Mluvící strom 1: Dáma v bílém

26. srpna 2008 v 18:30 | Léto |  Příběhy
Příběh pokračuje. Část první.




Nad městem zněl tklivý hlas jediného kostelního zvonu. Jeho kovové srdce zvonilo a zvonilo a do chladného podvečera zpívalo o nesnesitelné nespravedlnosti světa.

Adléta byla ráda, že si nezapomněla vzít svůj prošívaný kožešinový plášť. Řezavý severní vítr totiž už voněl zetlelým jehličím a nadcházející zimou; hladil rusovlásku po tváři a šeptal tichá, studená varování.

Pohřební průvod zvolna kráčel po ulici směrem k lužninskému hradu.

Ať chtěla, nebo ne, Adlétě se do mysli draly vzpomínky na jiný pohřeb a jiné vyzvánění. Už to bylo přes dva měsíce, ale ta vzpomínka stále zůstávala živou. Hořká hlína padající na rubáš se Stelianovým tělem, havrani kroužící nad hřbitůvkem, mlčení okolostojících lidí, jejich tváře vytesané z kamene.

Tehdy dívka doufala, že podobného obřadu nebude muset účastnit znovu.

A mýlila se.

Jistě, byly zde určité rozdíly. Smutečních hostů tu nebyly desítky, ale stovky a tisíce, a nejenom z Šeřince, nýbrž ze všech měst a vesnic v hrabství.

Kromě toho si zesnulá přála, aby byl její pohřeb pokojný a veselý, stejně jako její život. A tak bylo uložení těla do země doprovázeno hrou na píšťaly a tamburíny. V průvodu, který mířil od katedrály nazpátek na hrad, pochodovali též pestrobarevní blázni a žongléři, taškáři a hudebníci, tanečníci i různí kejklíři.

Pláč byl zapovězen, a tak nikdo neplakal. Ale nikdo se ani nesmál. Ve vzduchu viselo očekávání, těžší a pochmurnější než bouřkové mraky nad hradem. Budoucnost byla temná a nejistá. Jaký bude od dnešního dne život v hrabství Strudelheim? Horší, nebo snad lepší? Určitě ne stejný!

Před průvodem se objevil most a nad ním obrysy vysokých hradeb s jejich úzkými, ostrými arkýři a zubatým cimbuřím. Dvě válcové věže se špičatými střechami se zabodávaly do oblačného nebe. Rovněž i střecha hlavní budovy hradu se ježila mnoha vikýři. Adléta už hrad viděla potřetí, ale pokaždé ji z něj mrazilo.

Věděla, že jej nechala přestavět třináctá hraběnka von Strudelheim, před téměř třemi staletími. Jak se ta dobrá vládkyně vlastně jmenovala? Na takové věci Adléta nikdy moc dobrou paměť neměla. Musela by se zeptat Violy, která trávila mezi historickými knihami a bohoslovnými spisy více času, než kdekoliv jinde. Možná i Šarlota by to mohla tušit.

Zrzka už se těšila, až své dvě nejlepší přítelkyně znovu potká při hostině. Během pochodu od katedrály je ztratila v davu a teď se cítila v cizím městě poněkud nesvá a ztracená.

Předtím, než vstoupila na nádvoří hradu, si ještě rychle přepudrovala nos. Z ručního zrcátka na ni hleděly dvě rozverné dívčí oči, dvě hlubiny lesní zeleně. Adléta zamrkala. Se svým vzhledem byla spokojena, a proto se znovu připojila k průvodu, jenž proudil dovnitř hlavní branou.




* * *




"Tři groše na to, že to bude kocour."

"Vždycky to byla kočka, bude i tentokrát. Radši se nesázej, prohrál bys gatě."

"Fuj! Oba jste mezuláni! To vám nic není svaté?"

Adléta s úsměvem poslouchala hašteření tří kupců z Krasoměře, kteří měli svá místa u sousedního stolu. Jejich nepříjemná nálada dozajista pramenila z hladu. Dlouhý pohřební obřad trval od rána a každému při něm muselo řádně vyhládnout. Na dlouhých tabulích rozestavěných kolem zdí hraběcí tančírny již byly připraveny mnohé pochoutky: křepelčí vajíčka v medu a sladké tuříny na červeném víně, všelijaké druhy šťavnatého masa, nekvašené ochucované placky, dýňová povidla s jáhlami a mrkvové koláčky.

Jak však oznámil senešal, dle tradice se žádného z pokrmů nesměl nikdo dotknout, dokud nedala pokyn k jídlu sama hraběnka. Proto se všichni, včetně Adléty, na své talíře a misky prozatím jen posmutněle dívali.

Po rusovlásčině pravé ruce seděla Violetta řečená Konvalinka, oděná do temně fialových večerních šatů. Nalevo se pak usadila Violina vyšší a krásnější sestra Šarlota, jejíž plavé vlasy ostře kontrastovaly s prostým černostříbrným oděním.

Kromě těchto tří dívek dorazilo z Šeřince také několik mužů, mezi nimiž byl nejdůležitější osobou fojt Andráš. Jeho dcera Kunhuta, též přítomná, se tentokrát nepokoušela šokovat žádným bláznivým účesem. To Adléta kvitovala s povděkem. Zastávala totiž striktní názor, že na dívčí hlavu patří za každých okolností klobouk; drdoly, čelenky, skřipce a jehlice, ty považovala za závažný prohřešek proti přirozenému běhu věcí.

Tančírna hradu byla největší místností v celém hraběcím sídle. Od vstupní brány až k pódiu s křeslem, jež se nalézalo na druhém konci, musela měřit dobrých dvě stě stop. Nad celou síní se klenul strop z černého dřeva.

Hraběnčin trůn byl nyní prázdný, stejně jako vyřezávané židle určené jejím nejbližším rytířům a rádcům. Jediným, kdo se na stupínku nalézal, byl stařický, seschlý senešal, který prý pamatoval ještě předminulou paní von Strudelheim. Adlétin stůl se nacházel poměrně blízko, a tak dívka viděla jeho holou hlavu pokrytou jaterními skvrnami. Bledé oči těkaly ze strany na stranu a zkoumaly, zda jsou všichni usazeni na svých místech.

Pak udeřil senešal holí do dřevěné podlahy a sál zmlkl.

"Slyšte, což vyměřeno bylo stran přeslavného a všeliké chvály hodného hrabství Strudelheim, kteréžto znamenitým a nad jiné věkovitým erbanuňkem spjato jest se stolicí královskou. Elenna von Strudelheim, dvacátá šestá hraběnka domu tohoto, připojila se ke kůrum nebeským. Věčná památka budiž vzdána jejímu jménu."

Svá slova potvrdil dalšími dvěma odklepnutími koncem hole.

"Věrni mocným tradicím předků našich a poslušni zákona Jeho Královské Výsosti, otevřeli jsme testament Elenny, hraběnky zesnulé, abychom se přesvědčili o poslední její vůli. Summa věcí v něm zapsaných je tato: příští hraběnkou nechť se stane kočka Elysea, zvíře rodu angorského, druhu albino. Obřad proměny již byl proveden. Slyšte, dvořané a prostí lidové: nyní usedne Její hraběcí Milost Elysea von Strudelheim na své místo."

Udeřil natřikráte o zem a posadil se na stoličku vedle uprázdněného hraběnčina trůnu.

Nato rozevřeli strážní na opačném konci tančírny velkou bránu s křídly zdobenými motivy koček, hvězd a květin.

A každému v sále se zatajil dech, když z temnoty vystoupila ona.

V bílých šatech tiše kráčela kolem stolů k vyvýšenému křeslu. Její kroky byly tak plavné a něžné, až se zdálo, že se spíše vznáší nad zemí, než aby šla. Přesto bylo na jejím kroku něco nebezpečného a číhavého, příslib nevyřčené hrozby a autority.

Také vlasy měla zářivě bělostné, s lehkým nádechem stříbra. Její tvář a labutí šíje byly zcela bledé, nezdobené žádným šperkem ani líčením.

"Podívej se na její oči," zašeptala Viola vystrašeně.

Ani nemusela. Adléta si jich povšimla hned poté, co se hraběnka otočila k jejich stolu. Byly nepřehlédnutelné, přísné a zkoumavé, v barvě krvavé červeně. Nic tak strašlivého a tak krásného doposud Adléta neviděla.

Elysea von Strudelheim vystoupala po schůdcích a otočila se.

"Přicházím, abych se ujala toho, co mi náleží." Její hlas byl hříšně hebký, krev stékající po sametu. "Přijímám pod svou ochranu širý kraj od Křepelína až po Kozub, tak jako všechny hraběnky přede mnou. Zde budu vládnout, dokud nezhynu." Nesčetné louče, ohně a svíce na stolech i na vysoko zavěšených lustrech hladily svým světlem její tvář a činily ji ještě bledší, než ve skutečnosti byla.

Adléta si pozorně prohlížela její šaty, avšak ani na nich nenalezla žádné zdobení. Byly prostého střihu, třpytné a splývavé až k zemi, s mnoha vrstvami. Rukávy měla hraběnka dlouhé a na koncích rozšířené, takže bylo vidět sotva špičky jejích prstů. Dlouhé nehty planuly zářivě rudou, stejnou barvou jako její oči.

"Čekají nás těžké časy a mnoho úmorné práce," pokračovala Elysea, "nyní se však radujme.. Jezte a pijte, pravím vám. Tancujte a hodujte pro slávu vaší paní! Nechť si pánové a rytíři zvolí svou tanečnici." S těmi slovy usedla na své křeslo.

Sálem se znovu rozezněl tichý hovor, k němuž se tentokrát přidalo i zvonění a klapání pohárů, misek a číší, rajská hudba pro uši hladovějícího. Kouř z loučí byl odváděn pryč otvory ve střeše, přesto ho ale část zůstávala uvnitř a naplňovala tančírnu štiplavým zápachem.

Do toho se objevili hudebníci s flétnami, fidulami, píšťalami i rohy a zakrátko se kolem stolů nesly také tóny skutečné hudby. Z židlí a lavic začali pomalu povstávat ti, kdo jídlu příliš neholdovali, a místo toho se rozhodli odvést si některou z žen do středu síně. Právě tam byl vyhrazen prostor pro tanec.

Nějaký vysoký muž s dlouhými havraními vlasy si vybral Šarlotu, a ta s nejistým úsměvem přijala nabízené rámě.

"Jestlipak se někdo odváží vyzvat hraběnku?" špitla Adléta do Violina ucha.

"To těžko," odpověděla druhá dívka šeptem, "jen si ji prohlédni. Vždyť připomíná spíše démona z úsvitu věků než člověka. Určitě je zlá a prohnilá. Já bych s ní netančila, bála bych se, že mi ukousne-"

O kterou část těla se Konvalinka obávala, to se již Adléta nedozvěděla. Od svého trůnu totiž k jejich stolu přicházela samotná Elysea von Strudelheim. Proud odcházejících tanečníků se před ní rozestupoval, podobně jako voda ustupuje před přídí člunu.

S nezemskou elegancí se protáhla kolem stolu a obsadila uprázdněnou Šarlotinu židli.

"V-vítej mezi námi, paní," vykoktala Viola Konvalinka.

Šlechtična s povýšeným mlčením přikývla.

Přestože místnost vytápělo několik kamen, připadalo Adlétě, jako kdyby se v tančírně prudce ochladilo. Trochu nuceně se usmála. Teď, když byla nová hraběnka von Strudelheim tak blízko, zdála se být ještě půvabnější. Ale jaká úděsná nádhera! Zorničky v šarlatových očích zúžené do podoby dvou tenkých čárek, mrtvolně bledé líce a vlasy jako vytesané z nejbělejšího mramoru. Také rty měla ta žena tenké, kruté a tvrdé.

Teprve teď začala zrzka doopravdy želet smrti Elenny von Strudelheim, té milé staré dámy, která nadevše milovala povídání, koláčky a teplé mléko s medem.

"Moje milá děvčátka," zapředla Elysea, "ještě před kratičkou chvílí jsem byla kočkou. To zajisté víte, že? Teď jsem člověkem, ale mé smysly zůstávají stále tak ostré jako dřív. Cítím vůni připalované slaniny v hradní kuchyni a vím, že kuchaři budou potrestáni. Vidím, jak se u stolu na konci síně nějaký muž snaží uzmout stříbrnou vidličku. A vím, že zítra mu můj mistr popravčí usekne prsty. Ano, cítím a vidím. A také toho mnoho slyším. Nejrůznější slovíčka a větičky. Leckdy nevinné tlachání. A leckdy řeči hraničící se zradou."

Adlétě se úsměv vytratil ze rtů, zatímco Konvalinka rudla jako obzvláště přezrálé rajče. "Tvá hraběcí Milosti," vyhrkla tmavovláska, "my jsme jen-"

"Nebojte se," přerušila ji Elysea von Strudelheim. "Vím, co jste. Jste husy. Ale rozumím i tomu, že ta slova nebyla myšlena zle. A proto vám je odpustím. Protentokrát. Přišla jsem za vámi kvůli něčemu jinému."

Obě slečny přikývly. Na jídlo teď zcela a úplně zapomněly. A dost možná by si nepovšimly ani toho, kdyby hradní síň začala hořet: tak hodně je hraběnka zaujala a vyděsila.

Paní von Strudelheim se přitočila k Adlétě. "Máš krásný klobouk, rudovlásko. Vzpomínám si na tebe. Byla jsi několikrát v zahradě Kočičího zámku, naposledy při oslavě sklizně, že?" V jejím lehkém přízvuku byl skryt šelmovský půvab. "Pověz mi, má drahá, jak se jmenoval hoch, který tě tehdy doprovázel nazpět do tvé vesnice? Takový tmavovlasý, vysoký. Tvářil se trochu zmateně."

Proč to chce hraběnka vědět? Adléta, obvykle tak povídavá a výřečná, nedokázala nalézt slova, kterými by odpověděla. V jejím krku a ústech panovalo vyprahlé zoufalství, zatímco pod stolem k sobě tiskla mokré, zpocené ručky.

Zachránila ji Konvalinka. "Ten chlapec, který zajímá Tvou hraběcí Milost, se jmenuje Aldin," oznámila. "Vlastně jmenoval. U nás v Šeřinci ho nikdo neviděl zrovna od těch dožínek. Někteří tvrdí, že utekl kvůli-"

"Hraběcí Milost příště vynech, sladká dívko. Na tyhle hlouposti já si nepotrpím. Říkej mi prostě Ely nebo Ly."

Teprve po těch slovech si Adléta uvědomila, že je paní von Strudelheim nepřišla potrestat. A proto konečně se osmělila k hovoru. "Tak dobře, paní Elyseo, vlastně Ly. Ale proč tě Aldin tak zaujal? Byl to zvláštní člověk, spíše nemluvný, pořád zasněný a-"

"Chci ho zabít," odvětila hraběnka.
 


Komentáře

1 Jordy Jordy | Web | 26. srpna 2008 v 18:34 | Reagovat

aoj hlasni pro me prosimte na www.hellushka.blog.cz jestli hlasnes tak napis na blog zes hlasl/a a já ti za to udelam glitterku! tak se měj

2 Hana Hana | Web | 26. srpna 2008 v 18:34 | Reagovat

Ahoj pls hlásneš pro mě na www.kikule7.blog.cz v soutěži piśniček (v rubrice) a v anketě jméno Hana a Eva.Moc díky

3 m.a.r.y m.a.r.y | Web | 26. srpna 2008 v 18:38 | Reagovat

ahoj...máš opravdu krásnej blog...nechceš se podívat na ten můj...a napiš do komentů co si o něm myslíš...:)

4 Lykao Lykao | Web | 26. srpna 2008 v 21:25 | Reagovat

Spameři: Uááá, vypadá snad tento blog na to, že tu někdo stojí o spamy, a podobné hovadiny? Asi vás pokoušu, musím přece bránit bratra vlka! Grrr!

Léto: Jsi geniální! Proč mě nikdy nenapadne nic tak originálního?... Já jsem schopná psát jen povídky opřené o nějakou knihu, nedokážu vymyslet tak dokonalý vlastní svět...

Jenom... Psals: dýňová povidla s jáhlami a mrkvové koláčky.

Nepíše se náhodou: s jáhly ? Jenom, že mě to zní divně... :)

5 Léto Léto | Web | 26. srpna 2008 v 21:52 | Reagovat

Já bych ty spamy smazal, ale pro jistotu je tady nechám, ať to nevypadá, že mluvíš z cesty. :)

Děkuji za nezaslouženou chválu. :) Ty máš ještě všechno před sebou, časem ti to taky půjde. A abys věděla, žádný literární svět se nenarodil přes noc. Když jsem začínal se Šťastným úsměvem, netušil jsem o něm skoro nic. Až potom se mi to začalo samo rodit pod rukama a byl to úplně úžasný pocit. :) Vlastně ještě teď toho vím o svém světě hodně málo. A jsem na něj zvědavý - to je jedna z věcí, které mě motivují k dalšímu psaní.

Pokud správně rozumím Pravidlům českého pravopisu (mají tam ty tvary v trochu zmateném pořadí), má to opravdu být "s jáhlami". Je to "ta jáhla", podle vzoru žena. Ale zřejmě se jedná o celkem zrádné slovo. Google našel 330 výsledků na dotaz "s jáhly" a 2040 výsledků na dotaz "s jáhlami". :)

6 Lykao Lykao | Web | 29. srpna 2008 v 12:24 | Reagovat

no, asi se mi to zafixovalo jako spisovné slovo protože mamka mluví vždy spisovně, a říká jáhly :)

7 Lykao Lykao | Web | 4. září 2008 v 22:26 | Reagovat

Prosííím, napiš další kapitolu!

8 heavy_head heavy_head | 5. září 2008 v 22:13 | Reagovat

No jo, kde to vázne? ;-)

9 Léto Léto | Web | 8. září 2008 v 7:59 | Reagovat

Trochu mi to trvalo, hlavně proto, že mi do toho pořád vstupovaly některé jiné záležitosti. Ale už jsem druhou kapitolu dokončil. A je o pěkný kus delší než obyčejně! :) Dokonce jsem ji musel rozdělit na dva kusy, blog to nechtěl zkousknout, tvrdil, že text má přes 20 000 znaků. Což ovšem neměl, měl jich jenom nějakých 19 700, a to včetně těch různých tagů, co se tam přidají automaticky v html kódu... mám dojem, že zde pracovaly nějaké temné síly! :)

10 plukovník Bepk plukovník Bepk | E-mail | Web | 18. října 2008 v 21:06 | Reagovat

Ahoj Léto, je to moc pěkně napsané, šokovalo mě, že se

hraběnka stala ženou z kočky, nezdálo se mi to důvěryhodné,

pak ale popis hraběnky byl výborný, no už se těším na

další části, škoda, že ta pasáž, jak se z kočky stala dědička

byla tak rychlá, a tak čtenář, neví, netuší, zda je to ve

zdejším kraji zvyk proměňovat mazlíčky v lenní vazaly nebo

urychlený zvrat děje, přitom je to docela důležitý moment. :)

Jo a mohl bys za mě hlasovat na evě a vaškovi,

abych mohl jít na jejich koncert bílá orchidej, jó? Nebo jak

ti tu někdo píše :) ? Zdar Plukovník.

11 Léto Léto | Web | 18. října 2008 v 21:53 | Reagovat

Díky! Ovšem ukazuje se, že číst příběh od druhé části asi není tím nejšťastnějším řešením, může to vyvolávat četné zmatky. :) O Rituálu přeměny se poměrně podrobně hovoří ve třetím díle Šťastného úsměvu, nemýlím-li se. Proto bych doporučoval začít začátkem, to jest kapitolou Dívka s ohněm v kadeřích. :)

12 plukovník Bepk plukovník Bepk | E-mail | Web | 18. října 2008 v 23:10 | Reagovat

aha, tak to jsem nevěděl, tak začnu od prvního dílu:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama