluvy, a co nejspěšněji se vytratili z kuchyně. Víno, pro které přišli, bylo rázem zapomenuto.

Elysea von Strudelheim si přitáhla stoličku a posadila se vedle Adléty.

Dívku její blízkost polekala; vzpomněla si na svou dnešní noční můru a bodlo ji u srdce. Rychle ten pocit zahnala. Nezkazí si přece dobré vztahy s hraběnkou jen kvůli nějakému hloupému snu.

"To co jsi říkala… je to pravda?" zajímala se opatrně. "Vážně se začne bojovat? Já jsem pořád tak nějak doufala, že se to urovná samo."

Šlechtična tiše vzdychla. "Nikdy se nic neurovná samo, to si pamatuj."

"Budu. Ale ráda bych věděla-"

"Všichni bychom rádi věděli," přerušila ji paní koček. Tvář měla unavenou a popelavě bledou, její oči však po těch slovech jako by vzplály novým, krvavým plamenem. "Jenže nevíme. Prostě nevíme! Od našich lidí za Najádou nepřicházejí žádné zprávy. Čekali jsme, že baron Oliver tvrdě udeří, ale zatím k tomu nedošlo. Jak víš, předevčírem večer se jeho vojsko pokusilo překvapit posádku na Věnobrodu… pochopitelně bez úspěchu. Ztratili pár mužů a poté se zase stáhli."

To připadalo podezřelé i Adlétě, která jinak o vznešeném umění válečném nevěděla zhola nic. "Takže předstíraný útok?" nadhodila. "Aby odlákali pozornost?"

"Možná," připustila hraběnka, "a možná chtějí, abychom si právě tohle mysleli. Je to celé zvláštní a podezřelé a smrdí to rybinou. Přiznávám, že se mi hodně uleví, až konečně dorazí naše slíbené posily. Hochergeistští by měli být ve Věnobrodu asi za týden a za stejnou dobu snad přicválají moji lužninští rytíři k Runovému mostu."

"Pokud ale Oliver a Lev neútočí, co ti dělá takové starosti? Třeba netuší nic o tom, jakou máme v okolních hrabstvích podporu - třeba si myslí, že mají na všechno dost času!"

Elysea zavrtěla hlavou a jeden z pramenů bílých vlasů ji spadl do tváře. "Ne," řekla, "nepodceňujme je. Vždycky musíme předpokládat, že nepřítel toho ví více, než by se nám líbilo. Buďme připraveni na nejhorší."

Pod slovem nejhorší by si dokázala rudovláska představit spoustu věcí, jenže ty byly povětšinou toho druhu, jejž je nejlépe nechat navěky spát. "Možná nechce baron Oliver táhnout s vojskem v takové zimě, aby rytířům neomrzly… některé části těla."

"Kdoví. Počasí je ovšem tím, co mě trápí nejvíc. Tak časné a silné mrazy už do tohoto kraje nepřišly dlouhá desetiletí. Skoro si říkám, jestli za tím nejsou nějaké temné síly." Paní von Strudelheim se odmlčela. "Posel, který včera dorazil, tvrdil, že Najáda už je zamrzlá, ale příkrov je uprostřed zatím příliš slabý, než aby udržel přesunující se vojsko. Otázkou je, kolik dní k dobru ještě máme."

"Přesně tak, to je moje otázka," souhlasila dívka, "kolik?"

Hraběnčiny červené rty se stáhly do úzké čárky, připomínající řeznou ránu v obličeji. "Kdybych byla na jejich místě, nepokoušela bych se o přechod dříve než za sedm dní. A to jen v případě, že by si mrazy udržely vládu po celou tu dobu. Pokud tedy baron Oliver nechce, aby polovina jeho vojáků skončila v ledové vodě."

"V tom případě je skoro jisté, že sem posily dorazí včas," usoudila Povídavka. "A říkala jsi přece, že pokud bude Kosteň osazena dostatečným mužstvem, nedokáže ji žádný sok pokořit, a to ani kdyby dorazil sám král se svým vojskem."

"Popravdě řečeno, počítáme s Jeho Veličenstvem spíše na naší straně." Ženinou tváří se mihnul náznak nevypočitatelného úsměvu. "A ano, máš pravdu. Je skoro jisté, že se rytíři ze Strudelheimu a Hochergeistu objeví včas. Skoro jisté. Skoro. Je to jen jedno slovo, ale jediné slovo může zabít, jak občas s oblibou říkávám."

"Takže-" začala Adléta.

"Neboj se," vstoupila jí do řeči šlechtična a její hlas náhle zněžněl. "Neboj se. Je to sice tanec na ostří břitvy, avšak já jsem obratná tanečnice. A hrabě Jošt patří mezi nejzkušenější vojevůdce v celém království. Nedělej si z ničeho těžkou hlavu, ono to dobře dopadne." Natáhla štíhlou, bílou ruku a pohladila dívku po tváři.

Šeřinecká slečna se zatvářila zmateně. Na jednu stranu jí na srdci stále ležela temná připomínka snu z minulé noci, na stranu druhou však už dávno neviděla ve šlechtičně nic zlého. Naopak, pod děsivým zevnějškem se skrývala láska a vřelost, čekající na ty, kdo se odváží ji objevit.

Elysea von Strudelheim zastrčila jednu neposlušnou zrzavou loknu mezi okraj klobouku a ucho. "Neboj se," zopakovala ještě jednou.

Pak vstala a odkráčela z kuchyně stejným ladným a neslyšným krokem, jakým do ní vstoupila.



* * *



Během dlouhých hodin trávených v hraběcím paláci si Adléta oblíbila krácení času s Amandou a Mirandou, mladičkými dcerami Jošta von Sinterbreu. Chyběla jí dámská společnost, a protože Violetta se dosud nevrátila a Elysea měla hodně často napilno, rozhodla se vzít zavděk i desetiletými dvojčaty.

Koneckonců, nebylo to tak zlé. Přestože obě děvčátka už viděla a slyšela leccos, stále jim zůstávalo mnoho z naivity a dětské nevinnosti. Pokaždé, když se s nimi bavila, zapomínala Adléta na všechny své starosti, a dokonce i na to, že se nad zasněženým sopečným městem stahují mračna války.

Toho podvečera se s nimi znovu sešla a společně se usadily v útulném čajovém salónku, který měl tu výhodu, že byl vybaven hřejivým zázrakem jménem kamna.

Těžké starorůžové závěsy a huňatý koberec v téže barvě, vyřezávané stolky z třešňového dřeva, křišťálový lustr a bělostná porcelánová souprava vystavená na římse, to všechno na dívky působilo laskavým, uklidňujícím dojmem. Pouze černé sopečné stěny prozrazovaly, že se nacházejí v hraběcím paláci v Kostni.

Zprvu si jen tak bezcílně povídaly o životě, o světě a o kloboucích. Potom dvojčata Adlétu požádala, zda by si nevzpomněla na nějakou hezkou příhodu nebo pohádku. Ona samozřejmě souhlasila, stejně jako minulého a předminulého večera.

Její paměť sice nepatřila mezi nejspolehlivější, ovšem kdykoliv se dostala do úzkých, prostě si něco vycucala z prstu. A nezdálo se, že by to Amandě nebo Mirandě nějak zvlášť vadilo; napjatě naslouchaly každému slovu a jejich modré oči zářily nadšením coby dva pár prosluněných rybníků.

Kdysi Adlétě takhle v teplém pelechu za pecí vypravoval její bratr Ulrich. A nyní zaujala jeho místo ona sama! To, co kdysi dostala darem, rozdává novým dychtivým posluchačkám. Vida, vida, kolo osudu se točí.

"To byla ale krása," vzdechla zlatovlasá Amanda, když dívka skončila se splétáním příběhu o knížeti Krepuskulárovi a ukradeném měsíci. "Já mám tak ráda pohádky, tak hrozně moc! A ani Miri na ně nedá dopustit. A náš bratr taky ne - i když už je z něj velký rytíř! Chichi!" Ztišila hlas do šepotu. "Ale nikomu to neříkej, je to tajemství…"

A jak jste na to přišly?" zajímala se Adléta. Ne, že by ji snad mladý pán von Kosteinz kdovíjak zajímal, ale tahle tajnost jí přišla poněkud přitažená za kadeře. Joštův syn je teď nejspíš vězněm v některé Oliverově podzemní kobce… a to tedy neznělo moc pohádkově.

Kvůli dlouhému vyprávění vyschlo dívce v krku, a tak si teď vodou ze džbánu plnila drobný bronzový pohárek. Přitom čekala, jaké odpovědi se jí dostane.

"Nu, prostě jsme to odhalily," řekla Amanda. "Všimly jsme si, že když sem naposledy přijel na návštěvu, měl s sebou nějakou kníhu. Pochop, jsem hrozně zvědavá. Takže jsem se jednou schovala pod jeho postel v jeho komnatě, a dokonce jsem ani nekřičela, zatímco tam po mně lezl pavouk. Pak Ledňáček odešel a já jsem vyklouzla z úkrytu a chňap po knížce!" Zazubila se. "Moc rychle zatím číst neumím, ale pořádně jsem se podívala, cože to vůbec byl za svazek."

Adléta nevěřícně zavrtěla hlavou. "A ona to byla kytice pohádek?" Tohle jí připadalo neskutečné. Měla dojem, že si její malá společnice trochu vymýšlí.

"Tak něco," přikývlo děvče hrdě. "Jmenovalo se to myslím Přehled prorokování ku poznání smyslu jeho od nejstarších časův až po dnešek. Ten název je tak hloupý, až jsem si ho musela zapamatovat. Ale jinak jsem nad tím moc nedumala. Psalo se tam třeba o nějaké Limbově věštbě, o vidění z Dun Aberwaldu nebo o probuzení Černého vévody. Zkrátka, pohádky." Svou řeč ukončila Amanda spokojeným mlasknutím.

"Tak dobrá, dobrá, dejme tomu." Zdálo se, že to, co si s sebou Ignác von Kosteinz přivezl, nebyla ani tak kniha příběhů, jako spíše nějaké učené pojednání. Viola by jistě věděla více. Adléta však nechtěla děvčatům kazit radost, a tak to dále nerozebírala. "Proč mu vůbec říkate Ledňáček?" otázala se místo toho. "Myslela jsem, že se jmenuje Ignác."

Vysvětlování se tentokrát chopila Miranda, ta mladší z obou dvojčat, byť jen o několik málo minut. "Nám se zkrátka více líbí Ledňáček. Vždycky jsme mu tak říkaly! Proč taky ne? O tátovi někdy mluví jako o Horském lišákovi, svobodná paní Artessa je známá jako Bílá ostružina a barona Olivera zase nazývají Básníkem. Každý potřebuje nějakou tu přezdívku. Ale Ledňáček tu svoji neslyší to rád. Učí se v Jasmínovém opatství, a tak se mu ztopořil nos."

Rusovláska vyprskla smíchy a vdechla přitom vodu z kalíšku, kterou se právě pokoušela pít. Ještě štěstí, že to nebylo víno! V tomto ohledu se tedy zdrženlivost vyplatila. Přesto na tom Adléta nebyla nejlépe: smála se, kašlala a zoufale lapala po vzduchu.

"Neber si to tak. Miri by ráda udělala dojem, ale kdoví, kde to zaslechla," vysvětlila učitelským hlasem Amanda. "Chtěla tím říci, že náš milý bratříček tak trochu zpychl. Svého času byl třetím nejmladším rytířem v říši. Teď to chce dotáhnout na nejmladšího paladýna."

"Možná by ses za něj mohla vdát, Adlétko," napadlo druhé děvče, "ty už bys ho srovnala. A přibyla bys k nám do rodiny. To bychom byly rády."

Dívka v klobouku doufala, že se teď příliš nečervená. "Ale běžte!" bránila se, "čím bych já, neurozená, mohla okouzlit rytíře von Kosteinz?"

"Nu, vypadáš moc hezky," poukázala Miranda.

"A taky moc pěkně voníš," dodala její sestra.

Adléta byla vděčná za možnost opět změnit téma, a také ji bezodkladně využila. "To nevoním já," řekla. "I když vlastně ano, voním. Ale není to tak docela mou zásluhou. Ten šperk, který mám na krku, se jmenuje voněnka, a to proto, že zdůrazňuje aromata spjatá s naším osudem."

"Jééé, to zní báječně!" vykřikla obě dvojčata najednou a hned se začala přetahovat o to, které z nich si přívěšek jako první vyzkouší. Amanda se hájila, že je starší, a že na to má tudíž právo, Miranda se pokoušela uplatnit nehty a zuby.

Potom se role obrátily, stejně náhle, jako když se obrátí stránka v knize: starší holčina začala tvrdit, že je moudřejší, a že tedy ustupuje, zatímco Miranda dokolečka opakovala, že své sestře dává přednost jakožto prvorozené.

Zrzka se musela smát. Tiše doufala, že její děti jednou budou právě takové.

Odepjala si z krku voněnku a jako první ji podala slečně Amandě. Kdoví, za pár let z ní možná bude hraběnka von Sinterbreu a na tuto laskavost si vzpomene!

Na bledé kůži starší z Joštových dcer rozkvetl stříbřitý přívěšek náznakem bezu a divokých švestek, svěžestí a svobodou a jitřní rosou z hodiny před úsvitem. "Nejspíš mě čekají radosti vílího života," usoudilo z toho děvče.

Poté si šperk vyzkoušela i Miranda. Její sudba voněla sladce a připomínala mléko, med a rozmarýn.

"Je to dárek od Její hraběcí Milosti," vysvětlila Adléta, odkud takovou vzácnost má.

"Od paní Elysey?" Hlas mladší zlatovlásky zněl překvapeně a potěšeně zároveň. "Viděla jsem ji zatím jenom jednou, ale je úchvatná. Taková… nespoutaná, víš? Taková kurážná. Vůbec není jako naše máma. Ta pořád jenom sedí a vyšívá."

"Máme maminku rády, ale nedokázaly bychom si představit, jak někam cestuje," doplnila ji Amanda.

"Nebo jak vede muže do války. Nebo jak sama bojuje!"

Povídavka se zamyslela. Před několika lety by si nedokázala představit, že by měla některou z těchto činností sama vykonávat. A vida, teď je na cestách, stejně jako její bratr. Že by ji do budoucna čekalo i nějaké to válčení?

Pevně doufala, že nikoliv. Na podobné záležitosti rozhodně nebyla stavěná! Měla ráda klobouky a módně střižené šaty, smích a písně, spletitě vyprávěné příběhy a pestré barvy - zkrátka samé příjemné věci. Nic z toho by na bitevním poli zřejmě nebylo po ruce. Tudíž je dobře, že zůstane pod ochranou dobře opevněné Kostně, dokud povstání toho bláznivého barona nebude potlačeno. Blahořečila svému štěstí, že sem její družina dorazila už před pěti dny. Kdyby vyrazili z Šeřince jen o týden později, mohli se snadno dostat přímo do nějaké prudké vřavy.

"A jak voněla paní Elysea?" přerušila dívčiny úvahy Amanda. "Chci tím říct, když ti voněnku věnovala, určitě ti na sobě i předvedla, jakže to kouzlo pracuje, nebo ne? Docela by mě zajímalo, jak je cítit osud tak velké a vznešené vládkyně. Jsem zvědavá, vím, promiň mi to."

Ta otázka Adlétu zaskočila. "Ona… mi to ukázala, to samozřejmě ano, ale…" Na okamžik nevěděla, co říci. "Vlastně voněla docela sladce. Ano, sladce. Zvláštní, že?" Donutila se k úsměvu.

To byla svým způsobem pravda. Od Mirandiny vůně, taktéž nasládlé, se hraběnčino aroma ovšem lišilo natolik, že to snad více ani nešlo. Nebylo něžné, nebylo jemné; to vůbec ne. Naopak, štípalo do nosu až s nesnesitelnou ostrostí. Adléta si na něj dobře vzpomínala. Bylo těžké, hutné a zemité.

Na paní von Strudelheim byla voněnka cítit krví.



 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama