Mluvící strom 2: Dům pamětí (1/2)

8. září 2008 v 7:48 | Léto |  Příběhy
Příběh pokračuje. Část druhá (1/2).




Železem pobitá loukoťová kola na nerovné cestě vrzala a skřípala, avšak volské spřežení s nákladem dřeva se pomalu sunulo kupředu. Vozka se na kozlíku nepohodlně ošíval a snažil si nevšímat svých nezvyklých spolucestujících.

Nahoře na plachtě, jež zakrývala osekané kmeny borovic a modřínů, seděly dvě dámy a něco si šeptaly. Jejich věk by mohl naznačovat, že se jedná o matku a dceru, kdyby se od sebe ovšem nelišily jako den a noc.

Ta starší, určitě alespoň pětadvacetiletá, byla oděna do černých cestovních šatů s temně modrým lemováním, neboť takové byly barvy rodu von Strudelheim. Alabastrové vlasy měla spletené do jediného dlouhého copu a přehozené přes levé rameno. Ženinu tvář zahaloval tmavý závoj. Dívka po jejím boku byla menší, snědší a o více než jedno desetiletí mladší. Nad zvídavýma šedýma očima se tyčilo vysoké, přemýšlivé čelo, zpola zakryté houštinou půlnočních vlasů.

Kromě této dvojice se na spřežení vezla ještě jedna slečna. Seděla až na samém konci povozu a opírala se o jeho zadní žebřiny. Hvízdala si nějakou písničku a do jejího rytmu si pohupovala volně spuštěnýma nohama. Tvář měla vyvrácenou k nebesům, aby zachytila těch několik vzácných paprsků listopadového slunce. Za blížící se zimu však byla jen ráda: alespoň jí kolem nosu nenaskáčou pihy, jak se zhusta stávalo v letních měsících.

"Adléto! Slyšíš mě?" křikla na ni seshora Viola.

"Co bych já tě neslyšela, lalalá la lalala," zanotovala v odpověď rusovláska. Toho dne byla obzvlášť dobře naložená.

"Vylez si k nám. Tam, kde sedíš, to není moc bezpečné. Povoz vjede do strouhy, nakloní se, ty přepadneš přes okraj a zlomíš si vaz."

"To je vyhrůžka, nebo proroctví?"

"Obojí. Pojď nahoru, Povídavko!"

Konvalince znachověly tváře. I když se naoko zlobila, vypadala se svým drobným dětským obličejem natolik roztomile, že ji Adléta prostě nedokázala brát vážně. "Mně se líbí tady!" křikla na svou přítelkyni.

"Adlétko, zlatíčko," vstoupila do hovoru paní Elysea. Ta slova byla tichá, a přesto měla rusovláska pocit, jako by byla právě okřiknuta. Hraběnka, na rozdíl od jiných lidí, nikdy nemluvila jen tak do větru. "Poslechni přece slečnu Violettu a pojď k nám. Něco nás napadlo."

Tentokrát dívka opravdu poslechla a bez zbytečného otálení začala šplhat po kládách. Větrný poryv jí přitom málem strhl klobouk z hlavy, takže musela v duchu poděkovat vlastní prozíravosti. Dnes si totiž z šatníku vzala takový, který bylo možné sepnout pod krkem. Kdyby to neudělala, musela by už několikrát lovit pokrývku své hlavy odněkud z kapradin.

Viola Konvalinka, Adléta Povídavka a Elysea von Strudelheim se právě vracely z hájovny, jež byla od Šeřince vzdálená několik mil. Stála na samotě uprostřed lesa a jediná cesta jejím směrem byla úzká a hrbolatá, místy připomínající spíše pěšinu. Proto musela hraběnka ponechat svůj široký kočár ve vesnici a vzít tentokrát zavděk volským povozem na tažení dřeva.

Výprava však neskončila úspěchem. Aldinův otec, hřmotný dřevorubec, o osud svého syna nejevil příliš velký zájem. "Dyť já ponejprv ani nevěděl, že se ztratil, milostpaní," řekl hraběnce, "až po dvou tejdnech vod tý události mi povídali chlapi, že kluk je nejspíš nadobro pryč." Ani vyptávání u jiných příbuzných nepřineslo kýžené ovoce. Kam se Aldin mohl vypravit, to nikdo netušil. A tak se trojice dívek vracela nazpět do Šeřince.

Konečně vyšplhala ohňovlasá slečna až nahoru na plachtu a usadila se vedle svých společnic. "Tak na copak jste přišly?" otázala se jich. "Dospěly jste k názoru, že se Aldin pokusil najít Steliana na vlastní pěst a že přitom umřel? Něco takového jsem naznačovala už včera, jestli si vzpomínáte. Vždyť on chudák neuměl skoro mluvit! Když mě měl požádat o tanec, koktal jako nachlazený tetřev. Nedivila bych se, kdyby neuměl ani pořádně chodit. Dost možná někam spadnul."

"Mluvit uměl docela dobře," namítla Viola. "Nebuď k němu nespravedlivá."

Hraběnka si líným pohybem natáhla černou sametovou rukavičku. "Je samozřejmě možné, že ten hoch leží někde v rokli s rozlámaným tělem. Ale dokud to nebudu vědět s určitostí, musím předpokládat, že je živ. Byla bych pochopitelně nerada, kdyby sešel ze světa tak snadno. Chci, aby zahynul mojí rukou, Chci, aby mě viděl, než zemře. Chci, aby se mi podíval do očí."

Adlétu při těch slovech trochu zamrazilo. Jaké štěstí, že hraběnka Ely není jejím nepřítelem! Spolu s Violou už doprovázely šlechtičnu několik dnů. Jely s ní v přepychovém hraběcím kočáře z Lužniny do Šeřince, povídaly si s ní a radily jí, na koho se při pátrání po Aldinovi obrátit. Hovory Adléty a Violy se teď už netočily jen kolem oblékání, líčení a drbů, jak to bylo dříve. V přítomnosti urozené paní se bavily spíše o království a jeho hrabstvích, o dějinách nebo o náboženství. Samotná hraběnka příliš často nemluvila, ale když už se dala do řeči, stálo to za to. S oblibou vyprávěla o předchozí paní von Strudelheim, laskavé Elenně, a o tom, jak to chodí mezi kočkami.

Všude, kam vkročila, vyvolávala paní Elysea bázeň a úctu. Zpráva o ustavení nové hraběnky se rychle roznesla; a i ti, kdo ji nepoznali, se klaněli její bledé, hrůzné kráse. Obě dívky se v její přítomnosti cítily úžasně dospěle, jako by odlesk její vznešenosti dopadal i na ně.

Jediné, co zrzku v klobouku trochu mrzelo, bylo to, že se k nim odmítla přidat Šarlota. Dost možná v tom byl nějaký muž nebo mladík, s kterým se teď ta milá dívka potají stýká, jak alespoň naznačovala Konvalinka. Adléta by se na to ráda zeptala přímo dotyčné, ale obávala se, že takový rozhovor by se snadno mohl stočit nesprávným směrem. Dost možná by totiž Violině sestře musela přiznat, že sama si ještě s nikým nic nezačala. A za to se tak trochu styděla. Šarlota by se jí určitě vysmála.

"Abys věděla, napadlo nás, že bychom se mohli přeptat ještě starého kronikáře Ederia," řekla Viola Konvalinka, a vytrhla tím rudovlásku z přemýšlení. "Byl to koneckonců Stelianův mistr, že ano? A s Aldinem také vycházel velmi dobře, pokud se nepletu. Celá tahle záležitost je hrozně zamotaná! Ovšem to není naše starost. Podstatné je, že se Aldin mohl Ederiovi svěřit s tím, kam se vydává. Někomu to přece prozradit musel."

Adléta pokrčila rameny. "Proč myslíš? Třeba si to nechal pro sebe. Kdoví, možná tuší, že je pronásledován, a tak se snaží utéct."

Hraběnka se usmála.

* * *

Vzduch byl ztěžklý zatuchlinou, prachem a napůl sladkou vůní starých spisů. Knihy se v kronikářově domku nacházely všude: byly naskládány v policích i na zemi, opatrně vyhlížely z pootevřených přihrádek a zásuvek, zabíraly místo na čalouněných židlích a v naklánějících se sloupcích stály na okrajích jeho psacího stolu.

Kde nebyly knihy, tam se tlačila nejrůznější veteš, páchnoucí prastaré oblečení, vycpaná zvířata, sochy s ulámanými končetinami, zrezivělé nářadí a další zbytečnosti. Stavba byla umístěna ve svahu kopce, takže působila trochu jako nora. Podzimní slunce dovnitř nahlíželo pouze jediným oknem, a i to bylo malé a zpola skrytá za vším tím harampádím. Na protější zdi se nalézal žebřík do podkroví, kde se spalo.

Adléta se v těch místech cítila trochu nesvá. Vždycky se kronikáře Ederia trochu bála, ačkoliv už dávno věděla, že jde o zcela neopodstatněné obavy. Za přísnou tváří starce se skrýval dobrý a laskavý, byť poněkud tvrdohlavý člověk.

Teď seděl natažený na křesle vedle krbu, jenž byl kromě okýnka jediným zdrojem světla, a očima těkal po svých návštěvnicích. Hraběnka seděla na židli proti němu, kamenná tvář zahalená závojem. Violetta a Adléta stály v jejím stínu.

"Toho dne jsem s Aldinem hovořil, zajisté," vyprávěl Ederius. "Byl jsem asi tím posledním, kdo s ním mluvil, než zmizel z Šeřince. Když jsme začali pátrat po ztraceném Stelianovi, zaklepal na mé dveře a tvrdil, že bychom jej měli hledat v Zubatých vrších. A převelice si vyčítal jeho smrt, jakmile vyšlo najevo, že zahynul. Když jsme Steliana druhého dne pohřbívali, byl už Aldin dávno na cestě pryč."

"Prozradil, kam se chystá odejít?" zeptala se Elysea.

"Snad. Proč to chce Její Milost vědět?"

"Hraběnka-" začala Konvalinka.

"- má své důvody, proč ho hledat," skočila jí do řeči paní von Strudelheim.

"Možná má," připustil Ederius a natáhl své dlouhé, kostnaté ruce k ohni. "Možná má, jistě, možná má. Avšak já jsem Aldinovi slíbil, že nikomu neprozradím, kam se vydává. Chtěl, aby se na něj zapomnělo, aby jej zdejší lid považoval za mrtvého. O tom, co způsobil, jsme spolu nemluvili. Snad byl skutečně odpovědný za Stelianovu nehodu, kdoví? Měl jsem svého učně docela rád, to nepopírám, a vím, že pro mě bude těžké najít si jiného. V Aldinově srdci nicméně byla skutečná lítost, cítil jsem ji tam. Rozhodně nedovolím, aby ho kvůli tomu neštěstí pronásledovala nějaká lítá, krvelačná šelma! Ty chceš pomstít Stelianovu smrt, je to tak, Milosti?"

"Ty dědku!" rozčertila se Viola, "za taková slova tě hraběnka může zaživa-"

"Jen klid, květinko," zarazila ji Elysea von Strudelheim, "není třeba propadat hněvu. Nevím, kdo to byl Stelian. Jeho smrt, ať už ji způsobil kdokoliv, je uzavřenou kapitolou. A mistr kronikář nám Aldinovo tajemství nakonec rád prozradí sám, nebo ne?"

"Neprozradím. Můj slib je slib. Klidně mi sloupej nehty, natáhni mě na skřipec nebo mě připoutej ke stromu jako potravu vránám. Co na tom záleží? Jsem už starý muž. Své cti si cením víc než dohasínajících zbytků svého života."

"Vážím si tvého postoje," řekla hraběnka a rozhlédla se, "ale v tvém domě se cítím trochu nepohodlně. Je mi trochu zima a myslím, že bude třeba přihodit do krbu. Adlétko, vezmi pár hezkých knížek a nakrm oheň, ano? Támhle na stole leží Kronika obce Šeřince, díl devátý, s tím měl náš milý Ederius určitě hodně práce. A támhle z police můžeš vzít Tajemství třinácti králů. Nemýlím-li se, je to jeden z posledních tří dochovaných opisů, že? To znamená, že bude hořet obzvlášť dobře."

Ederius mlčel, ale Violetta se zděsila. "Tvoje hraběcí Milosti, to přece-"

"Nemůžu?" Elysea von Strudelheim pobaveně nadzvedla koutky úst a v rudých očích jí zablýskalo. "Ale ovšemže můžu. Mohla bych vypálit celý Šeřinec, kdyby se mi zlíbilo. Tak jen do toho, má drahá dívko, přilož! Vždyť plameny tak půvabně podtrhují barvu tvých vlasů!"

Adléta se natáhla pro rozepsanou knihu ležící na stole.

V tu chvíli se stařec vymrštil ze svého křesla, zařval jako zubr, jemuž se mezi oči zarazil lovcův šíp, a dopadl nazpátek na své místo. Několik okamžiků jen tak bez hnutí ležel, tváře sinalé a oči zavřené, takže vypadal jako mrtvý.

"Dobrá," prohlásil poté zlomeným hlasem, "dobrá, dobrá, dobrá. Všechno vám řeknu. Stejně ti to při hledání Aldina příliš nepomůže, Tvá hraběcí Milosti. Přesně tak, nenajdeš ho. A já se nebudu muset cítit provinile." Sepjaté Ederiovy teď ruce připomínaly orlí pařáty. A vlastně celý vypadal, jako by jedním rázem zestárnul o několik desetiletí. Najednou byly vidět fialové váčky pod očima, vrásky na unaveném věkovitém čele a lysina uprostřed šedivých vlasů.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama