Mluvící strom 8: Cikánská píseň

3. prosince 2008 v 21:38 | Léto |  Příběhy
Příběh pokračuje. Část osmá.





Někde v dáli hučela rozvodněná Najáda, napůl skrytá pod příkrovem tenoučkého ledu. Viola seděla na padlém kmeni na kraji cikánského tábořiště a hleděla do temnoty borovicového háje. Vychutnávala si, jak něžně pozdní večer voní pryskyřicí a námrazou. Z nebe se trochu váhavě snášely první sněhové vločky nadcházející zimy a tály jí ve vlasech.

Kromě šumu vzdálené řeky, kterou toho dne překročili po mostě a jejímž lesnatým údolím cesta do Loktušína vinula, zněly šerem i jiné zvuky. V tlumeném zahoukání poznala Konvalinka sýčka. Řezavý vítr od severu se opíral do pokroucených větví a šelestil jimi. Od velkého ohniště mezi vozy se tu a tam ozval hlasitý smích nebo něčí pozvednutý hlas; cikáni se připravovali na své každovečerní radovánky. O něco blíže se pak ozýval chladný zvuk kovu hladícího kov. To Zabrož Lokenbard pečlivě brousil svůj meč.

Zabrož! Viola opravdu nevěděla, co si o něm má myslet. Během uplynulých dvou dnů spolu mnohokrát rozmlouvali. Občas se dívce zdálo, jako by s ní necestoval jeden, nýbrž hned několik různých Zabrožů. V jednu chvíli překypoval mladý rytíř láskou k přírodě a vyprávěl o kráse podzimních barev. Po chvíli se stával zase zasmušilým a zamlklým a vrhával kolem sebe znechucené pohledy.

Jindy se zase tvářil neproniknutelně a vznešeně a hovořil v tom smyslu, že životem je pro něho pouze rytířská čest a za tu že by i zemřel.

Ale která z těchto povah by převážila, kdyby šlo skutečně do tuhého? A jaké tajemství skrývá za svýma šedomodrýma očima? Tmavovláska zavrtěla hlavou. Větvičku, kterou už hodnou chvíli převracela v neklidných rukou, odhodila do trávy a vstala.

Když se zastavila před mladým Lokenbardem, neochotně zvedl oči od opečovávaného ostří své zbraně. "Violetto," pozdravil ji.

"Už zase si brousíš meč?" usmála se na něj. "To se jím brzy budeš moci i holit." Prohlásila to, jako kdyby na rytířově tváři bylo něco k holení.

On jen pokrčil rameny. "Uklidňuje mě to, holčičko."

"Skutečně mi připadáš nějaký neklidný. Co tě trápí?" pobídla ho Viola.

"Můj rytířský úkol." Obtáhl čepel meče brouskem. "Ochrana hraběnky von Strudelheim." Kov znovu zaskřípěl. "Před veškerým nebezpečenstvím, které by jí snad mohlo hrozit." A ještě jednou.

"Vždyť svou úlohu zdatně plníš," namítla dívka. "Paní Elysea rozhodla, že ji nejlépe ochráníš návštěvou u barona Olivera. Nám nepřísluší její rozhodnutí zpochybňovat. Nebo snad ano?"

"Ne," uznal, "ale přesto bych teď byl raději na druhé straně řeky."

"A proč si myslíš, že bys tam byl užitečnější? Tři rytíři mohou hraběnku bránit stejně dobře jako čtyři. Nechystá se přece vést válku."

Po těchto slovech se Viole zazdálo, jako by Zabrožovou tváří přelétl stín pochyb. Rychle ale zmizel. "To zajisté nechystá. Přesto bych teď byl raději s ní. Nerad odpovídám za něco, co nemůžu ovlivnit. Rozumíš?"

"Myslím, že ano." Ve skutečnosti se Konvalinka cítila naštvaně a bezradně. Další zbytečná výměna názorů, kterou ničeho nedosáhla. Nic nezjistila!

Přitom dobře věděla, o co se má snažit. "Dej si na něj pozor," řekla jí hraběnka, když se nad kalným jitrem loučily. "Jeho otec, lužninský paladýn, jej ke mně přivedl, abych ho vzala do svého doprovodu. Nemohla jsem odmítnout, to by se rovnalo urážce. Přesto mě jeho přítomnost zneklidňuje. V nadcházejících dnech jej rozhodně nechci mít po svém boku; cítím totiž, že se schyluje k něčemu zlému a že budu potřebovat pouze takové rytíře, na něž se mohu zcela spolehnout. Jeho loajalitou si příliš jistá nejsem. Je věrný mně? Je věrný ideálům Jasmínového řádu? Je věrný svému otci? Je věrný sám sobě? Kdoví! Proto tě žádám: jeď s ním. Hovoř s ním. Pátrej po jeho záměrech. Jistě si poradíš, vím totiž, že jsi přečetla mnoho knih a že na svůj věk oplýváš překvapivou moudrostí a poznáním. Podobným způsobem se pokus změřit i úradky barona Olivera; list s mou pečetí by vám měl zajistit okamžitou audienci. Co přesně učiníš, to již nechávám na tobě. Budu tě netrpělivě očekávat v Kostni; do té doby sbohem, má sladká dívko." Violetta by hraběnčiny pokyny dovedla odříkat takřka slovo od slova.

Což o to, paměť měla dobrou. Musela však přiznat, že za tu dobu, kterou strávila ve společnosti Zabrože a cikánů, se v plnění svého úkolu nepohnula ani o píď. A jak teď pozorovala Lokenbardovu bledou, protáhlou tvář s lehkým nádechem žabích rysů, připadala si zoufale. Byla stvořena k tomu, aby četla knihy, nikoliv lidská srdce. To poznání chutnalo hořce.

V tu chvíli se od ohniště vznesl osamělý hlas houslí. Tklivě zasténal, jako osamělé ptáče hledající matku, pak sklouzl do veselejší tóniny a prudce zrychlil. Postupně se k němu začínaly přidávat další a další nástroje.

"Kam teď kráčíš?" zeptal se Zabrož, když se k němu Viola obrátila zády.

Ohlédla se. "Půjdu se podívat na cikánské tanečky. Četla jsem totiž, že je z velké části přejali od muřínů z dalekého jihu, a tak si chci jejich kroky důkladně prohlédnout. Kromě toho jsem si všimla, že využívají i další zvláštní prvky, třeba šátky, vějíře nebo svíčky. To vše prozrazuje mnoho o zemích, přes které kočovali. Dokonce si myslím, že-"

Mladý rytíř mávl rukou. "Dobře, dobře. Tak tedy běž, holčičko."

Tmavovlasá dívka zaskřípala zuby, přiskočila k překvapenému rytíři a švihla ho do pravé tváře tak silně, až ji zabrněla dlaň. Pak se beze slova otočila a zamířila směrem k vatře.

Pálilo ji vědomí, že se opět nechala tak snadno vyprovokovat. Bylo to už podruhé, co Zabrože uhodila kvůli jeho hloupým řečem. Po tom předchozím políčku se však jen smál, a proto tentokrát Viola udeřila silněji. Pevně doufala, že mu moc neublížila.


* * *


Jak tak stála a pozorovala divoké víření, málem se jí zatočila hlava. Obratné tanečnice poskakovaly a dupaly a točily kolem sebe těžkými batikovanými sukněmi. Rozhazovaly rukama, padaly do náručí jinochů a zase z něj prchaly, nic nedbajíce na lezavý chlad a vločky padajícího sněhu.

Šeřinečtí sice také každý rok oslavovali své dožínky v sále Kočičího zámku tancem, ale ten se s rychlým a bezstarostným cikánským veselením nedal vůbec srovnávat. Viole bylo jasné, že kdyby se k tanci pokusila přidat, nejspíš by se jí po pár krocích propletly údy a skončila by nosem v blátě. Skákající děvčata při tom všem nicméně zvládala ještě i zpívat, společně se stařešiny, kteří seděli na opačné straně a pokuřovali s dlouhých dýmek.

Pominou dnové, pominou noci, nad šíravou krajinou,
ej, jako řeka, ej, jako řeka, ej, jako řeka tam plynou!
Pak jehoť srdéčko nanovo ožije touhou tou tajnou,
ej, bude to té krve, krve von Sinterbreu, jedině té krve vinou!
Pak jehoť srdéčko nanovo ožije touhou a jeho láskou:
A než on stane se navěky zkazkou a napovždy mrtvým tělem
bojte se, bojte se, naposled střetne se
se strašným uchvatitelem!

Tu si okounějící Konvalinky povšimla jedna z tanečnic. Bystře vyskočila z kruhu kolem ohně a přicupitala až k překvapené dívce.

"Nepůjdeš s námi do kola, bezejmenná panno?" nabídla jí. Byla to taktéž mladá slečna, snad jen o několik podzimů starší než Viola. Měla tmavé vlasy a snědou pleť, jako téměř všichni cikáni, a kolem tmavých očí se jí třpytilo lesklé zelené líčení. Také její šaty, složené z mnoha vrstev, byly až nepříjemně pestrobarevné.

"Jmenuji se Violetta. A nepůjdu. Ne, díky. Víš, já… nerada tančím," odmítla ji zdvořile oslovená. "Více se mi líbí, když se můžu jen tak dívat a poslouchat. Některé vaše písničky jsou opravdu zvláštní, třeba hned ta poslední. V mých uších zněla skoro jako nějaké proroctví."

"Ale! Ono to proroctví vskutku je."

"Opravdu?" Dívčino srdce zaplesalo. Vždycky potají toužila po tom, nahlédnout za oponu věcí budoucích. Avšak veškeré knihy, jež se jí v Šeřinci dostaly do ruky, se zaobíraly pouze věcmi minulými, a nikoliv tím, co má teprve přijít. Kronikář Ederius, který vlastnil nejvíce svazků ve vsi, totiž předvídáním budoucnosti pohrdal. Vždy tvrdíval, že podobné záležitosti jsou buďto šalbou, anebo ještě hůře, nebezpečnou pravdou. Takovou, které lze plně porozumět až poté, co se odehraje, podobně jako obraz vyvedený v mozaice lze rozeznat teprve z důkladného odstupu. Violetta s tímto názorem vášnivě nesouhlasila. Mínila, že proroctví jsou darem věnovaným lidstvu, darem, jež může přinést mnoho dobrého. "A kdo ta slova vyřknul?" vyzvídala proto nyní na mladičké cikánce. "A koho se vlastně týkají?"

Tanečnice rozhodila ruce na znamení bezradnosti. "Jak bych to mohla vědět? Tyhle přemoudřelé řeči jsou pro mě pouhými větry nadmuté krávy. Kdepak, já se o ně nezajímám. Žiju jen pro pohyb a pro smích, pro radost a pro něžné ruce mužů. A jsem šťastná. Ty bys udělala nejlépe, kdyby ses zařídila po mém příkladu, neboť ve tvé tváři vidím napětí a četné starosti. Opravdu si nezatančíš?"

"Ne, opravdu ne," nedala se přesvědčit Viola, "pochop, mé starosti jsou mi pokladem. Nechci na ně zapomenout. Protože čím lépe znáš svět, tím smutnější z něj jsi, ale zároveň je moudrost sladší než jakékoliv radosti a rozkoše. Proto ji pronásleduji, kdykoliv to jen jde, a nikdy se ve svém snažení nechci zastavit. Pověz mi tedy: kde se mohu o vaší písničce dozvědět více?"

"Když jinak nedáš, běž se Osténií a zeptej se jí. Je stejná jako ty. Bude vědět všechno, co vědět potřebuješ. A možná i něco navíc."

"Osténie? Kdo je to?"

Dívka ji probodla svýma antracitově černýma očima. "Určitě jsi ji už viděla. Naše krásná paní, taková blahobytná! Její tělo skrývá nejeden zákrut." Zasmála se. "A ve vlasech nosívá zvadlou růži. Už víš?"

Konvalinka si vzpomněla na mohutnou dámu, která při jednání s hraběnkou nabídla cikánskému náčelníkovi rámě, a dokonce pak jeho jménem i hovořila. "Ano, vím," přikývla vážně, "je to snad choť vaše pána?"

Ale kdeže," zašvitořila snědá dívenka a pleskla po ruce mladíka, jenž se ji snažil vtáhnout zpátky do tanečního kruhu. "Jeho dcera je to. Sedmá, ta nejmladší. Sedmé dcery se vždycky stávají čarodějkami, ale neptej se mě proč. Prostě to tak je."

"Čarodějkami? Ona je-?"

"Ano, je to naše vědma. Bylinkářka. Kouzelnice. Léčí nás, když jsme nemocní, vykládá nám karty, radí v nesnázích a zahání zlé duchy i nechtěné děti. To víš, někdo to dělat musí! I já už jsem u ní byla. Vlastně třikrát." Kudrnatý mládenec ji znovu zatahal za rukáv a ona mu vlepila prudký, mlaskavý polibek. "Ničeho se neboj, jen za ní skoč! Bydlí támhle v tom voze úplně na kraji!" zahoukala ještě na Violettu a se smíchem odtančila nazpátek do kruhu.

Šeřinecká slečna osaměla, lze-li to tedy říci o někom, kdo stojí uprostřed rozjařeného tábora. Trochu zmateně hleděna na propletený věnec těl křepčící kolem vatry. Bylo by záhodno dát na radu toho děvčete?

Anebo se raději od čarodějky Osténie držet co nejdál?

Viola se zamyšleně poškrábala na temeni hlavy. Co by teď učinila hraběnka von Strudelheim, kdyby tu byla?

Vzduchem se neslo několikero různých melodií; každý z cikánských houslistů hrál a poskakoval podle sebe. Přesto se jejich rytmy navzájem netloukly, naopak se zdálo, že se navzájem doplňují. Od jednoho z vozů to celé doplňoval prastarý cimbál.

Hraběnka Elysea by jednala, došlo Konvalince. Beze strachu by nakráčela přímo do vědmina brlohu a odhalila by všechna její tajemství. Paní von Strudelheim se totiž nebojí hodit kostky, když na to přijde! Dobře ví, že nejsnaději se lze ubránit tomu, proti čemu stojíme čelem.

Jistě, hraběnka leccos zvládne a dokáže jen díky své moci, hrozivému vzezření a síle osobnosti. A Viola si dobře uvědomovala, že toto všechno jí chybí. Zároveň jí ale bylo jasné, že má v rukávu úplně jiné zbraně: nenápadnost, ostrovtip a pronikavé myšlení.

Tahle myšlenka na dívčině drobné tváři vykouzlila úsměv. Otočila se od ohně a zamířila do stínů, směrem k pojízdnému obydlí cikánské čarodějky.

To bylo postaveno trochu stranou od ostatních, jako by si od nich udržovalo jistý odstup. A zatímco zbytek vozů byl pomalován pestrými barvami, ten vědmin se v záři vzdálených plamenů táborové ohně leskl pouze černě a rudě.

Jak se k němu nevelká dívka blížila, rozeznávala malbu lépe a lépe. Zobrazovala vysoké temné postavy se smutnými obličeji, tančící na pozadí červené oblohy. Téměř výsměšný protiklad veselých, rozesmátých cikánů!

Anebo nešlo o nic víc než o pouhopouhé černé šmouhy?

Violetta se nicméně nezalekla. Vystoupala po schůdkách a sebejistě zaklepala na lakovaná dvířka vozu.

"Pojď dál," ozvalo se zevnitř.


* * *


To první, co slečnu ve voze upoutalo, byla neobvyklá, velmi silná orientální vůně. Skládala se snad z aromatického dýmu, rozličných druhů koření, kadidla, pálenky, vysušených koňských koblih a ještě dalších podivných věcí.

Také zrak byl nucen přecházet nad přečetnými divy. V úzkém prostoru se tísnily artefakty snad z celého světa: vycpaní netopýři, strašlivě se tvářící vyřezávané sošky, chlupaté masky, několik bubínků, zvláštní tropické ovoce a hromádka lebek. Na stropě bylo pomocí dvou háků připevněno groteskně deformované tělo. Ruce a nohy mělo lidské, avšak kromě nich se z něj táhl i dlouhý, zkrabatělý ocas. Tlama toho stvoření byla dlouhá, zelená a plná zahnutých zubů. Teprve když je spatřila, došlo Viole, že se nejedná o žádného člověka, nýbrž že je to jeden z těch zlotřilých ješterů, kteří údajně číhají v řekách na dalekém jihu.

"Jsem ráda, že se ti u mě líbí. Ale zavři za sebou, je mi zima," oznámila zkoprnělé dívce čarodějka Osténie, sedící ve vzdálenějším koutě. Violetta tak učinila; a teprve když se pak obrátila nazpět, uvědomila si, že obtloustlá cikánka na svém bohatě čalouněném křesle sedí zcela nahá, zakrytá jen závojem vonného kouře.

Mezi jejími obrovskými prověšenými ňadry trůnilo maličké chlupaté zvířátko, vzdáleně připomínající králíka bez uší. Neklidně sebou vrtělo, hned sem, hned zase tam a se zájmem očichávalo mastné černé bradavky. Zbytek vědmina těla si s poprsím v ničem nezadal. Záhyby ztučnělé hnědé kůže jí přepadávaly jeden přes druhý, podobně jako vlny na vodní hladině, a její masitá lýtka byla do poloviny ponořena džberu s páchnoucí, vazkou tekutinou.

"Ne-nepřicházím nevhod?" zakoktala překvapeně Konvalinka.

"Ale vůbec ne." Čarodějka odhalila řadu žlutozlatých zubů. "Vůbec ne." Vzala chlupaté stvořeníčko od svých prsů do dlaně a opatrně ho odložila do dřevěné bedničky na stole.

Nad dívčiným ostychem rázem zvítězila zvědavost. "Co je to?"

"Ach, to je jen můj malý kamarád z dalekých zemí. Před třemi lety jsem ho dostala darem od jednoho zcestovalého kupce, kterému jsem vyléčila vředy. Nazývá se mnoha jmény: nejčastěji asi dýnějové prasátko, nebo také křeček. Jeho maso je prý nad ostatní líbezné, avšak neměla jsem to srdce tak bezbranného tvorečka nabodnout na rožeň."

Viola vyvalila oči, takže v tu chvíli musela jistě vypadat jako skřítek stižený zácpou.

Vědma se zachichotala. "A teď… pročpak jsi přišla za starou Osténií? Toužíš snad získat nápoj, který ti podmaní chlapecké srdce? Anebo bys ráda ochutnala zakázaných plodů, po jejichž ochutnání chce tělo tančit až do rána? Či snad bude potřeba vyříznout bradavici z choulostivého místa?"

"Ne, ne, to vůbec ne! Jenom mě zajímalo jedno proroctví." Dívka se v tajuplném voze necítila moc příjemně a doufala, že se jí podaří návštěvu co nejrychleji odbýt. "To, o kterém před okamžikem zpívali cik… chci říci, tvoji lidé. Při tanci kolem ohně. O tom, že pominou dnové a pominou noci nad šíravou krajinou..."

Vědma zamžourala kalnýma očima.

Před dvaceti či pětadvaceti lety jistě byla půvabnou ženou a odlesk zašlé krásy v jejím obličeji ještě zůstával. Dlouhé večery strávené u svíček a nad cizokrajnými přípravky ji však připravily o veškeré mládí a svěžest. Její pleť byla spíše hnědožlutá než snědá. Černé vlasy, dost možná barvené, vypadaly, že jsou u kořínků prošedivělé. Dohromady působila stejně smutně a zvláštně, jako zvadlá růže v jejím drdolu.

"Jde o málo známou věštbu," řekla pomalu Osténie, "vyřkla ji jedna z mých předchůdkyň, už před staletími, když byla zajata loktušínským paladýnem a vsazena do želez kvůli příživnictví. Za chladné noci v šatlavě upadla do vytržení a jejími ústy promluvili mocní duchové. Následujícího dne se již neprobudila. Proto zpíváme její poslední slova jako památku na ni. Protože teprve připomínkou smrti získává náš život a tanec nějaký smysl."

"Nu dobrá!" přerušila ji netrpělivě Konvalinka. "Ale o kom ta slova pojednávají?"

"Myslím, že jsi to už sama vytušila. Toužíš to slyšet ode mě?" Cikánská čarodějka se pobaveně plácla do stehen. "Jak chceš. Jak chceš. Věz tedy, že ono proroctví pojednává o probuzení Černého vévody."
 


Komentáře

1 CrazyHolka CrazyHolka | Web | 4. prosince 2008 v 15:29 | Reagovat

dokonalej desing...

2 Lomeril Lomeril | Web | 4. prosince 2008 v 17:02 | Reagovat

Povídka je zajímavá, nedávno jsem přečetla Hru o trůny a upřímně, inspirace Písní ledu a ohně je tu dost znát. Naštěstí ale povídka má vlastní nosný příběh a zajímalo by mě, jak to vlastně skončí.

3 heavy_head heavy_head | Web | 4. prosince 2008 v 17:14 | Reagovat

Odvážné popisy krajiny! ;-)

4 Léto Léto | E-mail | Web | 4. prosince 2008 v 18:14 | Reagovat

Lomeril: Děkuji! :) Ačkoliv si nejsem zcela jist, v čem spatřuješ tu inspiraci. Snad jen v tom, že se střídá vyprávění z různých pohledů a že konec kapitoly se snažím napsat tak, aby navnadil. Jinak bych tu inspiraci viděl spíše u Tolkiena. GRRM je totiž naturalistický, tvrdý, často humorný a příliš si nepotrpí na vznešenost a na poetické opisy přírody. Já naopak popisuji velmi rád, přímou řeč píšu spíše šroubovaně než realisticky a sem tam přihodím i nějakou tu písničku. :) Takže celkově spíše poloviční mýtus ze staré školy nežli moderně pojatý příběh. Ovšem na konec se rozhodně těš, ještě přijdou mnohá překvapení. ;)

Heavy: Ale! A jaké třeba? :) Počítal jsem tak trochu s tím, že na Osténii bych sem mohl nalákat milovníky Arianne. Zdaří se...? :D

5 heavy_head heavy_head | Web | 4. prosince 2008 v 18:41 | Reagovat

Takže staromilsky píšeš zcela vědomě a záměrně?

6 KAČULÍÍÍÍÍÍÍÍÍK KAČULÍÍÍÍÍÍÍÍÍK | E-mail | 4. prosince 2008 v 22:05 | Reagovat

Tož krásné a zajímavé!!!Fakt jsi šikulka! :oD

7 elka elka | Web | 5. prosince 2008 v 16:25 | Reagovat

jééééé kráásny desing!

8 Lomeril Lomeril | Web | 5. prosince 2008 v 16:29 | Reagovat

Ta inspirace není v ničem konkrétním... ale prostě ta nálada, možná některé obraty... koneckonců i zápletka sama - Tolkien píše o hrdinství a výpravách a věcech, které mění svět. Tohle je komornější, víc se soustředíš na osobnosti hrdinů, máš tam šlechtu a intriky. Možná v tom. Ale většinou nedokážu popsat, v čem tu podobnost vidím. Je to i v některých mých povídkách - máma často pozná, čím jsem se inspirovala, ale nedokáže tam najít nějakou konkrétní podobnost. Je to prostě asi ta nálada.

9 Léto Léto | E-mail | Web | 5. prosince 2008 v 19:24 | Reagovat

Heavy: Ovšem, zcela záměrně, prostě z toho důvodu, že se mi to tak líbí. Kdoví, třeba se časem ze staromilství stane RETRO a dobudu velkých úspěchů. :)

Kačulík: Děkuji! :) Stejně je zajímavé, že ve 13 kapitolách je to už třetí tancovačka... a přitom se rozhodně nedá říci, že by to byl můj oblíbený způsob zábavy. Zvláštní.

Lomeril: Jo tahle, nu, možná na tom něco bude. Ještě mě napadla jedna záležitost, kterou jsem tak trochu adoptoval od pana Martina: snažím se nepsat o příliš velkých hrdinech a příliš velkých záporácích. Chci, aby moje postavy byly prostě lidé (nebo nelidé, no) s dobrými i špatnými vlastnostmi. Žádní zlotřilci v "temné kápi, která Čaroději Smrti zakrývávala obličej a natřásala se v návalech maniakálního smíchu". Ve skutečnosti lze většinou taky najít důvod, proč se postavit na jednu nebo na druhou stranu, protože na obou stranách lze obvykle najít jak dobro, tak i zlo. :) (dnes jsem filosof)

10 Léto Léto | E-mail | Web | 5. prosince 2008 v 19:54 | Reagovat

A abych pravdu řekl, docela by mě zajímalo, kdože to hlasoval v anketě, že se s Violou ztotožňuje. ;)

11 Lykao Lykao | Web | 6. prosince 2008 v 15:06 | Reagovat

Jsem asi zvláštní, ale zatím je mi asi nejsympatičtější Osténie :D Chjo, pořád tady někdo píše že máš hezký design a netuší že je mým dílem, nechceš místo blog psovité šelmy napsat do odkazů Lykao? :D

12 Léto Léto | E-mail | Web | 6. prosince 2008 v 17:45 | Reagovat

Lykao: Osténie? No fuj, z té se mi při psaní dělalo fyzicky špatně. :D Lykao tam klidně můžu napsat, ale nejsem si jist, zda by to něčemu pomohlo. Spousta lidí sem jenom nakoukne, napíše "hezký design" nebo "fajn blogísek" a spěchá zase jinam. Nedělej si iluze, že by pátrali po autorce. :)

13 heavy_head heavy_head | Web | 6. prosince 2008 v 18:15 | Reagovat

Fajn blogísek.

14 křupka křupka | Web | 6. prosince 2008 v 21:12 | Reagovat

máš krásnej design......

15 Lykao Lykao | Web | 7. prosince 2008 v 14:15 | Reagovat

No mě právě taky, ale jen psychycky... To víš, já mám nejradši největší exoty :D A moje sympatie si hlavně získala díky tomu že toho křečka nesnědla :D A taky suchou černou růží a tím že je tlustější než já a... Asi že je něčím podobná jedné mojí postavě z povídky :D (opravdu, stále píšu, jenm nezveřejňuji )

Hehe, s tím designem máš pravdu,viz komentář výše: křupka :D Je to takové zvyšování návštěvnosti, nedělají si přímo reklamu takže mají větší šanci že na ten jejich "blogísek" někdo opravdu koukne... :)

16 roik roik | Web | 8. prosince 2008 v 14:59 | Reagovat

mas moc hezky blog

17 Delancey Delancey | Web | 10. prosince 2008 v 8:44 | Reagovat

Úžasný vzhled blogu, i obsah.

Obdiv.

18 majča majča | Web | 10. prosince 2008 v 16:56 | Reagovat

super!!!!!!!!!!!!!

19 Arwen Arwen | 10. prosince 2008 v 22:16 | Reagovat

Proč ho udeřila??Co jí udělal??

Jinak máš pěkné povídky :-)

20 Léto Léto | E-mail | Web | 11. prosince 2008 v 10:23 | Reagovat

Lykao: Tvá záliba v grotesknostech je dobře známá! :) Možná by ti Osténie byla ještě sympatičtější, kdyby před rožněm namísto křečka ušetřila osmáka degu. :D Černou růží? Pokud si dobře vzpomínám, není nikde zmíněno, že by měla být černá, nebo ano? To si možná pleteš s tím nákupním centrem, co se taky jmenuje Černá růže. :) A kdysi jsem psal i povídku jménem Černé růže, ovšem nedokončil jsem ji.

Zveřejňovat bys měla! Je to obvykle dobrá motivace. :)

Arwen: Děkuji! :) Udeřila ho, protože jí skočil do řeči zrovna ve chvíli, kdy se toužila blýsknout svými znalostmi. A taky proto, že ji už poněkolikáté oslovil "holčičko". Přitom je to velká holka! ;)

21 terulin7 terulin7 | Web | 11. prosince 2008 v 14:33 | Reagovat

pane jo :-O máš překrásnej blog!

22 inexpensive bridal dresses inexpensive bridal dresses | E-mail | Web | 10. ledna 2013 v 10:34 | Reagovat

You've made a few posts that have had a major impact on my thinking. I just wanted to say thank you.
http://www.elsedress.org

23 flower girl dress flower girl dress | E-mail | Web | 10. ledna 2013 v 14:29 | Reagovat

Thanks for taking this prospectto talk about this, I feel strongly about it and I benefit from learning about this topic. If possible, as you gain data, please update this blog with new information. I have found it exceedinglyuseful.
http://www.elsedress.org

24 short wedding dresses short wedding dresses | E-mail | Web | 11. ledna 2013 v 15:38 | Reagovat

I indeed like this record, i did not appreciate a destiny of the things that you posted in here. i ahve much more callow information with regard to these topics and topics tied up to it. some people may upon it hard to understadn the english vernacular but i find it very easy an eye to the confidentiality that has discover to be what is todays policy.
http://www.isdress.org/Flower-Girl-Dresses.html

25 tag copy tag copy | E-mail | Web | 17. ledna 2013 v 2:35 | Reagovat

A. Steal its chair!
http://www.watchescan.org

26 tag heuer fakes tag heuer fakes | E-mail | Web | 17. ledna 2013 v 7:56 | Reagovat
27 fake watches fake watches | E-mail | Web | 18. ledna 2013 v 3:15 | Reagovat

Q. Why were the teacher's eyes crossed?
http://www.begwatches.net

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama