Mluvící strom 7: Začalo to v noci

16. listopadu 2008 v 8:59 | Léto |  Příběhy
Příběh pokračuje. Část sedmá.





S leknutím se Adléta probudila.

Otevřela oči a na okamžik si nebyla jistá, kde to vlastně je. Místnost byla téměř celá ponořená v husté inkoustové černotě; tma se krčila v koutech, plazila se pod nábytkem a podpírala nezvykle vysoký strop. V krbu na opačném konci doutnalo několik uhlíků, napůl skrytých v popelu.

Okna zakrývaly těžké závěsy, jejichž barvu nebylo možné rozeznat: snad temně zelená či černá. Pouze jediný závěs byl napůl odkrytý. Protáhlým, úzkým oknem pronikaly do místnosti odlesky narudlého světla a tlumené hlasy.

Konečně si dívka vybavila, kde se nachází a jak se sem vůbec dostala. Ano, jistě! Toto je pokoj v zámečku pod Rudnou hroudou. Hraběnčin kočár sem dorazil včera po setmění. Elysea von Strudelheim se po krátkém pohoštění vydala s místním svobodným pánem do jeho komnat, aby spolu projednali jakési neodkladné záležitosti, a Adléta si v přidělené ložnici připadala opuštěná a odstrčená; dokonce ani její nejlepší přítelkyně Viola s ní nebyla, hraběnka ji pověřila návštěvou barona Olivera v Loktušíně. Proto se rusovláska brzy rozhodla vyhledat útěchu teplé, peřím vycpávané peřiny.

A zase měla takovou nepříjemnou noční můru!

Rychle tu prchavou vzpomínku zaplašila. Sny jsou jen sny, ty nic neznamenají. Proč by se měla bát bláznivých představ vlastní unavené mysli? Opatrně vyklouzla zpod peřiny a bosýma nohama se dotkla studené mramorové podlahy. Příště nesmí před usnutím o ničem přemýšlet. To jí alespoň poradila hraběnka, když se jí Adléta svěřila se snem, jejž měla té noci na hradě Kopřivci. A zabralo to! Přinejmenším na dva dny. Včerejšího večera na tu radu zrzovlasá slečna zapomněla, a hned se jí to vymstilo.

Po špičkách přetančila až ke krbu, popadla pohrabáč a několikrát jím pohasínající uhlíky prohrábla. Vylétlo pár jisker a Adlétu pohladil po pažích zbyteček horkého vzduchu. Hned se cítila příjemněji. Teplo sálající od ohně měla už od dětství spojeno s bezpečím a klidem.

Takto povzbuzená si rychle nazula boty, přes ramena přehodila hrubou kožešinu a na hlavu posadila nepostradatelný klobouk s ohrnutou fialkovou krempou. Poté vklouzla za závěs a vyhlédla z pokoje vysokým, štíhlým oknem.

Z nebe se snášelo chmýří andělských křídel. Tiše klouzalo až k zemi a pokrývalo ji hebounkým bílým koberečkem, jakoby utkaným z těch nejjemnějších krajek. Vzduch dýchal chladem, jíněním a studeným mírem.

Dole na nádvoří však bylo rušno. Adléta viděla vyrovnanou řadu tuctu rytířů; jejich koně v mrazu frkali a hrabali kopyty a od nozder jim šla pára. Několik dalších ozbrojenců teprve vyvádělo svá zvířata ze stájí. Po čerstvě napadaném sněhu přecházeli muži s loučemi a vyštěkávali rozkazy.

Co se to děje?

Adléta zavřela okno, protože mráz ji už nepříjemně štípal do nosu a do tváří a znepokojeně několikrát obešla svou komnatu. Vyšla snad zuřivá zvěř z lesů a zaútočila na příbytky lidí? Anebo odjíždějí rytíři bránit hranice království? Či se snad jedná o nějakou obyčejnější záležitost a není třeba se znepokojovat?

V tom případě by ale zbrojnoši přece neodjíželi ve spěchu a uprostřed noci!

A tak se rusovláska rozhodla, že své zvědavosti dá průchod.

Otevřela vykládané dveře svého pokoje, natolik těžké, že se do nich musela zapřít ramenem, a po vrzajícím schodišti z exotického dřeva se vydala směrem dolů. Z přijímacího sálu, do nějž schodiště ústilo, se linula hebká záře: ne dost silná na to, aby rozjasnila tváře na rodových portrétech na zdech, avšak na opatrný sestup to stačilo.

V hale čekalo na dívku překvapení. Zdálo se totiž, jako by se u východu ven na nádvoří shromáždila většina obyvatel zámku. Rozespalé služebné se ve svých bílých nočních úborech se procházely kolem dokola, a připomínaly tak povětrný tanec sněhových vloček. Chlapci z kuchyně se vystrašeně tiskli u lovecké tapisérie. Několik statných mužů z kovárny pomáhalo odnášet už od pohledu těžké bedny do kočáru přistaveného na nádvoří. Rytíři, kteří se houfovali před stájemi, mezitím odcválali pryč a z psince se ozýval podrážděný štěkot probuzených zvířat. Otevřenými dveřmi dovnitř profukoval dech severu.

A Adlétina příchodu si nikdo ani nevšiml.

Ne, že by se té noci snad ještě čemukoli divila. Právě se chtěla zeptat jedné ze služebných, co že se to děje, když si povšimla, že v sále je i hraběnka Elysea. Se založenýma rukama stála v temném koutě a pozorovala celý ten shon. Po jejím boku se tyčil svobodný pán Armelín, baron Rudné hroudy. Se svou ostrou černou bradkou, dlouhým mečem u pasu a záplavou kudrnatých vlasů vypadal jako nedostižný dívčí sen. Kromě této dvojice se ve stínu nalézal ještě nějaký muž. Jako jediný v místnosti seděl. Svíčník osvětlující tuto stranu sálu však hořel přímo za jeho křeslem, a tak byla tvář neznámého přikryta závojem temnoty.

Rudovláska k nim bez zaváhání zamířila.

Hraběnka a baron si o něčem tiše povídali. Když si povšimli blížící se dívky, zmlkli a zadívali se na ni. Svobodný pán Armelín měl pokrčené obočí a nepřívětivý pohled; oči paní von Strudelheim byly jako vždy neproniknutelné.

Přesto Adléta nezapomněla na dobré vychování a pozdravila lehkým pukrletem. Listopadový chlad se jí s divokou chutí zakousl do holých lýtek, ovšem ona na něj nedbala. Proč taky? Jen co zjistí, oč tady jde, půjde se zachumlat nazpátek do peřin.

"Urozené panstvo," zamumlala, "smím vědět, co je příčinou takového shonu uprostřed noci? Stalo se snad něco?"

"Kdo je ta jemnostslečna?" obrátil se baron na paní von Strudelheim.

"Neměj obavy, Armelíne," pousmála se hraběnka. "Je to moje příruční děvečka. A nemám před ní žádná tajemství."

"Tak dobrá," přikývl svobodný pán a promnul si bradku, "stejně tu zprávu dlouho pod čepcem neudržíme."

"Hrabství Sinterbreu stojí na prahu války," řekla Elysea.

Její slova doprovodilo šťavnaté zaklení, které ze sebe vyloudil jeden z nosičů beden. Uprostřed vstupní haly se mu totiž uvolnilo víko a na rudě žíhané mramorové dlaždice se vysypal náklad tuřínů.

To by dívku jindy rozesmálo. Teď však byla šokována. "Cože?!"

"Je to tak, sladká Adlétko. Ale nic velkého nečekej, bude to jen takové pošťuchování. Drama spíše komorního rázu. Jedna nebo dvě bitvy, než začnou vojákům omrzat prsty a uši, a tím to skončí. Ale musí to být. Země je neklidná a žíznivá, víš? Chce se napít krve, než ulehne k zimnímu spánku. A my jí s radostí posloužíme."

"My?"

"Samozřejmě, že ne my sami, hlupáčku," řekla hraběnk a štípla ji do nosu. Adléta se půvabně zarděla. "Na to máme rytíře a žoldnéře a kopiníky. Baží po slávě, po vzrušení, po bohatství. A tak rádi odvedou nenasytné půdě její dar."

"Ale… kdo vlastně proti komu bojuje? Vždyť tady široko daleko žádní nepřátelé nejsou!" vyhrkla rusovláska. Věděla, že na východ od Sinterbreu leží neproniknutelná lesní divočina. A že na západě, severu i jihu se prostírají dlouhé míle královského území.

Tentokrát jí odpověděl baron Armelín. "Vojsko svobodného pána Olivera z Loktušína hodlá překročit Najádu a pak táhnout na Kosteň."

Dívka zamyšleně zkrabatila čelo. "Tomu nerozumím. Myslela jsem, že rozbroje mezi vazaly zakázala Jeho královská Výsost už v roce… v roce… nu, hrozně dávno. Říkala mi to Viola." V tu chvíli si Adléta uvědomila tu strašnou skutečnost a málem vykřikla. "Viola! Ona přece právě do Loktušína mířila! Nestane se jí nic, Ely… och, Tvá hraběcí Milosti?"

"Uklidni se, zlatíčko. Tvoje přítelkyně bude v pořádku. Most přes Najádu přejela nejspíš dnešního rána, takže je na té bezpečnější straně řeky."

"Války mezi vazaly jsou vskutku zapovězeny," dodal kudrnatý baron. Zatímco mluvil, pramenem vlasů si obtáčel ukazováček. Rusovlásce tím gestem tak trochu připomínal nebohého zesnulého Steliana. "Svobodný pán Oliver je však blízkým přítelem bleienského vévody, a ten má zase důležité slovo u krále. Až padne Kosteň a hrabě von Sinterbreu bude zabit, nechá si baron Oliver posvětit tento čin jako vzpouru proti tyranu a zlovolníkovi. A sám pak převezme jeho titul. Nelze popřít, že hrabě Jošt poslední dobou velice krutě trestá své poddané, kteří se vyslovují proti jeho vládě. Celý jeho kraj se nalézá na pokraji vzpoury. A to by Jeho Výsosti jako důkaz krutovlády nejspíš postačovalo."

"Jak to všechno víš, urozený pane?" neudržela svou zvědavost na uzdě Adléta.

"Jednoduše. Již měsíc si s baronem Oliverem vyměňuji zprávy a posly. A tak vím, že své tažení připravuje už nějakou tu dobu. Údajně ho prosili o pomoc i někteří šlechticové z Kostně, kteří se obávali o svůj život. Přesto chtěl původně počkat na tuhou zimu, až zamrzne Najáda, protože ta je pro jeho šiky tou nejpalčivější překážkou. Ovšem předevčírem došla zpráva, že Jošt von Sintrebreu nechal do žaláře kvůli podněcování vzpoury uvrhnout také Leontýna Pruhovaného, který je Oliverovým dvorním zpěvákem a blízkým přítelem. Proto se rozhodl pohnout dříve. A nyní se musí pokusit překročit řeku dole na Runovém mostě a nahoře u Věnobrodu."

"Rozumím. A my napadneme Joštovy posádky na přechodech zezadu, že?"

Do té chvíle smrtelně vážný baron se zazubil, jako by dívka právě pronesla nějaký hodně zdařilý žert. "Ale kdepak."

"Ne?" Adléta si poupravila krempu a zamyslela se, jaký jiný vojenský trik by se ve šlechticově širokém prošívaném rukávu mohl ještě skrývat. "Takže se k Oliverovi přidáme až poté, co překročí řeku, abychom se vyhnuli ztrátám?"

"Zase špatně, jemnostslečno," oznámil svobodný pán Armelín od Rudné hroudy.

"Oliverův posel je tu stále s námi," řekla tiše hraběnka Elysea. "Zkus se na naše plány zeptat jeho. Určitě ti je vysvětlí nejlépe." Téměř lenivě mávla rukou k onomu křeslu, na němž seděl neznámý muž.

Adléta se sama pro sebe povzbudivě usmála a přikročila k poslovi, aby ho oslovila.

A okamžitě zase ucukla, jako kdyby šáhla na rozpálený čajník. Protože ten člověk rozhodně nevypadal na to, že by ještě někdy mohl někomu na něco vysvětlovat.

Bělma očí měl vyvrácená ke stropu a z úst mu vytékal tenký pramínek krve.


 


Komentáře

1 KAČULÍÍÍÍÍÍÍÍÍK KAČULÍÍÍÍÍÍÍÍÍK | E-mail | 16. listopadu 2008 v 14:43 | Reagovat

No...já tleskám!Používáš nápaditá slova (chmýří andělských křídel...to mě dostalo nejvíc!)Rozhodně to budu číst dál,protože jsem napjatá co se dál stane!!!

A k těm filmům...u nás měl nejvíce ohlasů fiml Auta! :oD

Včera jsem byla v Českých Budějovicích na krásném představení Jekyll a Hyde!Bylo to zajímavé,doporučuji!Hraje tam i můj brácha. :oD

Tak...už musím.

Páčko!

2 Lejdy Lejdy | Web | 16. listopadu 2008 v 15:38 | Reagovat

Krasnej blog a krasnej pribeh

3 Léto Léto | E-mail | Web | 16. listopadu 2008 v 18:35 | Reagovat

Lejdy: Děkuji! :)

KAČULÍÍÍÍÍÍÍÍÍK: Díky i tobě. Já sám se na další díly těším, sice vím, co se stane, ale můžu jenom hádat, jak přesně k tomu dojde. :) Příští část příběhu se bude týkat rozmilé slečny Violetty, z čehož plyne, že osudy Adlétiny se znovu odkryjí až za měsíc.

Auta? :D Tak to jsem neviděl, ale vím, že to bylo něco animovaného. V zásadě ale proti kresleným dílkům nic nemám, zejména ne proti těm z dílny H. Mijazakiho.

Obávám se, že na tvého bratra se nepodívám, Budějovice mám trochu z ruky; byl jsem v tom městě jen jednou. Pamatuji si, že jsem navštívil tamní proslavenou Černou věž - podle názvu jsem se těšil na něco velkolepého a mordorského, skutečnost mě v tomto ohledu mírně zklamala. Ale stejně je to tam hezké. :)

4 Lykao Lykao | Web | 16. listopadu 2008 v 19:23 | Reagovat

Mně se taky nejvíc líbilo chmíří andělských křídel, připomělo mi to klip Nemo :)

Jsem zvědavá na pokračování... :)

5 Léto Léto | E-mail | Web | 17. listopadu 2008 v 14:59 | Reagovat

Mě osobně upoutaly ty tuříny na mramorové podlaze. Je to zajímavý dvojsmysl, nebo ne? :) A nebojte se hlasovat v anketě, je plně anonymní!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama