Mluvící strom 9: Mluvící strom

18. prosince 2008 v 15:30 | Léto |  Příběhy
Příběh pokračuje. Část devátá.






Pokud bychom připustili, že některá města mohou být nedobytná, určitě bychom mezi ně museli zařadit Kosteň. Ležela přímo v jícnu dávno vyhaslé ohnivé hory, chráněná před světem mocnými skalními hradbami, vyššími a nepřekonatelnějšími, než by kdy dokázal zbudovat člověk.

Dovnitř vedla pouze jediná cesta, chodba proražená skalou už v dobách Horského knížectví. Později, v dobách prvních králů, byla rozšířena a město rozkvetlo. Bernard II. Elfrein, řečený Churavý, udělil pánovi z Kostně v léno celé hrabství Sinterbreu, aby tak získal opěrný bod v neklidné části říše. Vyhradil si však podmínku: synové hrabat von Sinterbeu nebudou dědit žádné území.

A tak od té doby vstupovali všichni mužští potomci rodu do služeb paladýnů a rozličných rytířských řádů, aby si vydobyli ostruhy u nich. Vždy vystupovali pod titulem von Kosteinz. Pro dědičné sinterbreuské léno se stala rozhodující prvorozená dcera hraběte: pánem území se stával její pán choť. Jelikož to leckdy býval zchudlý šlechtic nebo rytíř, málokdy se pouštěl do sporů s králem, jak by to zajisté činil, kdyby si byl díky vznešenému původu svým křeslem jist. Právě takovým případem byl i hrabě Jošt von Sinterbreu. Mládí strávil jako rytíř v doprovodu starého hraběte. Ten si ho natolik oblíbil pro jeho sílu a rozhodnost, že mu v otázce manželství své dcery dal přednost před jinými, urozenějšími kandidáty.

To všechno se Adléta dozvěděla od hraběnky, když se k sopečnému městu blížili. Kosteňská hora se tyčila nad obzorem jako zlovolný černý kyklop, jenž se rozhodl zahanbit všechny ty nevysoké zasněžené kopečky kolem sebe. A žádný div! Vždyť se jednalo o nejjižnější výběžek mohutného masivu Ohřezlých hor, které svou obrovitostí vrhaly stín celý sever až k Věčným mlhám a dál.

Po několik dní doprovázel družinu také svobodný pán Armelín von Rudengrude, spolu s několika svými rytíři. Na jednom z rozcestí se však rozloučil a odcválal na severozápad, aby dohlédl na řádnou obranu Věnobrodu. Adléta věděla, že právě Věnobrod a Runový most jsou jedinými místy, kde lze překročit řeku Najádu. Tedy, dokud nezamrzne.

"Než k tomu ale dojde, dorazí nám posily ze Strudelheimu a snad i Hochergeistu," trpělivě vysvětlovala paní Elysea, když se jí rusovláska svěřila se svými obavami. "Před střetem podobného rozsahu pak už Jeho královská Výsost nebude moci zavírat oči, ať už je jakkoli velkým přítelem bleienského vévody. Bude muset zasáhnout a potrestat toho, kdo jako první králův mír porušil. Je očividné, že baron Oliver ve své malé válce nemůže zvítězit."

Na úpatí hory čekalo hraběnčinu družinu nemilé překvapení. Mnozí lidé z vesnic kolem Najády se totiž v obavách z války a rabování snažili uchýlit do bezpečí Kostně. Joštovi vojáci jim ale vstoupit do města nedovolili, a tak utečenci neklidně tábořili ve stínu černého masivu. Ve studeném odpoledni natahovali ruce nad ohně a neslušně pokřikovali na rytíře střežící stezku.

Projíždějící kočár hraběnky von Strudelheim sledovali s pochmurným mlčením. Nenávist se ještě znásobila poté, co sinterbreuští rytíři bez váhání vůz vpustili, sotva zahlédli erb vypodobněný na jeho dvířkách. Podobný vztek poddaných však málokdy trvá dlouho; i tentokrát zhasl stejně rychle, jako vzplál. Zatímco kočár stoupal nahoru po stezce, tábořící lidé již šli za jinými svými záležitostmi.

Onou stezkou byla proslavená Kapraďova pěšina, pojmenovaná podle první hraběte, jenž v Kosteňské hoře sídlil. Přestože byla poměrně úzká, do pěšiny měla samozřejmě daleko. I tak se ale jednalo o silné místo při obraně města. Kterýkoliv nepřítel by zde jistě ztratil mnoho mužů, než by se probil přes několik opevněných bran až ke skalní chodbě. Ta byla rovněž mocně střežena. Lučištníci odtamtud navíc mohli zasypávat zákruty stezky pod sebou divokou bouří šípů.

Poté následovala pouť temnotou. Stezka proražená pod horou se několikrát otáčela, až bylo zatěžko rozeznat, kam vlastně míří. Jediné světlo, které dopadalo pod kopyta koní, přicházelo z výhrůžně vypadajících vražedných děr ve stropě.

Jakmile kočár vyjel z tunelu, musela Adléta přivřít oči, aby z toho náhlého jasu neoslepla. Zimní slunce zavěšené v obloze zvědavě nahlíželo do rozlehlého kráteru a zalévalo svým bledým studenosvitem tamní zasněžená pole. Všude jen bílá, bílá a zase bílá. Pouze na vysokých, temných stěnách kaldery se sníh neudržel.

Postupně si dívčin zrak na denní světlo znovu přivykl, a tak se mohla rusovláska zvědavě rozhlížet kolem. Veškeré domy a dílny byly v Kostni přistavěny ke skále, nebo vytesány přímo do ní, aby zabíraly co nejméně místa na úrodné, sopečným popelem živené půdě. Ta však nyní spala pod svou něžnou bílou pokrývkou.

Dlážděná cesta vedla přímo kupředu jako kopí, pak obkroužila jezírko, které se už od nepaměti nacházelo uprostřed polí, a zavedla kočár až k protějšímu srázu. Zde byla zástavba nejhustší; hraběcí síně byly napůl vydlabány ve skále, napůl umístěny do rozložitých budov s černými břidlicovými klenbami.

Stezka, jež k sídlu vedla, poznenáhlu stoupala a koně táhnoucí kočár museli napřít o něco více sil. Kolem se zvedaly patrové domy šlechticů, rytířů a bohatců.

Zakrátko dorazila hraběnčina družina až nahoru, na Náměstí sladkého hlasu. V jeho středu se nacházela černá fontána ozdobená sochou, ovšem voda v ní nyní nikterak nezpívala. Přes zimu byl její přívod zastaven, aby nezamrzla a nerozervala svým ledovým hněvem vzácné umělecké dílo.

Před bránou na vrcholu schodiště stálo několik rytířů střežících vstup do hraběcího paláce. Jinak bylo náměstí pusté a prázdné, oči okolních domů zavřené okenicemi. Nikde žádný rozjařený sluha nebo šenešal, jenž by vítal hosty.

Elysea von Strudelheim vystoupila z kočáru a nakázala, aby bylo postaráno o koně. "Nečekala jsem velkolepé přijetí," dodala, "hraběnka Elenna vždy říkávala, že Jošt je člověk sice dobrý a ryzí, avšak na povrchu poněkud štětinatý. A rozhodně si nepotrpí na okázalost. Nicméně já také ne. Pojďme, vyžádáme si audienci." S těmito slovy se rázným, nicméně elegantním krokem vydala ke schodům.

"Milosti?" zeptala se trochu znepokojeně Adléta.

Hraběnka se zastavila a ohlédla, ruku založenou v bok. "Ano, drahá?" Její bílé odění a pleť ostře konstrastovaly s temným schodištěm do hraběcího sídla.

Rusovláska nakrčila nos. "Nelíbí se mi tu. Něco tady páchne. Něco… něco odporného."

"To je smrt, květinko," zasmála se Elysea. "Tobě se snad její vůně nelíbí? Měla by sis na ni zvyknout, máš-li zůstat mou služebnou. Ach, smrt! Kam jde ona, tam jdu i já! To abych s ní mohla změřit síly. Těžko si představit vhodnější soupeřku!" S důstojností sobě vlastní začenichala. "Ten zápach přichází to odtamtud. Chceš se podívat?"

Než stihla Adléta cokoliv namítnout, popadla ji paní von Strudelheim za ruku a vedla ji jednou z uliček, jež na náměstí ústily. Vysoké černé budovy po stranách bránily slunci, aby průchod prosvětlilo, a tak dívce připadalo, jako by právě vstoupila do útrob nějakého nestvůrného kamenného zvířete.

Ulice končila železnými vrátky. Za nimi se prostírala plocha hřbitova, plná úzkých náhrobků, pomníků a hrobek z černéhorudého mramoru.

VSTUP ZAPOVĚZEN ROZKAZEM HRABĚTE, hlásal nápis na dvířcích. Paní von Strudelheim je bez zaváhání rozrazila a prošla. Adléta ji poněkud nejistě následovala. Pach zde už byl natolik silný, až měla dívka strach, že by ji mohly zradit útroby. Vykopávaly se zde snad hroby?

"Hej, vy!" vykřikl nějaký člověk. Právě se vynořil zpoza osiřelého stromu, jenž stál na návrší na kraji pohřebiště. "Hej, vy, vypadněte odsud!" Byl to vyzáblý, kostnatý, lysohlavý muž. Střídavě řval a střídavě si tisknul k nosu a ústům hadr, který ho zjevně chránil před rdousivými útoky mrtvolného puchu.

Paní hraběnka se však ani nehnula. A tedy i Adléta zůstala po jejím boku, přičemž zadržovala dech a uvažovala, zda si nestrhnout klobouk z hlavy a neskrýt do něj obličej. Zápach se zjevně linul od onoho stromu; byla to stará, holá lípa, na mnoha místech ověšená podivným zimním ovocem šedočerné barvy.

Holohlavec mezitím seběhl z vršku. Zastavil se před šlechtičnou a křikem a zuřivou gestikulací naznačoval, že žádní nově příchozí nemají na hřbitově co dělat.

"Mlč," oznámila mu lakonicky Elysea.

Panovačnost toho rozkazu muže zarazila. Zmlkl a pohlédl hraběnce do tváře. To, co tam spatřil, jej vyděsilo natolik, že upustil svůj hadřík a klesl na kolena. Hlavu zabořil do namrzlého sněhu. "Odpusťte mi paní," zašeptal, "nevěděl jsem, kdo jste. A vlastně to nevím ani teď, ale vím-"

"Jsem Elysea von Strudelheim," přerušila ho, "jsem Strážkyně pramenů a Paní koček. Nepodléhám moci hraběte Jošta. Příště si dej lepší pozor na jazyk, aby snad také neskončil nabodnutý na stromě."

Lysý muž ze sebe soukal vystrašené omluvy.

Hraběnka na něj pohlédla s despektem. Pak vzala napůl zemdlelou zrzku za paži a odtáhla ji brankou pryč z pohřebiště.

"Myslím, že jsme viděly všechno, co bylo k vidění, a cítily všechno, co bylo k cítění," usoudila Elysea, zatímco obě ženy kráčely uličkou nazpátek na Náměstí sladkého hlasu.

Co se Adléty týkalo, ta ani tak nekráčela, jako spíše klopýtala, potácela se a snažila se lapit dech takovým způsobem, aby se u toho nepřiotrávila. "To… to byl mluvící strom?" vyděšeně se ptala hraběnky, když konečně došly do míst, kde byl vzduch poněkud snesitelnější.

"Ano," přikývla šlechtična, "a vyrostlo na něm náležitě plodů! K něčemu podobnému nedošlo snad od dob Kruté královny." Zamyslila se. "Věřím, že Horský lišák ví, co dělá."

U fontány už čekali Roland a Gram, zabraní do vzájemného hněvného mlčení. Archán a Parůžek měli patrně stále práci ve stájích; kromě dohlédnutí na koně bylo též třeba nechat odnést do hradu truhlice s věcmi a šatstvem. Hraběnka totiž plánovala zdržet se v Kostni několik dní, aby mohla sledovat vývoj zdejší ožehavé situace. Nyní tedy pokynula svým dvěma strážcům, aby ji doprovázeli, a zamířila ke schodišti k hraběcím síním.

"Vždyť je to šílenství," stěžovala si přitom hořce Adléta, které se do obličeje pomalu začínala vracet barva. "Šílenství a dílo pomatené mysli. Nabodávat vytržené jazyky na větve stromu! Copak ten hrozný puch nikomu nevadí? Nedokázala bych žít poblíž něčeho takového."

Hraběnka Elysea pokrčila rameny. "Když jsem ještě byla kočkou, několikrát jsem si dobře pochutnala na hnijící mršině ptáka. A nijak hrozné ani nechutné mi to nepřipadlo. Máš příliš zjemnělý nos, milá Adlétko. A mám takový dojem, že ti, kteří tady bydlí, podobným neduhem jistě netrpí." Změřila si pohledem budovy, mezi kterými vedla stezka na hřbitov. "Cech balzamovačů, hospic a společnost otevíračů těl. Ti jsou jistě zvyklí na leccos." Zasněně se usmála. "A když se zadíváš pozorně na hraběcí hrad, zjistíš, že směrem ke hřbitovu nevedou žádná okna."

"Může zafoukat vítr a roznést ten pach po celém městě," namítla rusovláska.

"Může. To vskutku může. A je to jedině dobře. Čas od času se něco podobného hodí. Jako voňavá připomínka trestu, který čeká zločince, reptaly a zrádce. Vím, že se nevyznáš v otázkách vládnutí. Proto věz, že lid musí svého vládce milovat a musí se ho obávat. Jen jedno z toho nestačí."

Pak už hraběnka, dívka a dva rytíři vystupovali po schodech do sídla pána von Sinterbreu.



* * *



"Panuji ve svém hrabství bezmála dvacet let," řekl Jošt a na nose mu naběhly červené žilky, "a za tu dobu jsem se naučil jednu věc. Na chudý lid musí být přísnost! A pro šlechtu to platí stejně tak."

"Trestům ovšem musí předcházet provinění," prohlásila Elysea a upřela na hraběte svůj kalný rudý zrak. "Opravdu jsou přečiny tvých poddaných tak závážné, že musí docházet až k věznění, vytrhávání jazyků a popravám?" Seděla v přepychovém křesle s vínovým čalouněním a bezděčně hladila kocoura, který spal na jejím klíně.

"Věř, že vskutku jsou," potvrdil hrabě Jošt von Sinterbreu. "Někdy si připadám, jako bych žil uprostřed klubka zmijí. Za mého mládí, to byly jiné časy! Lovili jsme loupeživé rytíře mezi kopečky a vykuřovali jsme je z jejich nor. Tehdy bylo snazší rozeznat přítele od nepřítele."

Tak řečený Horský lišák byl urostlým mužem, kterému do dosažení pěti křížků příliš nechybělo. Při řeči vystrkoval hlavu na dlouhém krku, a ze všeho nejvíc takto připomínal n jakési opelichané zvíře, vyrušené ze zimního spánku. Nazrzlé hnědé vlasy mu neuspořádaně trčely do stran a jeho bradka nepůsobila nikterak upraveněji. Také oděn byl vzhledem ke svému stavu poměrně prosté. Pouze paže mu zdobily postříbřené nátepníky a na temně zeleném tabardu měl stříbrnou nití vyšito sinterbreuské vřesové kvítko.

"A co tedy ti zločinci učinili?" zeptala se paní Elysea.

"Mámili z lidí peníze pod lživými záminkami. Obrušovali mince. Kradli. Tak jak to lůza dělá už od nepaměti. Ze svých hříchů se navíc snažili vinit jiné. Jejich potrestání bylo tedy v zájmu všech mých pořádných a dobrých poddaných. A to jsi ještě neslyšela vše. Několik mezulánů dokonce horovalo pro svržení mé vlády! Rozšiřovali klepy, osnovali spiknutí, potají shromažďovali zbraně. Co jsem s nimi měl dělat? Smrt je pro takové pokřivené tvory milosrdenstvím. A já jsem milosrdný. To tedy opravdu jsem."

"V těchto ohledech máš mou plnou podporu. Jednala bych stejně. Nicméně, co ten zpěvák z Oliverova dvora? Ten také kul pikle?"

Jošt se zamyslel. "Ach, máš na mysli toho Leontýna, co si tak libuje v bláznivém oblečení? Je v mém vězení, ano. Dal jsem ho tam kvůli podněcování vzpoury, ačkoliv jeho písničky byly spíše bláznivé než pobuřující. Neboj se, neskřivil jsem mu ani jeden z těch jeho pěstěných vlásků. Jsem připraven ho propustit ve chvíli, kdy mi baron Oliver vrátí mého syna."

Šlechtičniny rudé oči ztvrdly. "On zajal tvého syna? To je neslýchané!"

"Jak asi víš, Ignác se učí paladýnem v Jasmínovém opatství. Když začaly ty třenice, byl právě na návštěvě zde v Kostni. Tudíž jsem ho pověřil, aby se při cestě nazpátek zastavil v Loktušíně a vyjednával s Oliverem. A to byla chyba! Z audience se už nevrátil. Řádoví rytíři, kteří ho doprovázeli, poté žádali barona, aby Ignáce von Kosteinz osvobodil, nebo aby jim alespoň prozradil jeho osud. Byli odmítnuti, a tak se cválali zpět do Kostně, aby mě zpravili o těchto neblahých událostech. Okamžitě jsem začal posílat do Loktušína poselstva žádající Ignácovo okamžité propuštění. Svobodný pán Oliver se ale zjevně zalekl svého činu, a proto se začal vykrucovat, že mého syna nezajal, a že ho tudíž nemůže vydat."

"Hanebné chování," přikývla hraběnka a natáhla se pro pohár.

Béžově mramorovaný kocour přitom seskočil z jejího klína a jal se rozhlížet, kde jinde by se usadil. Rudovlasá dívka měla již na klíně kočku Fantasii. Druhá žena v místnosti, pobledlá Joštova choť, právě vyšívala. Platinově nazlátlé vlasy měla skryté pod čepcem a jen několik pramenů se kroutilo ven. Celkově působila poměrně nezdravě, jako by ji nic kolem nezajímalo. Kocour proto pohlédl na hraběte von Sinterbreu. Troufnout si, či netroufnout?

Nakonec se rozhodl, že za pokus to stojí. Vyskočil.

Šlechtic nehnul ani brvou svého ježatého obočí. A tak se zvíře v jeho klíně stočilo do klubíčka a s pokojným vrněním usnulo.

Adléta si v duchu oddychla. Tušila, že je to dobré.

Celá záležitost se měla takto: než vstoupily do audienčního salonku, vyzvedla si hraběnka své kočky, které s ní putovaly v kočáře celou tu cestu až z Lužniny. Své rusovlasé služebné pak vysvětlila, že je to proto, aby poznala případnou Joštovu faleš. Strudelheimské kočky byly totiž schopné svým šestým zvířecím smyslem odhalit lháře. Elysea, jež s nimi dovedla hovořit jejich vlastní řečí, je pak požádala, aby v takovém případě na hraběte Jošta syčely a prskaly. Sama si tento smysl ze svých zvířecích dob zčásti uchovala, a také proto tušila, že se Zabrožem a jeho otcem není něco v pořádku. Tentokrát se ale rozhodla vložit věci do povolanějších tlapek.

Kočkám se ovšem v přijímací místnosti, vyzdobené kožešinami a trofejemi, nadmíru líbilo. Černosrstá Fantasia s jedovatýma žlutozelenýma očima nejprve očichávala nohu rytíři střežícímu dveře, načež se usadila na klíně dívky s kloboukem. Mocně vykrmený Arkád spočíval u své paní, než se rozhodl přesunout se k hraběti. Kočka Elementa, připomínající ze všeho nejvíc mnohobarevnou chlupatou hadici, to všechno pozorovala z nově objeveného pelíšku na hebkém lehátku.

"Bavme se nyní o válce," navrhl Jošt von Sinterbreu.

"Nenazývala bych to válkou," opravila ho Elysea a usrkla si vína. "Spíše snad sousedskými strkanicemi. Ačkoliv… z Rudné hroudy jsem vyslala rychlého posla za mým šenešalem do Lužniny. Za dva týdny bychom zde mohli mít dvě stovky strudelheimských rytířů. Říkal jsi, že Hochergeist také přislíbil podporu? Až sestoupí se svých hor, pak teprve započne naše krvavá válečná hra."

"A doufejme, že krátce potom i skončí. Vyslanci směřující do Magdeinu jsou již taktéž na cestě. Hádal bych, že vévoda von Bleien prozatím přesvědčuje krále, že zdejší spory jsou nedůležité a že nehrozí střet většího měřítka. Nuže, brzy se dozví celou pravdu. A ta se mu zaručeně nebude líbit." Hrabě se hlasitě vysmrkal do plátěného kapesníku.

"Smím položit otázku?" přihlásila se nesměle o slovo Adléta. Když oba šlechtici přikývli, upravila sí krempu klobouku a spustila: "Co s námi bude, jestli se Oliverovi podaří prorazit přes řeku-"

"Nepodaří! Armelín Černobijce ho pošle nazpátek do Loktušína se zmalovaným zadkem!"

"-nebo jestli Najáda zamrzne předtím, než sem stihnou přicestovat ty posily? El… tedy, chci říci Její hraběcí Milost sice tvrdí, že se tak nestane, ale co když přece jen?" Znepokojeně pohlédla k oknu, za nímž klesalo k zemi několik osamělých vloček. "Koneckonců, prosinec je docela blízko."

"Aha!" vykřikl Jošt, vyskočil ze svého křesla a sprásknul rukama. Vyděšený kocour Arkád prchal se sklopenýma ušima, břicho těsně nad zemí, aby se ukryl pod komodou.

"Ano, to je dobrá poznámka," pokračoval hrabě, "ano, myslel jsem na to! Na velkých řekách se dostatečně silná ledová přikrývka sice objevuje pomalu, ovšem může k tomu dojít, budou-li dost tuhé mrazy. Tak abys věděla: co se mě týče, mohou Oliverova vojska klidně Najádu překročit. Mohou dokonce oblehnout Kosteň. Jak je ctěnému baronovi libo." Zasmál se. "Protože já, Horský lišák, mám v rukávu ještě jeden trumf. Trumf, který mi tam sice zapadl šťastnou náhodou, ale přesto je nad ostatní mocnější."

"O co jde?" optala se Elysea chladně.

"Nechci se o tom prozatím šířit," odpověděl hrabě a znovu se posadil. "Je to temná záležitost. Nač si kazit krásný slunný den? Bude dost času o tom rozprávět, dojde-li k nejhoršímu."

"Takže tajemství?"

"Ano, ano. Moje tajná zbraň. Taková, která dokáže proměnit porážku ve vítězství. Taková, co prožene kůl přímo srdcem nepřítele. Věř mi, Elyseo von Strudelheim, pokud ten samozvanec přitáhne až ke Kostni, bude toho litovat. Mrzce bude žehrat na den, kdy poprvé upřel svůj chtivý zrak ke hraběcímu křeslu!"
 


Komentáře

1 Ag. Ag. | E-mail | Web | 18. prosince 2008 v 15:42 | Reagovat

...velmi urasna stranka! uz me zornicky smenily barvu na sedivou...to od podzimni jinovatky!mate hezkou predstavu ;-)

zdravim s Polska!

2 Léto Léto | E-mail | Web | 18. prosince 2008 v 16:04 | Reagovat

Ag.: Dziękuję za piękne słowa! Jesteś prawdopodobne pierwszy, kto tu z Polski przybył. :)

3 heavy_head heavy_head | 19. prosince 2008 v 22:53 | Reagovat

Líbí se mi, jak se vyžíváš v tom popisu. Já bych na to neměl nervy. :-) Je tam docela hodně (neobvyklých) jmen. Nechceš udělat nějaké Dodatky? Jo, a hlasoval jsem pro Adlétu. Klobouky žeru. :-)

4 heavy_head heavy_head | 19. prosince 2008 v 22:54 | Reagovat

Ke mně chodí taky Poláci, ale jsou intelektuálně plaší a nepíšou mi žádné komentáře. :-P

5 Léto Léto | E-mail | Web | 20. prosince 2008 v 14:47 | Reagovat

Heavy: Dodatky ani ne, ale přemýšlel jsem o nějaké menší Wiki, kam bych si to psal. Občas se stane, že uvažuju, jak se vlastně jmenuje tamta konkrétní postava nebo jakou má kdo barvu očí/vlasů. Ovšem jména jsou myslím celkem zapamatovatelná, ne? Snažím se je alespoň trochu kloubit se jmény skutečnými a vyhýbat se generickým fantasy shlukům písmen. :)

Hádanka: je to zelené a žere to klobouky, co je to? :D Od tebe bych zrovna očekával, že to tam hodíš chuděrce Viole. Měl jsem za to, že tě přitahují hlubokomyslné oči jen letmo zvednuté od stránek knihy. ;)

6 mermaid wedding dresses mermaid wedding dresses | E-mail | Web | 10. ledna 2013 v 12:33 | Reagovat

Your writing is superb and gives food for thought. I hope that Ill have more time to read your stories. Regards. I wish you that you frequently publish new posts and invite you to greet me
http://www.elsedress.org

7 short bridesmaid dresses short bridesmaid dresses | E-mail | Web | 10. ledna 2013 v 13:58 | Reagovat

The content is definitely amazing. You know how to balance writing and opinion. However, I cant get over how little you actually bring to light here. I think that everyones said the same thing that youve said over and over again. Dont you think its time for something more, especially for a college site.?
http://www.elsedress.org

8 cute cheap short dresses cute cheap short dresses | E-mail | Web | 11. ledna 2013 v 13:58 | Reagovat

You raise many questions in my mind; you wrote an excellent post, but this post is also thought provoking, and I will have to ponder it a bit more; I will return soon.
http://www.isdress.org

9 elegant beach wedding dresses elegant beach wedding dresses | E-mail | Web | 11. ledna 2013 v 18:00 | Reagovat

I'm no longer sure where you're getting your info, however great topic. I must spend some time finding out much more or working out more. Thank you for great info I was looking for this information for my mission.
http://www.isdress.org

10 tag heuer replica paypal tag heuer replica paypal | E-mail | Web | 17. ledna 2013 v 6:23 | Reagovat

I have recently been searching all over for this info. Luckily I just discovered this at Google. Robert.
http://www.watchescan.org

11 replica iwc replica iwc | E-mail | Web | 18. ledna 2013 v 6:39 | Reagovat

Q. When does a cart come before a horse?
http://www.begwatches.net

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama