Mluvící strom 10: Na slovíčko u barona

24. ledna 2009 v 14:58 | Léto |  Příběhy
Příběh pokračuje. Část desátá.






"Neříkám sbohem, protože my dvě se určitě ještě setkáme," řekla Konvalince vědma. Její oči byly v tu chvíli dvěma tůňkami plnými vazké, černé tekutiny. Blyštěly se v záři slunce, které před svým západem na okamžik vyhlédlo ze závoje mračen a zvěstovalo dlouhou, temnou, neklidnou noc.

Pravda, poslední dobou byly pro Violettu z Šeřince všechny noci takové.

Za těch několik dní, během kterých putovala spolu s cikánskou skupinou, se vyspala jen málo. Začasto ji probouzelo dusání kopyt jízdních poslů, kteří mířili od řeky k Loktušínu nebo nazpátek. Jednou se jí zdálo, že slyší vzdálený křik a řinčení zbraní, ovšem možná si to jen představovala.

Teď, když se na rozcestí před městem s kočovným lidem loučila, si nicméně říkala, že by v jejich společnosti klidně strávila i delší čas. Zejména stará Osténie jí přirostla k srdci. Viola se snažila všechen svůj čas rozdělit rovnoměrně mezi ni a Zabrože, jenž se cikánů spíše stranil; velmi ráda se nechávala obohacovat čarodějčinými četnými znalostmi. Naproti tomu snahu vyzvědět na svém společníkovi pletichy již spíše vzdala.

"Ano, setkáme se. Nevím kdy, nevím proč a nevím, zda v dobrém, či ve zlém, ale stane se to. Já to dovedu vycítit." Tak zněla vědmina slova, než Konvalince naposledy zamávala a zmizela i se zbytkem svých příbuzných za kopečkem. Dívka z toho měla zvláštní pocit, tísnivý, a přece povznášející.

To mladý rytíř Lokenbard vnímal věc mnohem jednostranněji. "Konečně jsou pryč," oddechl si, jakmile cikánské vozy zmizely z dohledu, "nevydržel bych další večer s tou jejich strašlivou hudbou." Pokýval hlavou. "Půlka našeho úkolu je tedy splněna. Teď nás ještě čeká audience u Jeho Urozenosti. A pak zkusíme vymyslet, jak se co nejrychleji dostat nazpátek k hraběnce. Vypadá to, že na řece se tuze bojuje, takže bude možná potřebovat každou paži."

Violetta si pomyslela, že jeden muž a jedna služebná toho příliš mnoho nezmění, avšak neříkala nic, aby se snad nedotkla Zabrožovy hrdosti.

To, co se před jejíma očima dělo, každopádně naznačovalo, že nepůjde pouze o nějakou nedůležitou potyčku. Když dívka a rytíř mířili ke hradbám města, právě od nich vyjížděl tucet ozbrojených jezdců a dva vozy se zásobami.

Ano, zdálo se, že to svobodný pán Oliver von Loktuschin se svou rebelií myslí vážně.



* * *



O válce se mluvilo všude.

U brány Loktušína varoval strážný Violu před případnou cestou na druhou stranu Najády. "Esli ´si měla, milostslečno, namířeno do Kostně, tak na to pěkně geschwind zapomeň. Naši hoši teď melou kaštany u Věnobrodu, a esli tam prorazej, bude eště jó veselo. To mi věř, já ´sem stará vojna, starej Wehrdiensťák. Něco ´sem zažil, to teda jo. A povídám ti, tondlencto není nic pro takovou porculánovou panenku. Radějc upaluj domů k peci, s prominutím teda."

Zabrož Lokenbard si ho změřil s neskrývaným pohrdáním.

Na hlavní ulici, jež mířila od hradeb směrem k panskému pahorku, se i přes nadcházející soumrak tísnily skupinky lidí. Skoro jako by povstání proti hraběti probudilo měšťany z dlouhého, líného spánku.

Pod plátěnými přístřešky se promrzle krčili stánkaři a nabízeli kolemjdoucím řepy, tuříny a další rozličné zemědělské plodiny, sušené, kandované i nakládané. Na nedostatek odbytu si rozhodně stěžovat nemohli, protože budoucnost působila s nadcházejícím zimním střetem nejistě.

"…nechali, prohřešili se proti Řádu věcí! I povýšili se, aby svrhli pilíře našeho království," kázal nějaký muž u ústí menší uličky. U nohou mu odpočíval huňatý hafan. Lidé procházející kolem, napínali uši, aby jim nic neuniklo, avšak zároveň se pozorně rozhlíželi po případných strážcích zákona. Slova totiž leckdy mohou být nebezpečnější než činy. "Slyšte! Slyšte a bojte se!" horlil dál neznámý, "neboť tato válka je nečestná a hříšná a přivede nás v očistné plameny! Bojte se i střežte se pomyšlení na…"

I v tomto případě Zabrož pouze kroutil hlavou.

"Pokaždé, co se něco semele, vyrojí se tihle lidi," bručel si u toho, "co vlastně dělají, když zrovna vládne mír? Sdělují své pobožné představy kočkám v kanálech?"

"I takové, jako je on, musíme občas vyslechnout," namítla Viola, "vždyť na tom je založena veškerá myšlenka Moudrosti. Každý člověk má svůj střípek pravdy! A teprve když ty malé pravdy složíme dohromady, objevíme velkou pravdu, podstatu božství."

"Nejsou žádné velké a malé pravdy. Pravda je jenom jedna!"

"Ty jsi taky jenom jeden, ale přesto tě můžu rozdělit na několik částí. Vysvětlím ti to, jestli mě necháš…"

A tak se celou cestu po hlavní ulici až k hradu hádali o náboženství. Po nekonečných debatách ohledně baronova povstání to rozhodně bylo osvěžující téma.



* * *



Loktušín byl pomyslně rozdělen na dvě části, na staré město plné měšťanských domů s barevnými fasádami a na průmyslovou čtvrť, odkud stoupal dým z desítek hutí, dílen, kováren a železáren. Dvě tváře města od sebe oddělovala hluboká skalní jizva. Jejím dnem protékala toho času již zamrzlá říčka Čarobnice; ta pak zhruba patnáct mil na východ od města ústila do Najády.

Rozeklaný byl i samotný panský pahorek. Hlavní budova Loktušínského hradu se tyčila nad tou přepychovější městskou zástavbou, zatímco na druhé straně rokle stály na stráži Stará a Nová hlásná věž. Přístupné byly pouze pomocí krytých dřevěných mostů, které je spojovaly s donjonem, jakož i navzájem.

Poté, co se Viola a Zabrož ohlásili u kastelána, byli odvedeni do odpočívárny před proslavenou loktušínskou hradní knihovnou. Sloužící, oděný do téměř marnivých brokátů, jim oznámil, že svobodný pán von Loktuschin právě tráví čas plánováním s vévodou von Bleien, nicméně že je ochoten je přijmout. Požádal je o strpění a zmizel za zdobenými dveřmi bibliotéky.

Violetta se ve dvoraně posadila na modřínovou lavici a pozorovala svého druha, jak neklidně kráčí sem a tam, skoro jako vlk polapený v kleci. "Co můžeme od barona Olivera očekávat?" zeptala se ho, aby ukrátila čekání, a také aby zjistila, jakým směrem vlastně rytíř hodlá jednání vést.

"Nic," zamračil se Zabrož a obrátil oči k nebeským výšinám, či lépe řečeno ke kazetovému stropu. "Nic a ještě jednou nic. Tahle audience je zbytečnější než struky jalovice. Hraběnka nás sem poslala zjistit, proč pán z Loktušína shromažďuje vojska. Nu, teď už to víme, takže je zbytečné marnit tady čas."

Dívka potlačila nutkání dát se do smíchu. "Víš, že když se zlobíš, mluvíš docela vtipně? Ale nemůžu s tebou souhlasit. Na obou přechodech přes Najádu se teď bojuje, pokud jsou ty zvěsti pravdivé. Takže bychom se přes řeku stejně ve zdraví nedostali. Pochop, rozhodně nechci zemřít s šípem v břiše. To je vhodná smrt leda tak pro mladé, bláznivé rytíře, ale rozhodně ale ne pro budoucí kněžku Moudrosti."

"Je to dobrá smrt pro každého," nesouhlasil Lokenbard, usedaje také na lavici, "a dobrá smrt dokáže dát smysl i špatnému životu. Jen si to představ, padnout při zoufalém výpadu proti nepřátelské výspě! Svým tělem prorazit cestu útočícímu vojsku! Být jako hrot kopí, který -"

"Tak dost!" pleskla jej přes ruku dívenka, čímž rázně přerušila proud jeho výřečnosti. "Tohle poslouchat nechci a nebudu. Tak zaprvé, my vlastně ani nevíme, na kterou stranu se hraběnka postavila. Chceš vyrazit do bitvy a bojovat proti oběma vojskům najednou? To se o tobě bude zpívat jako o bláznovi, ne jako o hrdinovi!"

"Já…"

"Zadruhé, proslulosti lze dobýt i jinak, než zběsilým útokem. Vítězství má vždycky větší hodnotu než porážka, ať už je jakkoliv slavná. Když zvítězíš, lidé tě zasypávají květy a panny tě zasypávají… zasypávají… zasypávají tě polibky." Na okamžik se zarazila. "Zatímco smrt je vždycky zlá a krutá," nalezla rychle ztracenou nit a znovu zvýšila hlas, "dostaneš kopím do slabin a budeš křičet bolestí. Povolí ti svěrače a ty se utopíš ve vlastní krvi a lejnech." Málem jí vhrkly slzy do očí, když si představila, jak mladý rytíř zápasí o život na bitevním poli. Zamrkala. "A nemysli si, že nevím, o čem mluvím, protože vím! Před předloňským posvícením u nás v Šeřinci zabíjeli býka, jenže se jim do moc nepovedlo. To nebohé zvíře zdivočelo a řvalo a řvalo a -"

"Violo," zašeptal Zabrož.

Ale dívka rázně odstrčila rukou, kterou jí chtěl pohladit po střapatých temných kadeřích. "Mlčiž, ještě jsem neskončila! Zatřetí, války se nevyhrávají jenom proléváním krve. Četla jsem o mnoha slavných vojevůdcích: o hraběti Kapraďovi, o mnichu Limbovi ze San Safánu, o Černém vévodovi, o Siegbrünovi od Úplavice, o Tichém Ámosovi… ti všichni se nestyděli zasednout za stůl a jednat, když nadešel vhodný čas. A zachránili tak tisíce životů."

Rytíř Jasmínového řádu hleděl na svou společnici napůl znepokojeně, napůl starostlivě, tak jako se díváme na nemocného na lůžku. "Violo," začal, "víš, já… já chci jenom říct, že tady těžko něčeho dosáhneme. Můžeme barona von Loktuschin nanejvýš vyslechnout. To tedy můžeme. A snad mu i něco navrhnout. Ale skutečné vyjednávání bude probíhat mezi ním a vévodou Joštem, možná pod dohledem Jeho Výsosti nebo jiných šlechticů. My dva jsme moc malí páni na to, abychom něco změnili.

"No dovol, " ohradila se Viola Konvalinka, "já přece-"

Větu už nedokončila, protože ze dveří vyšel sluha a zlehka se uklonil. "Jeho Urozenost, Oliver von Loktuschin, a Jeho Jasnost, Lev von Bleien, jsou připraveni vás přijmout," oznámil.

Violetta a Zabrož povstali. "Není se čeho bát," řekl rytíř. Dívka přikývla.

Společně vstoupili do knihovny.

Na to, jak veliká místnost to byla, působila překvapivě útulně. Všechny stěny byly až po strop obloženy moudrými myšlenkami. Bohatě čalouněná křesla a těžké, vyřezávané stoly budily dojem neměnnosti, jako by zde odpočívaly už stovky let a jako by na tomto místě ještě po celá staletí měly přetrvat. Baron Oliver, vévoda Lev a dva mladí panoši, kteří je obsluhovali, vypadali vprostřed té zaprášené důstojnosti poněkud nepatřičně.

Zabrož Lokenbard se hluboce uklonil a zamumlal pozdravy. Violetta udělala pukrle.

"Posaďte se, prosím," vyzval je svobodný pán z Loktušína. Hlas měl melodický a příjemný na poslech; kdyby nebyl šlechticem, jistě by si dokázal na živobytí vydělávat i jako zpěvák nebo jako potulný vypravěč.

Také po vzhledové stránce v sobě skrýval cosi nespoutaného a romantického. Usmíval se celým obličejem, nejen ústy. Jeho oči se modře blyštěly a dlouhá vystrčená brada byla rozseknuta vedví dlouhou vráskou. Přes vysoké čelo mu nepadaly žádné vlasy: všechny byly pečlivě pomazané omastkem, vyčesané vzad a svázené do tlustého copu.

Vévoda Lev von Bleien, jenž seděl na druhé židli hlouběji ve stínech, působil oproti životaplnému baronovi spíše jako umrlec. Byl to starší muž, téměř padesátiletý, a z vlasů mu toho na hlavě už příliš nezbývalo. Nažloutlou kůži měl přes lícní kosti nataženou jako pergamen, na mnoha místech protkaný modrými žílami a šedivými jaterními skvrnami. Dlouhé kostnaté ruce měl položené na stole a sepjaté jako při modlitbě.

"Její hraběcí Milost, paní Elysea von Strudelheim, posílá své pozdravy," začal Zabrož Lokenbard, jakmile se uvelebil v křesle." Ptá se po zdraví Jeho Urozenosti a pevně doufá, že zdejší kraj vzkvétá do blahobytu."

Ale baron Oliver řečený Básník jen mávnul rukou. "Zanechme planých zdvořilostí. Hodlá mi hraběnka poskytnout své muže, nebo alespoň tichou podporu? Ze svých zdrojů vím, že byla spatřena na zámku toho zrádce Armelína. Co mi k tomu řekneš, rytíři? Byl bych nerad, kdyby se Strudelheim přidal k hraběti Joštovi. Ten šílenec už prolil až příliš krve! Rád bych ho sesadil z hřadu rychle, elegantně a pokud možno bezbolestně."

To jméno už Viola slyšela dříve. "Armelín od Rudné hroudy?" otázala se. "To je ten, co se mu přezdívá Černobijce, správně?"

"Ano," souhlasil baron a neklidně si promnul hladce oholenou čelist. "Kdyby nebylo jeho, už mohla naše vojska stát před Kostní. Ale on, namísto toho, aby podpořil náš útok, varoval posádky na Runovém mostě a u Věnobrodu. Nu, zastavil tím sice náš postup, avšak nikoliv na dlouho."

"Chápu. Ale proč jsi ho tedy nazval zrádcem? Pokud tomu dobře rozumím, zůstal věrný svému zákonnému lennímu pánovi, tudíž-"

"Chceš snad naznačit, že zrádci jsme my?" zaskřípal ze tmy hlas vévody von Bleien. A to vskutku nebyl příjemný zvuk. Violetta se až otřásla: jak mohou dva tak rozdílní muži jako Oliver a Lev vůbec být přáteli a spojenci?

"Armelín von Rudengrude mi již dříve přislíbil, že pomůže s odstraněním Jošta," dodal Oliver svým sladkým hlasem. "Zpronevěřil se tedy svému vlastnímu slovu. Nepřipadne ti to horší, než vypovědět poslušnost krutému pánovi, jenž tyranizuje svůj vlastní lid?"

"Chtěla jsem jen říct, že-" začala se hájit Konvalinka, ale zmkla, když ji její mladý rytířský průvodce kopl pod stolem do lýtka.

"Nechme to ležet," uzavřel věc Zabrož Lokenbard. "Co bylo řečeno, to bylo řečeno. Violetta je mladá a někdy trochu prostořeká. Sám jsi však řekl, že si na milá a zdvořilá slova nepotrpíš. Jistě vás nechtěla označit za zrádce."

"Ano, je to tak, jsem mladá a prostořeká," souhlasila slečna Viola.

Baron von Loktuschin se halasně zasmál. Dokonce i na sevřených masitých rtech Lva von Bleien se objevil náznak úsměvu.

To bylo dobré znamení, a tak se Viola odhodlala pokračovat. "Raději teď hovořme o tom, proč považuješ hraběte Jošta za krutovládce. Pokud si dobře vzpomínám, hraběnka si ho vážila. Říkala nám, že je sice tvrdý jako kámen, ale vždy ochraňuje slabé a nikdy netrestá bezdůvodně."

"Běda!" zasmušil se svobodný pán z Loktušína. "Jeho tvrdost mu zůstala, avšak smysl pro spravedlnost se utopil v šílenství a strachu. Poslední dobou přicházejí z Kostně zprávy, že podezírá všechny kolem sebe ze snahy uzmout mu moc. Několik poddaných nechal zaživa zahrabat kvůli jakémusi nevinnému žertu. Jednu svou služebnou přikázal dokonce rozervat koňmi, protože se mnou údajně jednala o odměně za travičství. Jaký nesmysl! Nepřeji si hraběte zabít, pouze mu sebrat z rukou možnost ubližovat jiným. Považuji ho za muže, který toho pro naši domovinu hodně udělal, a moc rád bych proto viděl, jak tráví staří na nějakém klidném statku. Po jeho křesle netoužím, jak si možná myslí. Podpořím nárok kohokoliv, kdo se ožení s jeho dcerou."

"A co to trhání jazyků?" nadhodil trochu necitlivě Zabrož.

"Na to nezapomínám. Jen je pro mě příliš bolestné o tom mluvit. Vytržení jazyka kleštěmi byl vždy tradiční, byť nepříliš často využívaný trest za pomluvy a pletichaření vůči pánům. Já sám jsem ho za posledních deset let nařídil pouze jednou - to bylo tehdy, když… nu, na tom nezáleží. Podstatné je, že Jošt von Sinterbreu nechal takto zmrzačit už desítky lidí. A prý hodlá o jazyk připravit i Leontýna Zpěváka, mého chráněnce a dobrého… dobrého přítele z dětství. Nebo to již možná udělal. Kdoví." Oliver si povzdechl. "Musel ale přece vědět, že když na něj vztáhne ruku, rozdmýchá tím okamžitou vzpouru! Víte, chtěl jsem s útokem počkat, dokud nezamrzne Najáda, abych nemusel s obtížemi dobývat místa, kde ji lze překročit. A možná by do té doby přišel zázrak. Občas se vyplatí dát šťastné náhodě trochu času. Třeba by Jošt přišel k rozumu - anebo o život - a nemuselo by se bojovat. Ovšem jak vidíte, déle čekat možné nebylo. Snad se mi podaří zachránit alespoň Leontýnův život, když už ne jeho hlas. Nemluvě o dalších obětech Joštova krutého soudnictví. Teď už mou vzpouru chápete?"

"Chápu. Ale nelíbí se mi to. Válka je vždycky zlá," vyhlásila svůj názor Konvalinka.

"To zajisté je, ale i já s ní tentokrát souhlasím, Violo," řekl trochu rozechvěle rytíř Lokenbard. "Ano, ano, občas se vojenskému střetu nemůžeme vyhnout. A dnešní práci neodkládejme na zítřek, jak se říká. To, že zemře hrstka vojáků a rytířů je malá cena za záchranu říše před válkou, která by se rozhořela… mohla by se rozhořet… kdybychom… kdybychom nechali hraběte Jošta vládnout dál."

Tentokrát kopla Viola do lýtka Zabrože. Nikoliv proto, aby ho umlčela, nýbrž z čirého vzteku. Myslela si o něm, že je rozumnější! Že bude ponoukat barona k jednání o míru! Ale on ne, on místo toho lační po válce a krvi, jako všichni chlapci v jeho věku. "Jeho Veličenstvo o tom všem ví?" zeptala se s nadějí v hlase. "Kdyby von Sinterbreuovi nařídil, ať složí vládu nad hrabstvím, dost možná by se podřídil. Není snadné odporovat králi."

"Horský lišák se o krále nikdy moc nestaral," ušklíbl se vévoda Lev. "K bojům a krveprolití by nejspíš došlo tak jako tak. Nehledě na to, že bychom Jeho Veličenstvo museli složitě přesvědčovat, aby proti svému vazalovi zasáhl." Šlechtic si líně promnul své dlouhé bledé prsty. "Až hraběte sesadíme, necháme si ten čin dodatečně od Jeho Výsosti schválit. To bude jednodušší než se doprošovat jeho zásahu. Znám ho dost dobře na to, abych věděl, že nám ten čin s radostí odpustí. Hlavně, aby si nemusel s touhle ošemetnou záležitostí špinit ruce sám."

"Měl bys o králi mluvit uctivěji, Tvá Jasnosti," ozval se mladý rytíř. "Jak jistě víš, Jasmínový řád a paladýnové vždycky- "

Tu se vykládané dveře knihovny se zprudka rozevřely a dovnitř nakráčel půltucet ozbrojených rytířů. Chřestění a skřípání jejich kroužkových košil znělo mezi desítkami tisíc knižních svazků jako zvuk z jiného světa. Výsměšná, znesvěcující hudba války!

"Ach, tady jste. Velmi dobře!" přivítal ozbrojence baron Oliver. "Obávám se, že přicházíte příliš časně, ale to nejpodstatnější už stejně bylo řečeno."

"Co to má znamenat?" Zabrožův hlas byl pevný, ale Viola v něm slyšela náznak hněvu. Nebo možná strachu.

"Nerad bych vypadal jako osoba nezdvořilých mravů," odkašlal si Oliver von Loktuschin a jeho lapisově modré oči těkaly z Lokenbarda na dívku a zase zpátky. "Jistě ale chápete, že po tom všem, co jste tady viděli a slyšeli, vás už nemůžu jen tak nechat jít. Byl bych nerad, kdyby se Jošt dozvěděl o našich úmyslech a síle vojsk. Než skončí povstání, prosím vás: buďte mými hosty! A nebojte se, moji lidé se o vás postarají dobře a laskavě. Se vší úctou, která náleží vašemu postavení."

"Chceš nás uvěznit?" zamračil se Zabrož. "Můj otec se o tom dozví!"

"Paladýn Egobert není hloupý člověk. Pochopí, proč jsem to musel udělat. Kdyby byl na mém místě, jistě by učinil totéž." Baron pozvedl ruku a obrátil se ke svým rytířům. "Odveďte ty dva do pokojů ve Staré hlásné věži. A nezapomeňte důkladně zamknout, ať nám naši malí ptáčkové neuletí."
 


Anketa

Který název města/vesnice se vám nejvíc líbí?

Lužnina
Krasoměř
Šeřinec
Kosteň
Loktušín

Komentáře

1 Dr. Šáhlá Dr. Šáhlá | Web | 25. ledna 2009 v 15:44 | Reagovat

Krása... Přiznej se, kde bereš inspiraci k psaní? :D

2 KAČULÍÍÍÍÍÍÍÍÍK KAČULÍÍÍÍÍÍÍÍÍK | E-mail | Web | 26. ledna 2009 v 0:04 | Reagovat

Záhada století: Kde ZloVlk bere inspiraci!? :oD

Nevyhrát jako jediná účastnice...by u mě bylo vážně možné, ale je to určitě zajímavé...jsem přírodní úkaz, nebo chyba v Metrixu...mno ale jinak žiju normálně.Až  na další čtyři oči, zelené ruce a jazyk dlouhý 10 metrů. :oP

3 Lykao Lykao | Web | 29. ledna 2009 v 19:53 | Reagovat

Princess in the tower, childrens in the fields... :D

Už se těším na další... :)

Nejlepší je ŠEŘINEC!!!!!! :D

4 Léto Léto | E-mail | Web | 30. ledna 2009 v 12:16 | Reagovat

Děkuji za kladné ohlasy! :)

Inspiraci hledám ve světě kolem sebe: v hudbě, v přírodě, v lidech, které potkávám v dopravních prostředcích... ovšem vždy to potom domotám takovým způsobem, aby se v tom nikdo nepoznal. :D

Kačulík: Pozoruhodná anatomie! Možná by sis rozuměla s některými slavnými literárními postavami, například se Zelenorukým Lommym nebo s králem Garthem Zelenorukým z rodu Gardenerů. :) Přiznám se, že ten desetimetrový jazyk ti docela závidím. Nic by nebylo v tuto chvíli příjemnější, než se vyklonil z okna a zálibně olíznout elektrické vedení. :D

Lykao: Violettu považuješ za princeznu, nebo za dítě? :D

Scherinetz, zajímavé, když jsem se ve Wordu zapnul automatické opravdy, přepisovalo mi to tenhle název na "Třinec". :) Sám jsem hlasoval pro Kosteinz, zní to náležitě výhružně a strašidelně. :D

5 KAČULÍÍÍÍÍÍÍÍÍK KAČULÍÍÍÍÍÍÍÍÍK | E-mail | Web | 2. února 2009 v 0:58 | Reagovat

Léto: Elektrické vedení?! Prosím tě, to už mám za sebou...docela zajímavý pocit...chvíli jsem si myslela, že mě něco lechtá, ale jinak to nic není. :oD

6 plus size beach wedding dresses plus size beach wedding dresses | E-mail | Web | 10. ledna 2013 v 11:41 | Reagovat

Nice and very informative post. Your opinion is more or less the same as main. Thanks!
http://www.elsedress.org

7 flower girl dresses flower girl dresses | E-mail | Web | 10. ledna 2013 v 14:44 | Reagovat

I truly appreciate your post. Great site!
http://www.elsedress.org

8 cheap cocktail prom dresses cheap cocktail prom dresses | E-mail | Web | 11. ledna 2013 v 17:22 | Reagovat

I wanted to thank you for this great read!! I definitely enjoying every little bit of it.
http://www.isdress.org

9 replica watches tag heuer replica watches tag heuer | E-mail | Web | 17. ledna 2013 v 7:48 | Reagovat

A. When you're eating a watermelon!
http://www.watchescan.org

10 tag heuer replica watches tag heuer replica watches | E-mail | Web | 17. ledna 2013 v 8:40 | Reagovat

A. A stomach-cake!
http://www.watchescan.org

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama