Mluvící strom 2: Dům pamětí (2/2)

8. září 2008 v 7:53 | Léto |  Příběhy
Příběh pokračuje. Část druhá (2/2).




"Mluv," vyzvala ho hraběnka.

"Byl ze Stelianovy smrti zoufalý! Toužil po tom, na všechno zapomenout, začít nový život, život s čistým štítem. Jak ale vypudit z mysli ošklivou vzpomínku? To žádný člověk nedovede, ani kdyby měl sebesilnější vůli." Ederius se zamyslel, jako by hledal ta správná slova. "Aldin byl nicméně přesvědčen, že našel způsob, jak něčeho takového docílit. Vzpomněl si na Moře zapomnění a rozhodl se, že jej nalezne. Jistě tu legendu znáte, nebo ne? Moře zapomnění, Chair Asfailé, Vody věčnosti... oceán, z jehož vln prý povstal první člověk."

"S tou pověstí nesouhlasím," řekla rázně Viola Konvalinka, "voda je sice mocný živel, avšak ani zdaleka ne jediný. Příběh stvoření je lépe popsaný v knihách Mudrosloví. Život je podle nich stvořen nekonečnou esencí božství, a proto je sám též nekonečný a neskonale proměnlivý…"

"Violetto, nevedeme tady teologickou disputaci," upozornil ji Ederius.

"Vskutku," souhlasila hraběnka Elysea, "a proto se drž věci, mistře kronikáři. Co přesně jsi tomu chlapci sdělil?"

"Řekl jsem mu, že o Moři zapomnění nic nevím. Přirozeně, že ne! Jsem kronikář, nikoliv lidový vypravěč. Zajímá mě pouze to, co se skutečně událo. Nač bych se měl zajímat o nějaké polozapomenuté zkazky? Ano, myslím si, že Vody věčnosti jsou pouhý výmysl. Ale ať si je Aldin hledá, ať si z toho pátrání klidně udělá smysl svého života. Pro něj to bude jen dobře. Protože člověk vždycky musí mít nějaký cíl. Vědomí dosud nesplněného úkolu nás nutí žít, rvát se, bojovat, neutápět se v lítosti. Chrání nás před výčitkami minulosti."

"Ani s tím nesouhlasím," řekla Viola.

"O to tě ani nežádám," odpověděl jí Ederius. "Hraběnko, už jsem řekl vše."

Vznešená paní von Strudelheim mlčela. Na její přísné, bledé tváři se nepohnul ani sval. Zkoumavě si kronikáře prohlížela a její rudé zorničky získávaly v záři plamenů nepěkný, téměř výsměšně krutý odstín. Adléta měla hraběnku ráda a obdivovala ji, ale v takových okamžicích si vždy uvědomovala, jak nevyzpytatelná žena se pod černým závojem skrývá.

"Řekl jsem vše," zamumlal neklidně stařec, "Aldin prostě odešel hledat svůj sen. Nech ho na pokoji. Nic ti neudělal."

"Opravdu už nám nic dalšího nepovíš, mistře?" osmělila se rusovláska.

"Ne. Už jsem řekl vše," zopakoval ještě jednou Ederius.

Pak se rozplakal.

* * *

Když vyšly Adléta, Violetta a Elysea ven z domu, překvapilo je světlo všude kolem, tak odlišné od těžkého šera uvnitř. Do nešpor ještě zbývalo drahně času a slunce stále viselo vysoko na obloze, přestože skryté za závojem mračen. Vzduchem poletovaly zbytky listí, zhnědlé a odumřelé, strhané ze stromů divokým větrem. Takový je zákon přírody: staré hyne, aby jednou mohl vypučet nový život a nová naděje.

Od kronikářova příbytku se dívky přesunuly ke kovárně, roubené budově s lomenou střechou, a posadily se na kulatinu na její závětrné straně.

Tam byly chráněny před studeným dechem nadcházející zimy a mohly si promluvit bez obav z toho, že jim vánek bude brát slova od úst. Kromě toho nabízelo to místo překrásný, téměř idylický výhled. Po obou stranách rostly stařičké lípy, které tam prý vysadil první šeřinecký fojt, a přímo před očima sedících žen se zdvíhala prudká stráň kopce. Ten tvořil přirozenou jižní hranici obce. Na jeho vrcholku stála nevelká strážní věžička, dávno již prožraná červotočem, a také mlýn, jehož křídla se v listopadovém větérku svižně otáčela.

"Co když Ederius lhal?" vyslovila Adléta své podezření. To jí vrtalo hlavou důkladněji, než cizopasníci ve dřevě zmíněné vížky.

"Já myslím, že mluvil pravdu," řekla zadumaně Viola, "Na rozdíl od tebe, Adléto, jsem Aldina tak trochu znala. A byl to skrznaskrz snílek. Pořád se hnal za nějakými přeludy, za vzdušnými zámky. Takže mi ten Ederiův příběh zní věrohodně. Přinejmenším já bych mu věřila."

"Kronikář nelhal," potvrdila hraběnka, "to bych poznala." Tím byla celá věc uzavřena.

"Dobrá," uznala to zrzka, "tak tedy předpokládejme, že se vydal k tomu mýtickému moři. Kterým směrem se tam jde?" Zamrkala svýma velkýma zelenýma očima a nasadila ten nejbezelstnější výraz, jaký uměla.

Slečna Violetta pozdvihla ukazováček. "Někteří učenci tvrdí, že se nachází daleko na jihu, až za zeměmi mouřenínů, kde stojí paláce postavené z písku. Lidé se tam živí sladkou pryskyřicí, uctívají modly a klanějí se svým mrtvým. Nikdo z našich krajů nemůže v tom pekle přežít dlouho, žhavé slunce by ho spálilo na uhel. V jiných knihách se píše, že Moře zapomnění musíme hledat spíše daleko na severu, mezi pláněmi plnými sněhu a dýmajícími horami."

"A jinde se zase tvrdí," navázala Adléta, "že by se mohlo nacházet v širých lesních pustinách na západě, anebo též na východě, za devatero oceány, kam chodí slunce spát."

"Adléto!" vykřikla překvapeně Viola, "netušila jsem, že jsi tak světaznalá!"

Rusovláska se skromně usmála. "To taky nejsem. O Moři zapomnění slyším dnes poprvé. U takovýchhle legend to ale vždycky vypadá podobně, víš? Bájné místo leží neznámo kde, všude a nikde. To proto, aby se za ním nikdo doopravdy nevypravil. Protože pak by zjistil, že jsou to všechno výmysly."

"Výmysly a nesmysly povídáš ty," řekla druhá dívka.

"Ten chlapec ho každopádně hledat šel," shrnula dosavadní poznatky paní Elysea, "což tedy znamená, že se mohl vydat na sever, na jih, na západ, nebo na východ. Pokud tomu správně rozumím, všechny ostatní světové strany můžeme vyloučit."

"Je to tak," potvrdila Konvalinka, stále plná zaujetí.

"Ach, Violo," povzdychla si Adléta, "občas ti to myslí jako málokomu, ale jindy jsi zase natvrdlá jako hradní zeď. Ely chtěla naznačit, že-"

"Nemysli si, že jsi lepší," odsekla Violetta.

"Jsem," odfrkla pohrdavě Adléta a zadívala se na nebe, které ji náhle zaujalo svým neobvyklým odstínem šedi.

Konvalinka vyplázla jazyk.

"Až se děvčátka přestanou hádat, můžeme se nad tím vším ještě jednou zamyslet," řekla tiše hraběnka a obě slečny se k ní otočily. "Co bys na místě toho chlapce dělala ty, Violko?"

"Já? Nejspíš bych se vydala do hlavního města našeho krásného království, do Magdeinu. Kde jinde nalézt poznatky o tajemném Chair Aisfailé, když ne tam? Koneckonců, sama tam hodlám brzy zamířit. Chci se vyučit kněžkou v chrámu Slepé moudrosti. Tamní knihovna je údajně největší v-"

"To stačí, drahá," zastavila ji hraběnka, "neměla bys tolik mluvit. A copak bys dělala ty, Adlétko?"

"Já? Já bych asi-" Svou představu již dívka s ohnivými kadeřemi přednést nestihla, protože právě v ten okamžik byla vyrušena hlasitým halekáním.

Po svahu dolů se k nim řítil asi osmiletý klučina. Slámové vlasy mu neupraveně trčely do všech stran, kabátek měl stokrát látaný a opravovaný a jeho kalhoty byly celé špinavé a na kolenou prodřené.

Adléta věděla, že se jmenuje Fistulion, ačkoliv všichni ve vesnici mu říkali prostě Ficek. Byl synem jednoho z místních ovčáků a známým uličníkem, který nikdy u ničeho nechyběl. Často nosil zprávy a vzkazy od jednoho člověka druhému, čímž si tu a tam přivydělal nějaký ten krejcar.

Teď to vypadalo, že je právě na takové obchůzce. A mířil přímo k nim.

"Slečno Adléto! Slečno Adléto!" volal už zdálky. Když se přiblížil, bylo vidět, jak mu zrůžověly tváře a jak ztěžka chytá dech. Jako by nejméně třikrát oběhl celou vesnici. "Slečno Adléto, tvůj pán otec ti vzkazuje, že k němu máš hned přijít," vyhrkl a zastavil se. "Říká, že dostal nějaké psaní!"

Teprve v tu chvíli si ten chlapec uvědomil, že Elysea je zřejmě nějakou urozenou paní, a tak se jí zhluboka uklonil.

Adléta pohlédla na své společnice a omluvně pokrčila rameny. "Táta asi zase nemůže rozluštit nějaké slovo." Amelbert, dívčin otec, patřil k té části obyvatel Šeřince, kteří dovedli vyčíst tajemství svěřená písmenům, to ano. Avšak tu a tam míval se složitějšími výrazy potíže, a v takových případech si na pomoc volal právě svou dceru.

"Ne, tak to není," vrtěl však hlavou Ficek, "ten dopis je prý důležitý. I pro tebe."

Adléta se zamračila. Věděla, že její otec občas dostává dopisy od jednoho svíčkaře z Křepelína, starého rodinného přítele. Kromě toho tušila, že si tu a tam píše s jistou komornou z hradu Kozubu, ačkoliv tyhle dopisy jí nikdy neukazoval a dobře si je schovával. Ať tak, nebo tak, nezdálo se jí, že by v nich mohlo být něco podstatného zrovna pro ni.

"A od koho to psaní přišlo, chlapče?"

"Od tvého bratra, slečno Adléto."
 


Komentáře

1 ayra -chan ayra -chan | Web | 8. září 2008 v 7:57 | Reagovat

zaujimavy blog

2 Lykao Lykao | Web | 9. září 2008 v 16:38 | Reagovat

Jupííííí, a další! Další! Další! :D

3 Léto Léto | Web | 10. září 2008 v 14:03 | Reagovat

Jsi nějaká nenasytná, ne? :D

4 Lykao Lykao | Web | 12. září 2008 v 15:53 | Reagovat

jsem! :D A piš!:D

5 Léto Léto | Web | 13. září 2008 v 21:17 | Reagovat

Vždyť na tom dělám! Další díl bude pravděpodobně zítra. :) Psát bys měla hlavně ty, lenivko! :D

6 Lykao Lykao | Web | 16. října 2008 v 20:22 | Reagovat

:D Já... no, moc nepíšu dobře, přiznávám se! Popravte mě pokud možno bezbolestně a rychle... :D

7 Léto Léto | Web | 16. října 2008 v 23:30 | Reagovat

Popravit? Kdepak, takové milosrdenství ode mě čekat nemůžeš. :) Mám dalekosáhlé plány s tím, že z tebe udělám světoznámou spisovatelku a jako tvůj agent vydělám velké peníze. Talent na to máš. :D Ale plně chápu a respektuji, že ti teď nezbývá na psaní moc času. Plně se totiž věnuješ vytváření nového designu pro můj blog. ŽE?! ;)

8 vintage prom dresses vintage prom dresses | E-mail | Web | 10. ledna 2013 v 14:24 | Reagovat

Usually I do not post comments on blogs, but I would like to say that this blog really forced me to do so! Thanks, for a really nice read.
http://www.elsedress.org

9 informal beach wedding dresses informal beach wedding dresses | E-mail | Web | 11. ledna 2013 v 19:05 | Reagovat

I like this information and it has given me some inspiration to succeed, so thank you. =)
http://www.isdress.org

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama