Šťastný úsměv 4: Jitřenka

25. července 2008 v 13:39 | Léto |  Příběhy
Povídka o lásce, nenávisti a snech. Část čtvrtá z pěti.




Stelian se jen tak něčeho nepolekal.
Nebál se skočit do rozvodněné řeky, neměl obavy z krocení zdivočelého koně, ani z uklidňování hospodské rvačky. To, že může přijít k úrazu, bral jako součást života kronikářského učedníka.
Jediné, co ho děsilo, byla jeho vlastní obrazotvornost. V přítmí na kraji vesnice vídával tajuplné lesní tvory ze svých příběhů. Jindy, obvykle když usínal, mu vytanuly na mysli představy hladových nočních můr a umrlců, načež raději rozžal svíčku, aby je ze své fantazie zahnal. Pověrčivě se obával pohlédnout v noci do zrcadla, aby za sebou nespatřil Krvavou dámu, strašidlo, o kterém mu jednou vyprávěl Ederius.
I proto ho záhadný šramot z podrostu tak vyděsil.
Pěšina, po níž kráčel v marné snaze dohnat Adlétu, se zrovna obtáčela kolem jednoho z nejvyšších kopců. Po Stelianově levici strměl hluboký sráz, na němž se udrželo jen málo stromů; byl porostlý křovím a plazivými ostružiníky. Tam někde dole, skryté za hradbou listnatých korun, leželo třpytné jezero. Napravo se na stezku tlačil kopec samotný. Jeho vrchol byl skalnatý a holý, zatímco jeho svahy zalesněné. Zdálky by snad mohl připomínat hlavu mnicha s vyholenou tonzurou.
Pokud celé Zubaté vrchy působily prastaře, tento vršek byl mezi nimi metuzalémem. Stromy na jeho úbočí byly obzvláště silné, zvrásněné a pokroucené. Z vykotlaného nitra pralesních velikánů vyrůstaly popínavé rostliny a svazovaly hvozd pouty věčnosti. Za ošklivě trnitými křovinami, jež byly ověšené pavučinami, zívaly bezedné, neproniknutelné stíny. Stíny, v nichž by se mohlo ukrývat téměř cokoliv.
A právě odtamtud se ozval ten podivný zvuk.
Znělo to, jako by si něco velkého klestilo cestu houštinami a kořáním.
Stelian pozvedl lucernu, ale zář světlušek byla příliš slabá a hlubiny lesa zůstávaly stále černočerné. "Adléto?" zeptal se halasně, ale už předem věděl, že dívka to určitě není.
Z hvozdu dýchalo nebezpečí.
Stelian přidal do kroku. Najednou znovu uvěřil ve všechny bestie a démony, kterými se to podle pověstí v okolí Zubatých vrchů jen hemžilo.
Šelestění zesílilo.
Stelianovi se zdálo, že v něm zaslechl i čenichání. Nebo to byla jen jeho představa?
Něco se pohybovalo mezi stromy.
Něco tam bylo.
Stelian na nic nečekal a rozběhl se.
Lucerna se mu zběsile houpala v ruce a pěšina před ním se střídavě zahalovala do šera a pološera. Stromy po něm natahovaly své zakřivené pařáty, jako by mu chtěly bránit v cestě. Na poslední chvíli si všiml velkého kamene; jelením skokem ho překonal a hnal se dál.
Běžel a běžel, až neslyšel nic jiného než své vlastní kroky.
Zdálo se, že záhadné šramocení setřásl!
To ovšem nic neznamenalo. V duchu si představil obraz gigantické vlčí zrůdy se zježenou rudou hřívou a řadou ostnů na zádech, jak se za ním neslyšně ženě po pěšině. Jak se její žluté oči lesknou zlotřilostí. Jak se připravuje ke skoku.
Ohlédl se. Za sebou však žádného takového pronásledovatele neviděl; spatřil pouze nekonečně hustou lesní tmu a nad ní obrysy kopců, které se zvedaly proti nebi coby obrovské náhrobky.
Znovu stočil zrak na pěšinu před sebou.
Ale to už bylo pozdě. V tu chvíli totiž špatně došlápnul a klopýtl o ležící, mechem obrostlý kmen.
Přepadl do rokle.
Na poslední chvíli před sebe vystrčil ruce, čímž náraz na zem trochu zbrzdil a uchránil se od nejhoršího. Zastavit se již ale nedokázal a pohltila ho tma.
Kutálel se ze stráně jako hříšná myšlenka utržená ze řetězu. Ztratil přehled nad tím, kde je nebe, kde je země a kam se vlastně řítí: všechno své vědomí upnul k zoufalé, zběsilé snaze něčeho se zachytit. V černotě kolem to nicméně bylo téměř nemožné.
Klouzal po svahu hlouběji a hlouběji. Trní a bodláčí ho šlehalo ze všech stran a rozdíralo mu oblečení i kůži.
To si však uvědomil až potom, co dopadl do měkké trávy jakéhosi palouku a pár okamžiků tam bez hnutí ležel.
Teprve tehdy se začalo hlásit jeho tělo: svaly, bolestivě ztuhlé vypětím, drobné oděrky, škrábance a krvácející ranky.
Nic vážnějšího to naštěstí nebylo.
Zlehka si přejel dlaní po obličeji a zjistil, že je celý umazaný od hlíny, bahna a dost možná ještě ošklivějších věcí. Své krásné dlouhé vlasy měl slepené a plné špíny a pavučin. Nemluvě o jeho nejlepším obleku, ve kterém ještě před západem slunce bezstarostně tančil. Teď byl na několika místech potrhaný a rozedraný.
Kdyby Steliana takto viděla Adléta, nejspíš by ho považovala za divokého lapku z lesů.
Ztěžka se převalil na záda. Nebe bylo plné mraků a téměř bezhvězdné. Jen několik namodralých hvězdiček kroužilo kolem větví stromů a stoupalo výš a výš. Stelian je okouzleně pozoroval, dokud si neuvědomil, že jsou to světlušky, které uletěly z rozbité lucerny.
Co bude teď dělat, sám a opuštěný, v hluboké temnotě kopců? Odřené lýtko a poškrábané zápěstí ho nepříjemně pobolívaly, přesto však ležel tak tiše, jak jen dokázal. Raději na sebe zbytečně upozorňovat.
Slyšel však pouze šumění vánku v listoví a svůj vlastní neklidný dech. Ať už předtím v křovinách zaslechl cokoliv, rozhodně ho to nepronásledovalo. Nejspíš to byl nějaký divočák pátrající po spadaných žaludech, případně jiné obyčejné zvíře. Stelian by se začal sám sobě smát, kdyby se nenalézal v tak tíživé situaci. Jak snadno se polekal! Jak zbytečně!
Přesto však střípek obav zůstával. Podle těch zvuků se v neproniknutelné tmě hvozdu muselo skrývat něco obrovského.
Možná byl přeci jen útěk tím nejlepším řešením.
Kdyby při něm ovšem dával pozor na cestu! To by nerozbil svou lucernu a mohl by pokračovat dál po stezce. A na celou tu věc zapomenout.
Ale ne, žádné kdyby. Stelian si uvědomoval, že podobné myšlenky mu nepomohou. Měl by raději uvažovat nad tím, co má udělat nyní, než nad tím, co měl udělat dříve…


* * *

Ležel. Chladná noční tráva ho studila do zad. Věděl, že by bylo zbytečné snažit se potmě někam chodit; pravděpodobně by zase spadl do nějaké strže a napodruhé už by nemusel mít takové štěstí. Mluvit nebo zpívat si sám pro sebe se neodvážil.
A tak přemýšlel.
Možná by si přeci jen mohl najít nějakou vážnou známost. V opuštěných, temných kopcích na Steliana dolehlo s nečekanou tíží vědomí vlastní smrtelnosti. Kdyby si při pádu z pěšiny srazil vaz, jak by na něj lidé v Šeřinci vzpomínali? Jako na sukničkáře? Jenže tím on přece není. Nikdy nebyl!
Rád by za sebou nechal hezkou památku. Je to koneckonců to jediné, co za člověkem na světě zůstane. Možná by se měl usadit, oženit a mít velkou rodinu. Mohl by pojmout za ženu třeba Šarlotu, to je krasavice. Nebo Kunhutu, kdyby se vzdala těch svých nesmyslných účesů. Nebo Violu Konvalinku, jestli si to rozmyslí s tou svou touhou po duchovním životě. Nebo Adlétu…
Vtom sebou Stelian trhnul. Avšak nebylo to pomyšlení na oddavky s rusovlasou slečnou, co ho tak rozrušilo. Zdálo se mu, jako by se odněkud ozývaly tlumené tóny hudby.
Udeřil se snad při pádu do hlavy? Nebo mu zvoní v uších?
Ale kdeže! Když se důkladněji zaposlouchal, skutečně rozpoznal mezi šuměním větví a houkáním sýčků pomalou melodii. Tóny doprovázel tichý zpěv.
Ženský zpěv!
Adléta to ale být nemohla: ačkoliv slova nerozeznal, byl si Stelian jistý, že podobný hlas ještě nikdy neslyšel. Zněl vysoce, a přesto hluboce, sladce, mámivě a nezemsky.
Než si mladík stihl uvědomit, co to vlastně dělá, už stál na nohách.
A jako by ho temnotou nesly samy. Poslepu se protáhl spletencem kmenů a větví a rozhrnul bujně rostoucí závoj křivokvětek. Mezi věkovitými balvany pak již viděl jezero, od nějž se nesla slabá záře. Vnímal už také slova tajemné písně.
Kdo zpívává pro ostýchání,
pro chór žárlivých hvězd?
Že kámen v hrudi
krásnou tíhou
je, když začne kvést,
in keerenuttä ella lähä tain
vëenemi sall.
Ajullä intto kiittilain?
Za nocí, kdy prší verše
a chór žárlivých hvězd,
já chci svůj balvan
v náručí nést
a chci ho neunést,
in anna yhdahymmä
alla, alla auränen.
Jonkitsëe alla:
neicallä mäana,
in ellemäana en!
Zpívající dívka seděla na samém konci skalnatého výběžku. Po jejím boku stála vysoká, zdobená harfa. Všude okolo se prostíraly antracitově černé vody jezera, ukončené prudkými srázy okolních kopců. Celá scéna byla zalita hebkým bílým světlem, kouzelným světlem, jež vycházelo odevšad, a zároveň odnikud.
A jak půvabně ta záhadná pěvkyně vypadala!
Vodopád jejích vlasů byl akvamarínově modrý, podobně jako zátoka při východu slunce. Spadal jí přes ramena a něžně splýval po bledém těle. Zdobily ho vpletené chaluhy a zavěšené lasturky. Kolem vysokého čela spínal kadeře diadém z pestrobarevných perel.
Stelian, který si připadal jako ve snách, zvolna kráčel k balvanu, na němž ta spanilá nymfa seděla. Jednu štíhlou nožku měla přehozenu přes druhou; loktem levé ruky se opírala o kámen, zatímco pravou laskala struny.
Smutnění a slunce rudé
zač nám se jenom mstí?
Nevinnost kdo
nepozbývá,
dítětem i otcem bývá
slzavých moudrostí,
känha suuri
alukaletta
in alaäti nëellä än
alaäti melle kinnuvarëellä
in vallomeëtaran.
Proč skrývají se pod závoje
ty staré slepé lásky moje
na nejdávnější z cest,
na cestě křížů
nekonečnou
plání zimních hvězd?
Tullölli, männa
noinëen essi lautta viriillit,
jo kusta kustalla mä järri
in ruunä ella anttimäri,
terrön in yllinit…
Dozpívala. Poslední tóny se rozplynuly ve vzduchu a ona spokojeně pohodila hlavou. Vlasy, které jí v blyštivých kaskádách klouzaly až k bokům, se líně převalily, podobné pěně na pobřeží.
Teprve zblízka bylo možné spatřit blankytné pavučinky, jež tvořily dívčino odění. Stelian si uvědomil, že zoufale touží po tom, aby hrála dál. Zároveň se toho éterického stvoření chtěl dotknout, ale bál se, aby nezmizela. Aby se neukázalo, že je pouhým přeludem utkaným z hvězdného jasu.
"Má paní? Kdo jsi, má krásná paní?" Samotného jej překvapila odvaha, s jakou ta slova vyřknul.
I jezerní dívka se zdála být zaskočena. Zadívala se na Steliana, jako by si jeho přítomnosti všimla teprve nyní. Její oči měly barvu čirého tyrkysu a přecházely z jednoho odstínu do druhého.
"Nazývali mne mnoha jmény," odpověděla, "byla jsem Creswaina a Albamagna, Ǽlindé, Gweddolhiain a Eurycrüz, Čarostřelkyně a Jitřenka. Viděla jsem vzestup a pád mnoha národů a mnoha jazyků. Mocní králové a císařové mne znali a ctili mne. Ta zlatá minulost je ale už dávno pryč. Lidstvo upadlo. Již nehledá moudrost! Hrabe se v hlíně, jen aby nasytilo svá lačná břicha. Kdysi přecházely po zdejší stezce celé noční průvody, se světly a barevným ohněm a lampiony. Dnes zarůstá býlím a bodláčím. Ty jsi první, kdo se sem za poslední století odvážil v noci. Pověz, kdo jsi?"
Ta otázka byla nečekaná.
"Jmenuji se Stelian. A jsem… jsem člověk."
"Hle, člověk," řekla ona. "Ano, člověk. Pyšný, zoufalý a nádherný. Jako plamen, který v jediném okamžiku vyšlehne k nebesům. Toužím po tvých jiskrách, člověče."
"Jitřenko… nerozplyneš se, že ne?" vyslovil Stelian své nejtíživější obavy.
"Já? Ale kdeže. Já jsem věčná. Jsem paní bytí a nebytí." Dívka mávla rukou a její harfa vmžiku zmizela, jako když praskne bublina. Na místě, kde stála, po ní zůstala jen troška nadýchané růžové pěny.
"A proto nenávidím svět lidí," řekla víla a její hlas byl jako ocel skrytá pod hedvábím, "svět, kde je všechno pomíjivé až k nesnesení. Svět, kde se každá krása rodí s vědomím záhuby." Odmlčela se. "V mé říši je to jiné."
"Kde leží tvá říše, paní?" zeptal se Stelian.
"Na dně."
"Na dně jezera?"
"Tam také," zavzdychala, "a na dně moří, kde písek šepotá perlorodkám o věčném spánku. Na dně oceánů, kde se útesy chvějí voláním racků a zlostným tancem krakatic. Na dně hor, kde kámen prorůstá věčností, kde čas už dávno ztratil svůj význam. Na každém dně, sladký smrtelníku. I na dně tvého srdce. Slyšíš ho, jak buší?"
Opravdu bušilo. Stelian si vzpomněl na všechny ty strašidelné příběhy, které se o víle ze Zubatých kopců vyprávěly. Ta dívka se mu nicméně nezdála ani trochu nebezpečná. Spíš roztomile zkažená. A uměla tak přelíbezně zpívat!
"Říkají o tobě, že kradeš poutníkům duše."
"Opravdu?" Laškovně se pousmála. "Možná je to pravda. Nikdo z těch, kterým jsem ukázala své mokré království, se nechtěl vrátit. Ale to neznamená, že nemohli. Prostě nechtěli. Ani ty nebudeš chtít a dožiješ svůj krátký život se mnou. Uvidíš."
"A jak se do tvé říše dostanu? Je to daleko?"
"Dál, než ses kdy odvážil, a přece na dosah ruky. Neměj strach, povedu tě. Přejdeme spolu mlžnou stezku nebes a políbíme lunu na tvář. Budeme se smát pozemským měsícům, zasmušilému únoru i klopýtavému říjnu. Navštívíme jezerní hlubinu, kde světla září zeleně a modře. A utopíme se ve vzedmuté vlně vášně."
Ladně sestoupila z balvanu a chytila Steliana za ruku.
"Pojď," zašeptala.
 


Komentáře

1 Lykao Lykao | Web | 2. srpna 2008 v 22:23 | Reagovat

jéééj, ještě má být jedna kapitrola, že? :)

2 Léto Léto | Web | 3. srpna 2008 v 21:14 | Reagovat

Ano, ano, čeká nás poslední díl. Budu si k tomu muset co nejdřív sednout. Nicméně osud některých postav ještě bude pokračovat v dalších příbězích, oblíbil jsem si je. :)

3 heavy_head heavy_head | 7. srpna 2008 v 20:51 | Reagovat

Máš na mysli románovou ságu, něco ve stylu Písně ledu a ohně? ;-)

4 Léto Léto | Web | 11. srpna 2008 v 12:32 | Reagovat

Spíše něco ve stylu příběhů Dunka a Egga, jestli to znáš... :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama