Mluvící strom 6: Pod Pohřebním kopcem

3. listopadu 2008 v 18:44 | Léto |  Příběhy
Příběh pokračuje. Část šestá.





Vzduch voněl podvečerem a Viola si připadala jako očarovaná.

Jistě, v knihách už dávno četla o podzimním vřesu, který v hrabství Sinterbreu kvete až do příchodu prvních sněhů. Mnohokrát přemýšlela o tom, jak asi vypadají tamní smuteční břízy, jež prý za bezměsíčných nocí šepotají jazykem mrtvých. A nejednou se zasnila nad všemi těmi starobylými legendami, jimiž bylo hornaté hrabství proslulé.

Skutečnost však psané slovo bez milosti zahanbila. Už od časného jitra, kdy vyrazili z Kopřivce, si mladá černovláska užívala každého nádechu a každého okamžiku. Pohledem se pásla na okolních kopcích, dosud z velké části pokrytých fialovorudými kvítky. Nadšeně se obdivovala namodralým kmenům vznešených sinterbreuských borovic a plnými doušky ochutnávala zdejší vzduch, tak ostrý a hutný, až jí připadalo, že kdyby teď vyskočila, mohla by v něm plavat jako ve vodě.

Adléta? Ta tomu nerozuměla. Dokonce i ráno, když se cesta ještě vinula dolů z Větrného průsmyku a byla plná nádherných vyhlídek, seděla zrzavá dívka po Violettině boku v neobvykle zamlklé náladě. Svěřila se, že měla ošklivou noční můru o Kruté královně, a Konvalinka ji naoko politovala. Ve skutečnosti ovšem tak trochu záviděla; ona sama by dala kdovíco za to, aby ji v noci navštěvovaly vidiny. A klidně i děsivé.

Kolem poledne zastavila hraběnčina družina u jednoho z mnoha drobných potůčků, které pahorkovitou krajinu protínaly, a slečny i rytíři pojedli vychladlé hovězí zabalené v obilných plackách. Elysea a Adléta se poté rozhodly, že si na další cestu ustelou uvnitř kočáru, a Violetta na venkovním sedátku osaměla.

Ne, že by ji to nějak zvlášť trápilo. Sice si ráda povídala s ostatními a ráda se smála, avšak ani společnost svých vlastních myšlenek nepovažovala za nepříjemnou. Rozhlížela se po okolních vršcích a narudlých skaliscích plných rudy a snažila se do paměti vetknout jejich důstojný, vznešený ráz.

Mezitím prohodila pár slov i s málomluvným hraběcím kočím, jehož až dosud považovala za nenapravitelného mrzouta. Prošedivělý muž se ale ukázal být uhněteným ze zcela jiného těsta: ochotně dívce ukázal, co řízení kočáru obnáší, a v čem spočívají jeho povinnosti. Také prozradil, že se jmenuje Parůžek a že pochází z rodiny, která strudelheimským šlechtičnám slouží už pátým pokolením.

Dokonce dovolil, aby dívenka na chvíli zaujala jeho místo. "Kdyby se ti to snad vymklo z rukou, z plného hrdla křič. Ale neboj se. Budu sedět hned za tebou." Jeho tvář zůstávala stále stejně zasmušilá, jakoby vyřezená z tvrdého vrásčitého dřeva, avšak tón jeho slov naznačoval, že se někde uvnitř laskavě usmívá.

Viole to kupodivu docela šlo. Oba tažní koně kráčeli pod jejím vedením stejně poslušně, jako když je řídila pevná ruka zkušeného formana. Nakonec se málem splašili, pravda. Ovšem to jen proto, že k nim po cestě zprudka a bez varování přicválal Zabrož Lokenbard, syn paladýnův, urozený to rytíř Jasmínového řádu.

Oře zastavil před kočárem a na Konvalinku upřel své docela hezké, zvědavé oči v barvě oříškové hnědi. "Co děláš na kozlíku, holčičko?"

To oslovení ji zranilo. Určitě za svůj život stihla přečíst více knih a poznat svět lépe než nějaký rytíř, který celé dny jen svírá koňský hřbet mezi stehny a buší železem do železa. Raději ale pevně stiskla rty a nedala své pobouření najevo. "Dovolil jsem jí, ať si to zkusí, Zabroži," vysvětlil hbitě kočí Parůžek.

Mladý rytíř pouze pokrčil rameny. "Moje starost to není. Ale měli byste vědět, že u Pohřebního kopce táboří lidé. Hodně lidí. Viděl jsem kouř nejméně z půltuctu ohňů. Možná bychom tam měli nejprve někoho poslat."

"Tak proč jsi to tam neobhlídnul sám, aha?" zavrčel špinavý rytíř Archán, který se mezitím přiblížil i se svými čtyřmi nerudnými destríéry. Žlutošedými zuby přitom drtil už dávno rozžvýkanou snítku vřesu. "Bál ses o svoji pěknou kůžičku, co?"

"Nesmyslnost, říkám já," vstoupil do rozhovoru Roland von Chantein, jenž doprovázel a střežil kočár zprava. Elegantním pohybem si uhladil knír. "V Sinterbreu žádní lapkové nejsou, Horský lišák je vyhladil železnou pěstí. A i kdyby byli, myslíte, že by zvesela tábořili na křižovatce hraběcích cest? Ne, ne, ten kluk se neměl čeho bát. A udělal dobře, že nám přijel oznámit, co viděl. Člověk by vždy měl hledět před sebe, aby se mohl připravit. Kdo je připraven, není překvapen, říkám já."

"Ty aby ses ho nezastal," zaburácel z druhé strany Gram Edeltraum, který se právě vynořil zpoza kočáru na svém majestátním bílém hřebci. "Kdyby zjistil, co jsou to za lidi a kolik jich je, posloužil by nám lépe. Takhle se těžko na něco připravíme, příteli." Roland a Gram byli vždy na opačných stranách, ať už šlo o jakýkoliv spor.

"Plním svou povinnost, svou rytířskou povinnost," namítl mladý Zabrož.

"Takže sis přece jenom nadělal do kalhot!" zachechtal se Archán.

"Kušuj, špinavče! Běž si tam sám, když jsi tak přemoudřelý."

"Pojedeme všichni, není se čeho bát. Jak se můžete nechat tahat za nos takovým-"

"Zalkni se jazykem!" vyštěkl Edeltraum. "A to se nazýváš mužem?"

"Já si nezačal, dědku!"

"Jste hovada, říkám já!"

"Pošleme tam kluka, ať ukáže tu svoji statečnost!"

"Zmlkni, když mluví skutečný rytíř!"

"Mezuláni!"

Viola obrátila oči v sloup. Napadlo ji, že právě takhle to asi vypadá, když se v jedné komůrce sejdou čtyři kocouři. Ještě štěstí, že konečné a nezpochybnitelné slovo bude mít v tomhle sporu tak jako tak Její hraběcí Výsost!

Tmavovláska nenápadně sklouzla z kozlíku a zaťukala na dvířka kočáru.


* * *


Pohřební kopec se tyčil do výšky tisíce stop a od úpatí až po vršek byl porostlý smutečními břízami. Právě na tomto místě byla za dávných časů vybojována jedna z bitev mezi Dolským a Horským knížectvím, stovky let předtím, než na trůn nastoupila Krutá královna. Od té doby se mnohé změnilo: panovníci přicházeli a odcházeli, z mladých výhonků se stávaly prastaré kmeny trouchnivějící v zemi a dějiny se zvolna vytrácely z povědomí.

Také bitva pod Pohřebním kopcem by jistě upadla v zapomnění, nebýt toho, že se na místě jejího konání křížily dvě důležité cesty. Jedna, nazývaná také Měděná stezka, vedla z městečka Škapule do hradu Loktušín, od východu na západ. Ta druhá, známá jako Železná stezka, se táhla od Větrného průsmyku směrem na sever, k Rudné hroudě, ke Kostni a dál do hor.

Protínaly se pod jižním svahem vršku. V prudké stráni se tam otevíral vstup do jeskyně: rozevřená ústa netvora zasypaného v zemi. Poutníci a cestovatelé využívali v průběhu roku toto místo, aby se mohli skrýt se před nepřízní počasí a přečkat noc Dokonce i nyní, na prahu zimy, tábořili před ústím jeskyně lidé. Vlastně mnoho lidí, jak správně postřehl Zabrož Lokenbard. Dohromady jich bylo nejméně tři desítky; neposedná snědá dítka i zachmuření dospělí, veselé mladé dívky oblečené do pestrých barev, shrbení starci i objemné matrony s mnoha sukněmi. Krčili se kolem ohnišť, seděli v trsech ostré trávy, vyhlíželi z okýnek pomalovaných dřevěných vozů. K nebi vyrůstalo několik vzájemně propletených sloupů šedobílého dýmu.

Když je urozená paní Elysea von Strudelheim viděla, usoudila, že není třeba se ničeho obávat, a nakázala Parůžkovi, ať také přistaví kočár poblíž jeskyně.

Příjezd hraběnky a jejích rytířů vzbuzil mezi cikány značný rozruch. S jásotem se přihnala skupinka ušmudlaných chlapců; v uctivé vzdálenosti zastavili a hleděli na kočár velkýma černýma očima. Když se vystoupila paní Elysea, vyjekli a utíkali zase nazpátek, seč jim nohy stačily.

Vystrašená černovlasá děvčátka se s pláčem schovávala za sukně svých matek, a dokonce i mnozí statní muži se pověrčivě zaklínali ochrannými znameními. Nebylo divu! Hraběnka von Strudelheim si dala na svém dojmu skutečně záležet. Ačkoliv skoro mrzlo, z vozu vykráčela pouze ve svých sněhobílých šatech bez ozdob. S odhalenými bledými kadeřemi si zlehka pohrával vítr. Po pravém boku šlechtičky kráčel rytíř Roland, jako vždy dokonale upravený, s náznakem úsměvu na rtech; po její levici šel Gram zvaný Káňovec, budící hrůzu už jen svou mocnou postavou. Oba rytíři měli tasené meče, aby tak dodali okamžiku na slavnostnosti.

"Hle, Její hraběcí Milost Elysea von Strudelheim, strážkyně pramenů a dvacátá šestá paní lužninská!" zahřímal Roland von Chantein.

Překvapení cikáni se po sobě podívali a pak jeden po druhém začali poklekávat.

"Kdo vás vede?" otázala se hraběnka ostře.

Na jeden tíživý úder srdce se ta otázka vznášela ve vzduchu. "To já," zamumlal pak tiše jeden plešatý stařec.

"Povstaň."

Muž se ztěžka zvedl na nohy. Byl churavý a vyhublý, málem pouhý kostlivec potažený kůží, a jeho unavenou temněhnědou tvář lemovalo pouze srostlé, huňaté obočí. Oběma rukama se opíral o vyřezávanou hůl. Na pomoc mu okamžitě přispěchala žena, která byla jeho pravým opakem: nejméně o dvě desetiletí mladší a řádně nakynutá. V drdolu havraních vlasů měla posazenu uschlou růži.

"Odkud kočujete?" zeptala se Elysea. "A kam máte namířeno?"

"Tábořili jsme poblíž Loktušína," odvětil stařec. Pak se slova rázně ujala ona korpulentní dáma. "Baron Oliver von Loktuschin nám dovolil, abychom na jeho území přečkali zimu. Ale po čase se v okolí začali objevovat verbíři, kteří hledali mladé, urostlé muže do jeho vojska. Proto jsme se rozhodli, že raději Sinterbreu opustíme."

"Pohostit se tedy necháte. Ale když váš pán potřebuje pomoci, prcháte?" Hraběnka von Strudelheim velebně zkřížila ruce na prsou. "Jak nízké."

"Urozená paní-"

"A teď chcete nejspíše do mého hrabství, nemám pravdu? Žebrat a opíjet se a krást lidem slepice. Na to si nechte zajít chuť. Vstoupit do Strudelheimu vám zapovídám!" Elysea zablýskala očima. "Chcete-li opustit Sinterbreu, pak zamiřte do Bleienu nebo do hrabství Hochergeist. Na svém území vás nechci spatřit."

"Ale-"

"Pošlu s vámi jednoho ze svých rytířů. Dohlédne na to, abyste se nepokusili vplížit do Strudelheimu za mými zády."

Tlustá cikánka sklonila hlavu a těžké náušnice z kočičího zlata o sebe zaznovily. "Jak si přeješ, paní. Vydáme se do vévodství Bleien. My totiž-"

"Domluvila jsem." Hraběnka se usmála a odkráčela nazpátek ke svému kočáru.

Ani kdyby teď z oblohy sjel blesk a udeřil by doprostřed tábora, nemohlo by být shromáždění kolem ohňů více zkoprnělé. Dokonce i rozverná dítka vytušila, že se stalo něco vážného, a zmlkla.

Paní von Strudelheim toho ani v nejmenším nedbala. Posadila se ke dvířkům kočáru na jeho odvrácené straně a kolem ní se shromáždili její rytíři, obě dívky a kočí. "Slyšeli jste, co je třeba učinit. Myslím, že na tento úkol se budeš nejlépe hodit ty, Lokenbarde. Doprovodíš tu kočovnou skupinu zpátky k Loktušínu."

Mladý rytíř vypadal zmateně. "To nemůžu, Milosti. Můj pán otec mi uložil, abych tě chránil a abych-"

"A abys mi posloužil v mých úradcích. Což je to, co od tebe právě teď žádám." Hraběnka obrátila oči k obloze, kde kroužilo několik havranů na křídlech studeného večerního vzduchu. "Nejde tu jen o cikány. Tvým druhým úkolem bude zjistit, proč baron Oliver verbuje nové muže do vojska. Zřejmě se nejedná o nic důležitého, ale je dobré vědět, co se děje u sousedů. Pocestuje s tebou i slečna Violetta. Víc očí víc vidí." Pozorně se zahleděla na drobnou tmavovlásku, jež se právě držela Adlétiny ruky. "V Loktušíně si u pana barona vyžádejte audienci. Zjistěte, co se dá. Pak zamiříte do Kostně. Tam vás budu čekat v hraběcím paláci."

Rytíř i dívka beze slova přikývli.
 


Komentáře

1 salec salec | Web | 4. listopadu 2008 v 22:56 | Reagovat

hezký

2 KAČULÍÍÍÍÍÍÍÍÍK KAČULÍÍÍÍÍÍÍÍÍK | E-mail | Web | 4. listopadu 2008 v 23:31 | Reagovat

Mám jednu malou otázku...

Ty jsi četl Lolitu?

Já jsem si jí zrovna dneska půjčila z knihovny a přečetla

jsem zatím 3 kapitoly.

No vlastně dvě otázky...

Je to hezká knížka? (na tuto odpovídej pokud jsi jí četl :oD )

A musím si (až zítra) přečíst celý příběh,vypadá to velmi

zajímavě!

3 KAČULÍÍÍÍÍÍÍÍÍK KAČULÍÍÍÍÍÍÍÍÍK | E-mail | Web | 4. listopadu 2008 v 23:32 | Reagovat

Tvůj příběh samozřejmě...ale Lolitu taky. :oD

4 Léto Léto | Web | 5. listopadu 2008 v 6:57 | Reagovat

Ano, četl jsem ji, a dokonce to není ani tak dlouho. A patří mezi moje oblíbená literární díla. Ani ne tak kvůli ději (který ovšem v 50. letech musel být náležitě šokující), jako spíš díky úžasnému zpracování a formě. Nabokov je mistr slova a jen málo autorů dokáže tak výmluvně jako on popsat lásku, touhu, nenávist, strach a další pocity. Líbila se mi hlavně první polovina knížky; tu druhou půlku mnozí považují za nudnou. Já s tím tak úplně nesouhlasím, za nudnou bych druhou část rozhodně neoznačil - nicméně je potřeba se připravit na to, že je trochu pomalejší. Takže neočekávej rychlý spád děje, spíše si vychutnávej atmosféru a styl. Rozhodně stojí za to vytrvat až do konce!

Co se týče odpovědi na tvou otázku, nejsem si úplně jistý. Ta knížka je hezká a zároveň ošklivá. A právě v tom spočívá její zajímavost. Rozhodně je jedinečná.

Jestli budeš číst můj příběh, doporučuji začít povídkou "Šťastný úsměv". Na ni pak navazuje "Mluvící strom". Jsem rád, že zase někoho alespoň trochu zaujala. :)

5 KAČULÍÍÍÍÍÍÍÍÍK KAČULÍÍÍÍÍÍÍÍÍK | E-mail | Web | 5. listopadu 2008 v 13:09 | Reagovat

Léto:

Moc děkuji za odpověď,protože jsem se trochu rozhodovala

...zda Lolitu číst. :o)

Rozhodně tím,co jsi napsal jsi mě na 100% přesvědčil,abych si jí přečetla. :oD

A začnu číst tvůj příběh od ,,Šťastného úsměvu"!

Ještě jednou díky! :oD

P.S.:Hodně štěstí a inspirace v psaní!

6 Peťka Peťka | Web | 6. listopadu 2008 v 17:58 | Reagovat

Tyjo moc pekné :) a tez design je fajn

7 bridesmaid dresses under 50 bridesmaid dresses under 50 | E-mail | Web | 10. ledna 2013 v 12:01 | Reagovat

Would you be focused on exchanging links?
http://www.elsedress.org

8 vintage dresses new york vintage dresses new york | E-mail | Web | 11. ledna 2013 v 12:33 | Reagovat

Ive recently started a blog, the information you provide on this site has helped me tremendously. Thank you for all of your time & work.
http://www.isdress.org

9 tag watches replica tag watches replica | E-mail | Web | 17. ledna 2013 v 9:14 | Reagovat

A. Because his parents were in a jam!
http://www.watchescan.org

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama