Ha dûs iluminûs

13. února 2009 v 8:45 | Léto |  Příběhy
Všiml jsem si, že se poslední dobou všichni obdivují E.A.Poea a inspirují se od něj. Na tom samozřejmě není nic špatného - ovšem já jsem si řekl, že bychom mohli zkusit i těžší váhu. Dámy a pánové, přichází H.P.Lovecraft! Tedy, přesněji řečeno povídka inspirovaná jeho texty. POZOR! Rozhodně to není čtení pro každého. Jestli máte slabé nervy nebo citlivou duši, raději se do toho ani nepouštějte...





Ty oči!

Vzpomínka na ně je hrůzná, ale musím ji zde vypsat. Neboť taková je jeho vůle. Takový je záměr Starého, usmyšlenka Věčného a Bezejmenného. A já budu jejím vykonavatelem.

Kéž mi to mé ubohé lidstvo odpustí.

Nechápete? Pochopili byste. Kdybyste slyšeli ten hlas a viděli ty oči!

Ty oči… ty oči…



Bylo to dávno.

Celý jeden lidský život uběhl od těch chvil.

Seděl jsem tehdy potmě za svým stolem. Vše bylo přichystáno, přesně podle pokynů knihy. Hadí kůže, svíce, ruka, hřeb, tělíčko v lihu… vše důležité, vše jak mělo být.

Toho dne pršelo, ale před půlnocí déšt ustal a za okenním sklem zůstávala jen chladná, mokrá, studená temnota.

A já jsem věděl, že je ta správná noc. Noc, která přichází jednou za staletí.

Obrátil jsem se ke knize a začal jsem číst podivná písmena: písmena noci, písmena psaná rozechvělou rukou.

Můj hlas se však nezachvěl. Ne, ani v nejmenším. Byl jsem připraven, věděl jsem, že lépe již připraven být nemohu.

Začal jsem číst… a nebylo cesty zpět.

Dodnes si pamatuji ta slova. Takto jsem předčítal: "Dûs! Hadûs! Zjev se! Sehebra nebû tach, ptuchor nebû tach! Přijď! Dûs! Ha dûs!" Vyřkl jsem je a zpečetil jsem sudbu. "Přijmi mne k sobě, Věčný!" recitoval jsem. "Ptuchor amen! Přijmi mne k sobě! Obdař mě svým slovem!" Kvílel jsem.

Celý jsem se chvěl, když jsem opatrně uchopil zetlelou mumifikovanou ruku posledního velekněze. Avšak věděl jsem, co má být učiněno. A ten, kdo jednou začal, ten už neskončí.

Vzal jsem ruku a zakousl jsem se do ní.

Stovky let staré maso bylo měkké a suché; stisklo mi jazyk odpornou chutí, avšak já jsem se překonal a polknul. A znovu. A znovu.

"Přijmi mne k sobě, Věčný!" zvolal jsem, tentokrát nahlas. "Ptuchor amen! Přijmi mne k sobě! Dûs! Hadûs!"

Bylo ticho a tma… a… dunivý úder v dáli…

A ticho.

A tma.



Na čele mezi očima se mě dotklo šílenství.

Vzduch se ochladil a zhoustnul. Chytnul jsem se za břicho; chtělo se mi zvracet, ale překonal jsem to. Věděl jsem, že nesmím nic pokazit.

Něco stálo za mnou a dýchalo to na mne.

"Ptuchor nebû tach! Dûs!" řekl hlas. "Učiň, co má být učiněno."

Zasténal jsem a z nosu a z úst mi vystříkl divoký krvopád. Natáhl jsem se pro hřeb… a… udělal jsem to.

Odpusťte mi, udělal jsem to.

Dodnes si pamatuji na výkřik probodnutého tělíčka. Byl málem tak strašný, jako ty oči… ty oči…



Stál jsem v předpokoji jeho království. Světlounký písek syčel kolem mých nohou a převaloval se v mohutných dunách, naplavených časem. Na nebi poblikávalo několik podivných, namodralých hvězd. Byl večer a nebylo jitro: den poslední.

Za mými zády stál mohutný zádušní chrám, symbol starého života. V hrudi mi hlasitě bušilo falešné srdce: to pravé zůstalo uvězněno v mém těle zhrouceném na psacím stole, nekonečně daleko od toho místa mezi smrtelností a věčností.

Přestože jsem neviděl řeku, slyšel jsem, jak větřík probírá rákosiny.

"Jsem připraven," řekl jsem.

"Dûs! Hadûs! Sehebra nebû tach!" řekl hlas. "Zbav se toho, co je v tobě lidského. Zbav se toho, co je v tobě ženského. Dûs! Ha dûs!"

"Jsem připraven," vykřikl jsem.

"Ptuchor nebû tach! Dûs!" odpověděl hlas.



Zařval jsem chladným, pustým děsem. Kolem zavířil písek.

Z nitra zásvětí se vystoupil na povrch špinavý kůl z vlhkého, hnijícího dřeva.

Na kůlu byla naražena dívka, ústa otevřená v bezhlesném výkřiku. Na těle měla krvavé rány, ale ty nebyly příčinou její smrti. Smrt bylo možné vyčíst z jejího výkřiku. Smrt a šílenství. Smrt a šílenství!

Její ústa byla šílená a bezhlesná, doširoka rozevřená, strašidelná.

Také její druhá ústa byla široká a zející a rudá. Odporná, posmrtná ústa.

Táhla se od stydkých pysků až do půlky hrudníku.

Velký černý pes se krmil na jejích vnitřnostech, které visely ven. Oči mu mastně plály. Ve stínech kolem se krčili jeho ohyzdní chundelatí bratři; svit hvězd nad pouští byl slabý a ustrašený, jako by se snad bály přehlédnout tu příšernou scenerii.

"DÛS!" řekl pes.

"Jsem připraven," odvětil jsem.

"Ptuchor nebû tach! Dûs!" řekl hlas.

Mrtvou pouští vyla smečka černých šakalů.



I já jsem zavyl a zádušní chrám za mými zády se sténavě proměnil v prach.

DÛS! DÛS! DÛS!

Kamenné bloky umrlčího domova byly rozfoukány větrem, větérkem z rákosin. Chrám odhalil své ohavné nitro: svatyni a obětiště a… pohřební komory… nebo to snad byla vězení? Zapečetěné kobky toho, co se nikdy nemělo osvobodit?

Z rozpadajících se sargofágů vyklouzli mrtví.

Mumie: svědkové zhoubných staletí. Hlídači mostu, strážci hlubin, prokletí přenašeči chorob. Vstali a sevřeli kolem mne kruh.

Smál jsem se. Jen pojďte, moji věrní!

A oni šli a poskakovali a vřískali. Tančili a chechtali se. Bylo to… zrůdné natolik, že nedovedou vypovědět slova žádného z lidských jazyků.

Křepčili. Shnilé hnědé zuby jim z úst odlétávaly jako včely, jako poslové zášti, jako hmyz z mědi a beznaděje a zlého karamelu. Zabandážovaná polorozpadlá těla jen ztěžka držela pohromadě. Hadrové končetiny, sladce vonící po soli a pryskyřici, se míhaly vzduchem.

Smál jsem se.

Požíračka! Požíračka! Mrtví tančí!

Jak skákali z nohy na nohu, sklouzávaly z nich kusy odchlípnutého balzamovaného masa a obscénně se houpaly. Tančete dál, mí věrní, tančete.

Šepot v dáli.

A oni dále tančili, křepčili, poskakovali. Jejich kruh se zužoval a já jsem spatřil dlouhé dřevěné třísky a měděné jehlice, jimiž byla propíchána jejich těla. Skrznaskrz!

To jsou ti, kteří padli! Já také padnu, nedokážu to překonat, nemohu, nemohu!

NEMOHU!

DÛS! Hadûs! Mohu! MOHU!



Hrob se otevírá! Hrob se otevírá!



Úder bubnu, zachřestělo sistrum. Tanečníci se proměnili: namísto zetlelých lidských hlav jim z krku vyrašily zvířecí podoby. Hlava sokola! Hlava krokodýla! Hlava kočky! Hlava neznámé bestie!

Smál jsem se.

I já budu zrůdou. I já jsem zrůdou. Nákaza je pod mou kůží!

"Ptuchor nebû tach! Dûs!" řekl hlas.

Úder bubnu a další a další. Nadchází chvíle prozření. Úder bubnu. Blíží se konec. Blíží se konec. Smrt na křídlech větru. Nemoc a zášť! Jsem připraven.

"Jsem připraven!" vykřikl jsem.



Hrob se otevírá! Hrob se otevírá!



Vzduchem kroužily zápachající, dřevěné schrány kočičích kadáverů. Vespod byly otevřené a sypal se z nich prach a humus, rozemleté kosti.

Ti... tvorové... křičeli. Bubastis! Bubastis! Řvali jako ptáci mrchožrouti, vystrkovali své holé růžové krky a jejich křídla zakrývala nebe. Poletovali mi nad hlavou.

Křičeli a v jejich hlase se odrážel výsměch říše mrtvých, výsměch Věčné říše, výsměch říše na druhé straně řeky...

"Ptuchor nebû tach! Dûs!" řekl hlas.

Výsměch a hrůza!

Černými nehty jsem si začal drásat tvář. Nemohu, nemohu, nedokážu to! Nedokážu to! Bubastis! Kočky a smrt, ten hlas, ten křik, ta hrůza! Zděšení! Hrůza!

Hrůza věčnosti! Hrůza věčnosti!

"Ptuchor amen! Dûs!" vykřikl jsem.

"HA DÛS! HROB SE OTEVÍRÁ!"

Drásal jsem si obličej. Drásal jsem si obličej. Řval jsem.

"TY JSI TEN HROB!" řekl hlas. "Zbav se toho, co je v tobě lidského. Zbav se toho, co je v tobě mužského. Dûs! Ha dûs!"



Pohlédl jsem na své ruce a ony byly černé a zkroucené a vlhké jako pahýly starého stromu. Ohavné cáry kůže, odporné páchnoucí motouzy! Visely ze mne a odchlipovaly se, hnědé, hnědé, zlé!

Pojal jsem k sobě nenávist.

Mé niterné šťávy zabouřily hnusem a štiplavé prsty mi sevřely hrdlo zevnitř. Obrátil jsem tvář k hořícímu nebi, abych do něj vykřičel svůj děs, avšak nebesa mě zavrhla. Černota spolkla hvězdy a vyhřezla světu svou závratnou nekonečnost, svou zvrhlou vesmírnou nekonečnost.

Nenávist! NENÁVIST!

Tu mi výkřik zkysnul v ústech, má bezectná slova se proměnila v něco špinavého, v něco starodávného a hemžícího se, v něco, co chutnalo po hlíně a smrti.

A valilo se to, valilo se to ven, z úst a z nosu, požíralo mi to rty a výsměšně se to sypalo k zemi.

Bylo to bílé. Bílé…

Červi!

"Ptuchor nebû tach! Dûs!" řekl hlas.

Červi!

I mé ruce jich byly plné, prožírali se shnilým masem a proudili. Proudili a proudili… proudili! Červi! Bílí červi! Zvracel jsem je a řval jsem je, prokousávali se mi z žaludku a z celého těla, červi, všude červi.

Červi! Bílí červi!

Vylézali mi z kolenou a z pahýlů a z hnilobných mumifikovaných zrůdností. Byli bílí a bledí, strašlivě bledí, bílí a bledí; velcí jako hadi, tlustí jako ručička dítěte, slizcí, hnusní, kroužkovaní, s vyvalenýma očima.

Proměňuji se! Já se proměňuji. Já se proměňuji!

"Ptuchor amen! Dûs!" řekl hlas.

Velečerv se vyrval z mých útrob. Kroutil se z břicha a třísel, tučný, bílý a zlý; nohy odpadly a plazily se pryč.

Byla to sladká bolest a hříšné uspokojení. Velečerv se sunul z mého těla a požíral svou drobotinu. Zkroutil se. Ohnul se. Zasyčel.

Z lepivých boků se mu rozvinuly bledé výčnělky, bledé a protkané tepajícími rudými cévami. Mezi nimi syčela jeho zlostná hadovitá tvář.

Jeho tvář!

Mrtvý obličej, ohavný obličej, něco, co kdysi bývalo mým obličejem. Z balzamovaných očí zírala prázdnota. "HA DÛS! TY JSI TEN HROB!" řekl velečerv… řekl jsem já! Mé nekrotické černé nohy se plazily kolem a škubaly sebou.

Bílé zvíře na mě triumfálně hledělo. Rudé cévy v něm tepaly. Tepaly.

Já jsem hleděl na mě. Hleděl jsem sám na sebe.



"Červe! Sehebra nebû tach! Dûs! Hadûs! " kvílel hlas, vysoko a strašlivě, "Ptuchor amen! Dûs! Smil sochor! Pokoř se! Pokoř se! Dûs amen! Červe!"

Z očí mi vytékal sliz.

"Červe! Je v tobě. Ty jsi červ. Červe! Pokoř se! ON PŘIJDE!"

Úder bubnu; zachřestělo sistrum.

Klesal jsem do nekonečných hlubin země, do pustiny milionů let. Já, Velečerv, jsem se kořil a má modlitba mě obepínala jako cizí kůže.

Klesal jsem do hlubin; stoupal jsem do nebes; vstupoval jsem do prázdných míst, do míst zasvěcených.

"Ptuchor amen! Dûs!" řekl jsem. Byl jsem proměněn. Byl jsem připraven.

Úder bubnu; zachřestělo sistrum.

A pak jsem ho uviděl.



Jeho.

Věčného.

Starého.

Bezejmenného.

Staršího než svět, dávnějšího než čas. Jeho Hrůzné Veličenstvo: kterýžkoli člověk by pohlédl do jeho tváře, zahynul by děsem. Já jsem však byl červem.

Byl jsem netvorem.

Viděl jsem Bezejmenného, ale nedovedu to vypovědět. Už jen ta samotná slova jsou protkána šílenství a věčností a prázdnotou. Byl hrůzný… hrůzný… šílenství…

ŠÍLENSTVÍ!

Ty oči…

"Dûs! Hadûs! Sehebra nebû tach!" řekl hlas. Byl to jeho hlas.

Pohlédl na mne. Jeho zrak rozervalou mou kůži na cáry, rozerval mou duši, rozerval mne, rozerval… rozerval…

Úder bubnu; zachřestělo sistrum.

"PŘIJDU, ABYCH SE KRMIL," řekl hlas. "PŘICHÁZÍM, ABYCH SE KRMIL. TOTO JE MÁ VŮLE. TY, UBOHÝ ČERV, VYPOVÍŠ MOU VŮLI UBOHÝM!"

Vykřikl jsem a zakryl jsem si tvář, ale jeho pohled se propaloval mýma rukama a odehníval mé maso od kostí.

ŠÍLENSTVÍ!

Hleděl na mne… svýma… očima…

"Ptuchor amen! Dûs!" řekl hlas. Černá a bílá, krev, hniloba, věčnost. Nekonečná, nekonečná prázdnota. Já…

Ty oči! Ty… ty oči! Ten… ten… hnus…



HA DÛS ILUMINÛS!

ŠÍLENSTVÍ!

Vrátil jsem se, abych vypověděl, co jsem spatřil.



HA DÛS ILUMINÛS!

Ty oči… jeho oči… oči… oči… oči!

Hrůzná vzpomínka. Hrůzná.



HA DÛS!

Slyšte jeho vůli. Slyšte jeho vůli.

Slyšte jeho děsivou vůli.



HA DÛS ILUMINÛS!

VĚČNÝ PŘIJDE, ABY SE KRMIL.

ON PŘIJDE.

ON PŘIJDE.

ON PŘICHÁZÍ!



DÛS!

PTUCHOR AMEN!

SEHEBRA NEBÛ TACH!

PTUCHOR NEBÛ TACH!

HA DÛS!



On přichází…
 


Komentáře

1 heavy_head heavy_head | Web | 15. února 2009 v 17:35 | Reagovat

Hrůzostrašná věc! Skoro jsem si připadal, že sklouzávám po hraně šílenství spolu s vypravěčem.

Můj názor na HPL je, že by se neměl rozhodně číst před spaním. :-)Je to kultovní autor. Každý, kdo by se chtěl dozvědět o kořenech hrůzy něco víc, by si ho měl nastudovat.

2 Lykao Lykao | Web | 15. února 2009 v 18:24 | Reagovat

Vysvětlete mi to někdo! Jsem strašná citlivka (ale snažím se to zastírat protože opravdu nerada pláču v přítomnosti lídí kteří to způsobili, nebo spíše vůbec v přítomnosti lidí) ale takovéhle věci mi nevadí, ba naopak, moc se mi líbí... Eh, dalo by se říct že se v nich mnohdy docela vyžívám... Ne nejsem šílená!!!! :D I když... možná ano, ale nejsem sadistická!!! :D Tohle jméno znám nicméně jsem od něj nic nečetla... Ale jestli je toto jeho styl takje mi možná bližší Poe...  Je to takové... Romantičtější? :D

3 Marťa Marťa | Web | 16. února 2009 v 14:52 | Reagovat

Poe je skvělý spisovatel.. nedávno jsme o něm měli přednášku..

jinak četla jsem si kousek... a taky mi takové  povídky nevadí.. mám na nich ráda napětí a ten strach.

4 Léto Léto | E-mail | Web | 17. února 2009 v 4:03 | Reagovat

Heavy: Mám takové podezření, že autor byl při psaní už dávno za hranou. :) HPL by se hlavně neměl číst o samotě. Koluje historka o člověku, který se Mistru Hrůzy vysmíval, že jeho příběhy nejsou strašidelné. Na oplátku se dočkal pobídky, ať si něco přečte v osamělé chatě v lese. Ten hrdopýšek souhlasil: a za nějaký čas ho našli v té chatě zcepenělého strachy, s knihou v ruce.

Asi to není pravda, ale zní to dobře. ;)

Lykao: Hraniční porucha osobnosti...? Zkus se poptat své psycholožky. :) A pozor, není dobré takhle naplno rozhlašovat, že jsi šílená, ačkoliv možná jsi. Říkej raději, že jsi ekcentrická. To zní působivěji! :)

Je to spíše inspirace než přímo jeho styl; on sám píše složitěji, řekněme sofistikovaněji, bohatěji... a než nechá naplno pálit svou baterii hrůzy, často využívá i náznaky. Každopádně je to už dost dlouho, co jsem od něj něco četl naposled. Budu si od něj muset i něco koupit a obohatit svou knihovnu, nedávno prý vyšlo něco i s ilustracemi.

Marťa: Díky za komentář. Mnohem zajímavější by ale bylo, kdyby tu přednášku vedl on sám, ne? :) Napětí a strach? Ano, tahle dvojice se mnohdy vyskytuje pospolu, ovšem zdá se mi, že ještě častěji ji vídám odděleně: když se do hry dostane napětí, často není na strach prostor (a naopak).

5 Annet Annet | Web | 26. února 2009 v 11:52 | Reagovat

Uhm... Má to úžasnou atmosféru. Ale radši zůstanu u Poea, tohle by moje nervy (žaludek?) už mockrát nesnesly. :)))

6 Anet Anet | Web | 5. března 2009 v 18:58 | Reagovat

Strasne nadherny design!!!

7 Anna Merisielu Anna Merisielu | E-mail | Web | 13. března 2009 v 17:42 | Reagovat

Noo... skutečně nezvyklá četba... ale bojavá?

:D Spíš se lekám toho výrazu. Bojavá. Tzn, že bych se u ní měla bát. To spíš jsem hltala s napětím Jámu a Kyvadlo. Tak je to tedy - kyvadla se bojím víc než proměny v zombíka, ne :D

No tak dobře. Má to co do sebe. Akorát že po prokouknutí faktu, že celá ta hra na strach spočívá v opakování výrazů, mě to už tolik nezajímalo... Ale v té osamělé chatě bych raději psala než si četla; literaturu si nechávám pro klidné čekání nebo noční hodiny.

Mimochodem, nemáš tam překlep? Teda spíš jestli ti tam nechybí slovo... ,,V hrudi mi hlasitě bušilo falešné srdce: to pravé zůstalo uvězněno v mém těle zhrouceném na psacím, nekonečně daleko od toho místa mezi smrtelností a věčností."

Závěr... Asi se navzdory svojí pokřivené zálibě ve strachu neumím tolik bát :D

8 Léto Léto | E-mail | Web | 14. března 2009 v 20:14 | Reagovat

Bojavý? Vždycky jsem to slovo chápal spíše jako označení pro někoho, kdo se bojí, než pro někoho, kdo by měl strašit jiné. Ale spisovně to určitě není, takže si každý může vymyslet svou vlastní definici. :)

S tím, že se neumíš bát, bych byl opatrný. To si určitě myslel i ten mrtvý z té chatky. Sytý hladovému nevěří - a ten, kdo si sedí hezky v teple a bezpečí nikdy nedokáže dohlédnout do hlubin hrůzy. Raději nepřeceňuj svoji psychiku a nepodceňuj svou fantazii - vnitřek naší hlavy je vždycky o něco labilnější a obrazotvornější, než si namlouváme. Stačí mu dát vhodné podmínky. :)

Jáma a kyvadlo? Nu, nevím. Určité napětí tam je, ale strach víceméně absentuje. Považuji ho za jedno z těch slabších Poeových děl - mnohem víc se mi líbil třeba Zánik domu Usherů, Černý kocour a další. U kyvadla mě mimo jiné dosti rušila jeho nelogičnost - zamysli se nad tou povídkou, schválně jestli na ni taky přijdeš. ;)

Děkuji za upozornění na překlep, opravím ho.

Opakování výrazů (a motivů) patří mezi základní stavební kameny psaní. Ti lepší spisovatelé to dokážou dobře zamaskovat, ale ani oni se bez toho neobejdou. Protože kdyby se o to pokusili, bude vzniklé dílo tak trochu natažené... jako máslo namazané na příliš velký krajíc chleba, jestli mě chápeš. :D

Četla jsi Řbitov zvířátek?

9 informal wedding dresses informal wedding dresses | E-mail | Web | 10. ledna 2013 v 15:06 | Reagovat

Ive been meaning to read this and just never acquired a chance. Its an issue that Im incredibly interested in, I just started reading and Im glad I did. Youre a great blogger, one of the very best that Ive seen. This blog unquestionably has some information on subject that I just wasnt aware of. Thanks for bringing this things to light.
http://www.elsedress.org

10 mini cocktail dress mini cocktail dress | E-mail | Web | 11. ledna 2013 v 18:35 | Reagovat

Thank you for such a informative blog. Where else could I get this kind of information written in such an incite full way? I have a presentation that I am just now working on, and I have been looking for such info.
http://www.isdress.org

11 replica tag heuer watches for sale replica tag heuer watches for sale | E-mail | Web | 17. ledna 2013 v 9:39 | Reagovat

A. To win the nobell prize
http://www.watchescan.org

12 best iwc replica watches best iwc replica watches | E-mail | Web | 18. ledna 2013 v 5:23 | Reagovat

You make a lot of fine arguments with this blog post however it is tricky in my opinion to focus on the content because of the broken page design!.
http://www.begwatches.net

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama