Mluvící strom 3: Volání dálek

14. září 2008 v 17:54 | Léto |  Příběhy
Příběh pokračuje. Část třetí.




Lady Violetta von Scherinetz byla, navzdory titulu, který pro ni minulého dne vymyslely její přítelkyně, dívkou zcela prostého původu. Avšak když vyšlo najevo, že v doprovodu hraběnky von Strudelheim zamíří do Magdeinu, začala se k ní ostatní šeřinecká děvčata chovat téměř s nábožnou úctou.
"Nebude dlouho trvat a také pro sebe získáš nějaký ten šlechtický titul! Ty budeš vévodkyně a z Adléty se stane kněžna!" prohlásila po druhé číši vína Marika z mlýna. Knížecí titul se sice v království už přes pět století neuděloval, ale proč proč by se budoucí paní mlynářka něčím takovým zatěžovala?
Konvalinka se ve společnosti svých veselých, málo obeznalých kamarádek cítila hloupě, ovšem bez rozlučkového večera by přece nemohla z Šeřince odejít! Když teď seděla na lavici a pročítala si rodopisnou knihu, byla ráda, že se všechno to srdceryvné loučení odbylo už předchozího večera.
"Violo! Přestaň se rochnit v písmenech a pojď mi pomoct!" křikla Adléta.
Oslovená neochotně zvedla oči od textu, aby zjistila, co že se to vlastně děje. Naskytl se jí poměrně veselý pohled. Rudovláska se totiž právě pokoušela přelstít fyzikální zákony a nasoukat do zdobené truhlice veškerý obsah svého šatníku.
"Mohu ti pomoci nanejvýš radou," řekla jí Konvalinka, "prostě nech nějaké oblečení doma. Stejně se za tři měsíce vrátíš."
Takový byl přinejmenším plán. Hraběnka Elysea vyrážela až do hlavního města království, a to proto, aby v tamní knihovně hledala zmínky o Moři zapomnění. Violetta se v Magdeinu hodlala dát na kněžská studia. Adléta se naproti tomu vydávala pouze do poměrně zapadlého městečka jménem Ducholoví, na okraji Věčných mlh.
Právě tam se měla setkat se svým bratrem Ulrichem, kterého už mnoho let považovala za nadobro ztraceného. Před třemi dny však rusovlásce a jejímu otci přišlo od pohřešovaného příbuzného psaní. Bylo úsečné a strohé, leč nepochybně pravé. Ulrich prosil svou malou sestřičku, aby se s ním setkala ve městě Ducholoví, posledního dne měsíce ledna, přesně o polednách pod radniční věží.
"Tři měsíce jsou dlouhá doba," odpověděla nyní Adléta své společnici a založila ruce v bok. Její kulatá dívčí tvář byla od námahy celá zrůžovělá. Tvářila se trochu naštvaně, trochu překvapeně a trochu rozmarně. To ovšem nebylo nic zvláštního, jelikož tahle zelenooká dívka ovládala umění mnohoznačných pohledů skutečně mistrným způsobem.
"Dlouhá doba? Já se budu vyučovat kněžkou Moudrosti celých šest let. A beru si toho třikrát méně než ty. Nač by mi bylo patnáct večerních šatů, dvacet halenek a deset korzetů? Já si, na rozdíl od tebe, umím vybrat. Vím, které oblečení je moje nejmilejší a které mi nejvíce sluší. Od každého druhu šatstva si vezmu pár kusů. To bude stačit."
"Bodejť by nestačilo," zahartusila rusovláska, "určitě si vystačíš s nějakým obyčejným rouchem, až tam budeš trávit mládí mezi knihovnami a pít ze studny vědění."
" Pít ze studny vědění?" Viola se rozchichotala.
"Jen se moc nesměj. Tenhle obrat mám určitě od tebe. Stačí strávit pár hodin ve tvé společnosti a člověk začne mluvit jako kniha, všimla jsem si toho i na ostatnich děvčatech. V Magdeinu z tebe budou mít určitě radost. A teď už mi pojď konečně pomoct!"
Violetta Konvalinka si povzdechla. Dalo se očekávat, že pro ni Adléta vymyslí nějakou práci. Ale drobné dívce bylo jasné, že kdyby zůstala doma, musela by na druhou stranu snášet neustálé významné pohledy Šarloty a rodičů. Dům, kde Viola bydlela, se totiž skládat pouze z předsíně a dvou místností, takže tam někoho potkávala téměř neustále.
V příbytku, jenž patřil Amelbertovi, zrzčině otci, bylo naproti tomu místa přehršel. Kromě velké jídelny, kde teď obě dívky seděly, se v něm nacházela ještě kuchyně, pracovna a dvě nevelké ložnice v podkroví.
"Vždyť už se ženu," zamručela Viola a odložila knížku, "coby lavina z horského hřebene." Aby dodala svému přirovnání na ráznosti, vyskočila a s rozběhem nalehla na hromadu oblečení, která se odmítala nechat natěsnat do vnitřku truhly.
"Moje šaty!" vyjekla Adléta.
To už však menší ze slečen zavírala okované víko. "A je to," pochválila se, "nakonec to nebylo tak těžké. Občas je třeba použít hrubou sílu, moje milá Povídavko. Nestačí se jen sladce usmívat a pomrkávat řasami - ačkoliv tvé řasy jsou obzvlášť pohledné, to uznávám."
"V tomto případě to kupodivu stačilo. Víš, on se téměř pokaždé najde někdo, kdo pomůže dámě v nesnázích."
"I kdyby to měla být jiná dáma, že?" Violetta napůl pohrdlivě pohodila hlavou. Pak se však zarazila a nakrčila svůj malý nosík. "Tady něco voní! Ty sis pořídila parfém?"
Adlétin úsměv se znovu rozšířil. "Čekala jsem, kdy si toho všimneš. A musím říct, že ti to docela dlouho trvalo! Nejspíš už ti ty tvoje lojové svíčky vypálily všechen čich. Ale ne, žádný parfém to není. Nadechni se ještě jednou. Co cítíš?"
Druhá slečna se zamyslela. "Stříbrné jehličí a sladkou růžovou vodu, potom frézie, višeň a vetiverie… a ještě něco, co nepoznám."
"Beru své tvrzení zpátky," řekla uznale Adléta, "tvůj nos stále pracuje spektakulárně."
"A co to tedy je, když ne voňavka?"
Rusovláska ukázala na drobounký přívěšek, který jí spočíval ve výstřihu. Vypadal jako kapička vody, ale jak na něj dopadalo světlo, leskl se různými barvami: v jednu chvíli krvavě rudou, pak hlubokou modří nebo šťastnou lesní zelení. Visel na tenkém stříbrném řetízku, který nenápadně objímal Adlétinu bledou šíji. "Říká se tomu voněnka," prozradila.
"Voněnka?" Violu to zmátlo. "O tom jsem myslím nikdy neslyšela."
"Je příjemné zjistit, že na světě jsou i věci, o kterých nic nevíš."
"Tak mi to prozraď, ty tajnůskářko! O co jde?"
"Vyrábí se to na Dýnějových ostrovech," vysvětlovala Adléta, "a nikdo neví z čeho přesně. Určitě tam je roztavený jantar, rozemletá vonná orchidej, snad i kapka panenské krve a spousta dalších podivných ingrediencí. Výsledek je ale úžasný, jak sama cítíš. Aroma, které voněnka vydává, údajně odráží povahu a osud svého nositele. Jednoduše řečeno, na každém člověku voní trochu jinak. U mě jsou to květiny a jehličí. U tebe by to byly nejspíš staré pergameny." Zrzka se zakřenila.
"Něco takového je ovšem dost velká vzácnost, ne?"
"To asi ano. Dala mi to paní Ely, jako trochu opožděný dárek k mým čtrnáctinám."
Sotva Konvalinka ta slova zaslechla, zamračila se.
Adléta se naopak rozesmála. "Ještě pořád ti v hlavě vrtá ten pomeranč, který jsi mi jako dárek přichystala ty? Nic si z toho nedělej, bylo od tebe moc hezké, že jsi ho pro mě celého půl roku schraňovala. Není tvoje chyba, že začal zevnitř hnít. Mám tě ráda i bez drahých dárků."
"Ne, ne," zavrtěla hlavou Konvalinka, "o pomeranč vůbec nejde. Ale nepřijde ti zvláštní, že k nám je hraběnka tak hodná? Povídá si s námi, pomáhá nám, prokazuje nám různé laskavosti… Co když je za tím ještě něco dalšího?"
"Nehledej za vším krásným nějaké špatnosti," ohradila se dáma s ohněm v kadeřích.
"To nedělám. Ale z paní Elysey jde někdy trochu strach, nezdá se ti? Vzpomeň si, jak se zachovala k chudáku Ederiovi. Dohnala ho až k slzám! A to je starý pán, který nikomu nikdy nic neudělal."
"Potřebovala z něj dostat to tajemství," namítla Adléta.
Viola pozvedla ukazováček. "To ovšem neznamená, že na něj musela pouštět takovou hrůzu. Všechno se dá vyřešit i po dobrém. Proč se k ostatním nechová tak, jako k nám dvěma? Je to zvláštní. Poslyš, co když nás dvě k něčemu potřebuje? Třeba si nás chce přivlastnit! Chce nás uhranout!"
"Ach jo, Konvalino, o co ti jde? Je to šlechtična, copak jsi zapomněla? A my jsme její poddané! Takže nás už jí víceméně patříme a nijak si nás přivlastňovat nemusí. Buď ráda, že mezi námi panuje taková vzájemná náklonnost."
"Já jen říkám, že bychom si měly dát dobrý pozor a že bychom měly za všech okolností zůstat samy sebou. To je všechno."
* * *
Výměna názorů skončila. Obě dívky raději změnily téma a vzájemně si vyprávěly, co všechno asi na cestách zažijí.
Byl už podvečer a slunce skloněné nad střechami domů nahlíželo dovnitř zlatavým pohledem. Skvrny umírajícího světla tančily po nabělených stěnách a po velkém jídelním stole. V pokojíku v patře kdosi přecházel ze strany na stranu a stropní trámoví tiše vrzalo.
Hraběnka Elysea von Strudelheim měla dorazit ještě toho večera. Bylo domluveno, že se zde na jednu noc ubytuje. Ještě před kuropěním dalšího dne potom znovu vyjede na cesty, tentokrát i s oběma slečnami. Z Šeřince zamíří směrem na hrad Kozub a odtud pak na sever do vzdálenějších krajin a jiných hrabství.
"Já myslím, že by se měla každým okamžikem objevit," prohlásila zamyšleně Viola, když se plamenný kotouč ukryl za řadou doškových střech, a vyklidil tak pole pro studené podzimní stíny. "Z Lužniny to přece není tak daleko."
A skutečně! Sotvaže to tmavovláska dořekla, ozval se zvenčí klapot mnoha kopyt.
"Už je tady!' Adléta se vyhrnula ze stavení jako velká voda, snad jen s tím rozdílem, že povodeň obvykle nenosí klobouk. Violetta se jí hnala v patách a volala na muže na návsi, aby jí pomohli odnést do kočáru obě cestovní truhly. Dobře totiž věděla, že podobné záležitosti je nejlepší vyřídit den před odjezdem.
Hraběnčin jízdní prostředek zastavil na návsi pod prastarou lípou, jen několik kroků od Amelbertova domu. Byl velký, krásný a bohatě zařízený; v případě potřeby mohlo uvnitř sedět či ležet až šest osob, další dva pak v menším přístěnku hned za kozlíkem. Na obou stranách byl pyšně vyveden znak rodu von Strudelheim, černá kočka na mořsky modrém pozadí. Samotná hraběnka Elysea právě vystupovala ze dveří.
Spolu s kočárem přijeli na koních čtyři muži. Tři z nich byli oděni v lehká prošívaná krzna bílé barvy, doplněná nazlátlými krumplovanými plášti. Oblečení toho čtvrtého bylo o poznání skromnější a ošumělejší. Přes kroužkovou zbroj měl přehozenu šedivou, mnohokrát zaplátovanou halenu.
Zatímco se paní von Strudelheim vítala s dívkami, zavedli rytíři svá zvířata ke stájím, kde je předali štolbovi. Každý z nich měl totiž hned dva koně: zaprvé jezdeckého oře, v jehož sedle cestovali, a pak také těžkého válečného destriéra. Kočí a jeho pomocník se postarali o dvojici silných valachů, kterým se dostalo cti táhnout kočár.
Violettu to trochu překvapilo. "Urození pánové sami odvádějí své koně?"
"Čekala bych, že takovou práci zastanou panoši nebo pážata," doplnila Adléta.
"Jejich panoši zůstali na můj rozkaz v Lužnině," odpověděla jim hraběnka, "nemám ráda příliš početný doprovod. Lidé mě unavují! Nejraději bych putovala pouze s vámi, ale starý šenešal mě přemluvil, ať si s sebou vezmu alespoň čtyři rytíře. Och, lapků a zbojníků se nebojím! Dokázala bych nás proti nebezpečí ubránit i sama, to mi věřte. Avšak je zbytečné a smolné porušovat tradici; vždyť i zesnulá hraběnka Elenna za svého mládí často cestovala a vždy se nechala doprovázet právě čtveřicí strážných. Alespoň tak mi to vypravovala, když jsem jí za dlouhých večerů lehávala na klíně a nechávala si vyčesávat srst."
Než domluvila, vrátila se čtveřice rytířů zpět na náves, načež došlo k nevyhnutelnému představování.
Jako první se uklonil asi čtyřicetiletý světlovlasý obr s mohutným mrožím knírem. Měřil téměř sedm stop a svět pod sebou pozoroval upřímnýma vodnatýma očima. "Gram Edeltraum řečený Káňovec," uvedla ho hraběnka. "Je rytířem Jasmínového řádu, držitelem královské růže a nejvyšším hraběcím číšníkem." Violetta si vzpomněla, že rod Edetraumů pochází z Šeřince, ačkoliv už mnoho desetiletí žije a slouží v Lužnině.
Poté předstoupil druhý válečník, mladší a pohlednější, s protáhlou snědou tváří, vědoucím úsměvem a s náznakem navoskovaného knírku pod jestřábím nosem. Upoutával ostrou bradou a výrazně rudými rty. Dlouhé černé vlasy se mu vlnily kolem uší. "To je Roland von Chantein, taktéž rytíř Jasmínového řádu," řekla Elysea, "druhý šermíř hrabství a vítěz od Dun Aberwaldu." Muž téměř neznatelně přikývl a Viola si ho v duchu okamžitě zařadila do skupiny nesnesitelných nafoukanců.
Povstal třetí hraběnčin strážce. Ze všech tří rytířů byl nejnižšího věku, snad sotva dvacetiletý. Měl velké odstávající uši a nedbale střižené kudrnaté vlasy černé barvy. Na bradě mu již začínalo rašit mladické strniště. "Zabrož Lokenbard," oznámila hraběnka, "rytíř Jasmínového řádu a vnuk nad ostatní proslulého paladýna Helgorika Lokenbarda."
O starém Lokenbardovi už Konvalinka slyšela. Vyhrál nejeden turnaj, zplodil tucet synů a stal se námětem nesčetných rytířských písní. Zabrož ovšem nevypadal na to, že by se vyvedl po svém dědovi. Byl nízkého vzrůstu, a když se ukláněl, tvářil se dosti zmateně, jako by ani nevěděl, kdo je a co tu vlastně dělá.
Nakonec byl představen ten muž v šedivém, zanedbaném odění. Jeho obličej zdobilo několik narudlých jizev. Ta největší se táhla od horního rtu až k pravému uchu, z něhož už zbývala pouze polovina.
"Na závěr jsem si nechala mistra Archána," řekla paní von Strudelheim. "Nezvítězil v žádných slavných turnajích ani bitvách. Je obyčejným potulným rytířem. Ale je také mužem, jenž rozumí svému řemeslu. Mužem, kterého je vždy dobré mít po boku." Viola naopak doufala, že se od nich tenhle štiplavě páchnoucí ohava bude držet co nejdál.
Tu se šlechtična otočila a pokynula směrem k dívkám. "Pánové, toto jsou moje příruční děvečky, slečna Adléta a slečna Violetta."
Všichni čtyři muži se znovu uklonili a dámy udělaly pukrle.
Pak odešla hraběnka a její průvodci k vozu a začali do jeho zadní části nakládat zdobené truhlice s věcmi. Vzhledem k jejich váze bylo vždy potřeba alespoň dvou párů silných paží, než se podařilo je zdvihnout.
Viola se naklonila ke své rusovlasé společnici. "Příruční děvečky?" zamumlala nespokojeně. "Takže tím přivlastňováním jsem nakonec měla pravdu! Příruční děvečky, pche!"
Adléta ji nicméně umlčela dobře mířeným šťouchnutím lokte mezi žebra.
 


Komentáře

1 Lykao Lykao | Web | 18. září 2008 v 18:35 | Reagovat

Už jsem zvědavá na další :D

Asi je zbytečné tě chválit když už jsi to slyšel tolikrák... :)

2 Léto Léto | Web | 19. září 2008 v 18:57 | Reagovat

Chvály není nikdy dost! :)

Jaké aroma si myslíš, že by měla voněnka na tobě?

Smím ti nabídnout speciální slevu na Eau de Adléta? :)

3 Lykao Lykao | Web | 20. září 2008 v 14:34 | Reagovat

:D To není :D

Asi... Takovou tu typickou vůni podzimu a... Vůně prachu, vůně nečeho pradávného, tajemného... Taky móžná trochu šeříku, ale ten by se k tomu nehodil, takže... :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama