Šťastný úsměv 3: Poutník v tmách

8. července 2008 v 15:05 | Léto |  Příběhy
Povídka o lásce, nenávisti a snech. Část třetí z pěti.


Konečně se světlušky probudily. Zmateně se rozbzučely a začaly poletovat sem a tam a narážet do skleněných stěn svého vězení. Lucerna se rozzářila namodralým, téměř přízračným světlem. V houstnoucím šeru byl ale Stelian rád alespoň za něj. Zaklapl stínítko přes bližší stranu lucerničky, aby mu nesvítila do očí a neoslepovala ho.
Opatrně kráčel po neudržované kamenité cestičce, která se teď svažovala do mírného údolí. Občas musel obcházet nebo přeskakovat hluboké výmoly; jednou dokonce klopýtl přes jakýsi bludný balvan a ošklivě si popálil ruku v kopřivách. Ještě ho trochu svěděla a připomínala mu, že si má dávat pozor na to, kam šlape.
Byl na cestě již přinejmenším půlhodinu, Adlétu však zatím nedostihl, vlastně nenarazil na vůbec žádné známky lidské přítomnosti. Říkal Aldin vůbec pravdu, když tvrdil, že se dívka tudy vydala?
Určitě ano. Stelian sice dobře věděl, že ho Aldin nemá příliš v lásce, ale zároveň si byl téměř jist, že takovým způsobem by se lhát neodvážil. Černovlasý Aldin byl zvláštním člověkem, zachmuřeným, často zamlklým a někdy i jízlivým. Jenže měl své zvláštní pojetí cti, které by jen tak pro nic za nic neporušil. Natolik svého šeřineckého souseda Stelian znal.
Takže Adléta je pořád někde vepředu! Pokud tedy nesešla z cesty a nezapadla kamsi do rokliny; v takovém případě by hledání nejspíš bylo marné. Tento vývoj událostí ovšem nebyl pravděpodobný. Houštiny a temné shluky jehličnanů kolem pěšiny rostly natolik hustě, že by bylo téměř nemožné se jimi prodrat.
Přesto nechtěl Stelian nechat nic náhodě. Na jednom z mála holých svahů vyšplhal na balvan a pozvedl svou lucernu vysoko do vzduchu, aby bylo světlo vidět co nejdále. "ADLÉÉÉTÓÓÓ!" zvolal halasně do noční tmy. Pak se zaposlouchal.
Odpovědí mu však byly jen tiché zvuky lesa. Někde v dáli se jeho hlas odrážel ozvěnou od kopců. Jinak nic.
Nedalo se nic dělat, musel pokračovat v chůzi a doufat, že slečnu s kloboukem dožene.
Zanedlouho se dostal ještě hlouběji do divočiny. Stará stezka, jak se pěšině přes Zubaté vrchy říkalo, svému názvu dostávala více než dostatečně. Skutečně byla pradávná, snad starší než svět sám.
Stelian viděl věkovité duby, jichž se nikdy nedotkla ruka dřevorubcova a které by sotva dokázalo obepnout deset dospělých mužů. Ze zvrásněné kůry vyrůstaly obří choroše a jedovaté tmavomodré houby. Také rostlinstvo se činilo: z černoty se plížily propletené zástupy karbinců, ostružiníků a křivokvětek, vzrostlé do neviděných rozměrů. Nenápadná cestička se na mnoha místech ztrácela v ostnatých horských keřích.
Přesto bylo možné spatřit i odkazy na zapomenutou minulost. V hlubokém úvozu se po stranách tyčily omšelé balvany porostlé mechem, památníky zašlých časů, tu a tam popsané zvětralými, dávno už nesrozumitelnými nápisy.
Poté zamířila pěšina nahoru, po holém svahu pokrytém kamením. Od severu vanul chladný větřík raného podzimu a studil na kůži. Z hvozdu se ozýval trudný hlas sýčka. Teď Stelian konečně spatřil vrchovinu v jejím pochmurném nočním půvabu. Proti temně modrému nebi se rýsovaly skalnaté kopce, ostré, rozeklané a rozhryzané větrem.
Mohyly obrů, tak je nazval Erik, když tudy minulého léta procházeli. Stelian se toho tenkrát hned chytil a vymyslel si příběh, kterak bylo vojsko obrů poraženo ve strašlivé válce na úsvitu věků. Ti nejmocnější z nich byli poté zasypáni skalami, aby už nemohli znovu vstát. Leč na soumraku světa se vynoří ze svých chladných rovů, aby hodovali na lidském mase.
Vzpomínka na ten příběh vyvolala Stelianovi na těle husí kůži. Dobře sice věděl, že mrtví obři odpočívající v zemi jsou pouhopouhým plodem jeho vlastní obrazotvornosti, avšak ve chvílích strachu je těžké naslouchat tichému hlasu rozumu. Co kdyby na tom přeci jen něco bylo?
Před rokem to vypadalo úplně jinak. Tehdy se smyšlené legendě smáli. Jenomže to bylo za denního světla, a navíc jich tehdy po Staré stezce šel alespoň tucet. Zlatovlasý Erik, Otokar řečený Halapartna, tulák Cedar, Korál zvaný Jasnovidec, přihlouplý Evan a další mladíci, kteří se vraceli z trhu v Krasoměři. Zkrátili si takto cestu, aby byli doma ve vsi ještě před podáváním večerního chleba. Stelian ani jednoho z nich neměl rád, ačkoliv to nedával příliš najevo. Ale nyní by dal cokoliv za to, aby ho někdo z nich doprovázel.
Proč se vlastně přes Zubaté vrchy vydal? Mohl se teď veselit s ostatními obyvateli Šeřince u půlnoční vatry na zahradě Kočičího zámku. Jenže ve chvíli, kdy mu Aldin oznámil, že Adléta odešla Starou stezkou, jakoby by se mu zatmělo před očima. Představil si nebohou dívku, jak osamocena klopýtá prokletými končinami a bez přemýšlení se za ní rozběhl, aby jí pomohl.
Teď si za svou ukvapenost náležitě huboval. Měl zkusit přemluvit nějaké další mládence, aby ho doprovázeli. Domníval se ale, že Adlétu dostihne poměrně rychle, a tak hned pospíchal k zahradní brance, kde Stará stezka začínala. Alespoň, že si ještě předtím stihl vzít z altánku světluškovou lucernou. Kdyby to neudělal, byl by ve tmě úplně ztracený a rovnou by se mohl posadit někam do mechu a kapradí a čekat na úsvit.
Díky světluškám teď na pěšinu bylo aspoň trošku vidět. Právě procházela mezi dvěma vysokými skalisky, jež vzdáleně připomínaly zborcenou bránu. Obtáčel je plazivý břečťan; v noční temnotě vypadal téměř černý. Stelian věděl, že tohle místo se nachází přibližně ve třetině cesty.
Že by již byl tak daleko? Je to možné, vždyť se hnal, jak jen to šlo. Přesto zatím nedokázal dívku dohnat. Uvědomoval si ale, že i ona sama dost možná spěchá. Vlastně se to rozumí samo sebou, chce být co nejdříve doma u nemocného otce. Kromě toho nejsou Zubaté vrchy místem, kde byste se rádi zdržovali moc dlouho.
Naštěstí se zdálo, že všechny ty pověsti o hejkalech a strašidlech přehánějí. Na Steliana zatím žádný bubák z křovin nevyrazil, ačkoliv se už odtamtud několikrát ozvalo podivné zašustění či zapraskání a on z toho měl pořádně nahnáno.
Chuděrka Adléta musí být vyděšená úplně stejně. Možná dokonce ještě víc, protože ona je jen křehká dívka, zatímco Stelian se může pyšnit silnými mužskými pažemi a širokými plecemi. Připadal si kvůli tomu trochu provinile.
Zatímco uvažoval, šlápnul do mělké horské říčky, která stezku protínala. Okamžitě pocítil dotyk ledové vody a málem vyjekl. Nebylo však jiného zbytí, musel potok přebrodit. Díky uplynulému parnému létu byl sice málem vyschlý a voda v něm sahala sotva po kotníky, přesto to ovšem nebyl nikterak příjemný zážitek. Steliana napadlo, zda tuto překážku překonala i Adléta. Inu, musela. Kdyby s ní ale býval byl, mohl ji přenést v náruči a ochránit tak před promoknutím bot.
Kéž by už ji dohnal!
* * *
Stelian byl v zásadě realista. Znal své silné stránky i své slabiny. Věděl, že často nejprve jedná a teprve potom zjišťuje, co to vlastně provedl. Jiná Stelianova potíž pak spočívala v tom, že neuměl nic odmítnout a každému se snažil pomoci. Právě kombinace těchto dvou nešťastných vlastností ho dostala tam, kde se právě nacházel.
Přesněji řečeno, do hlubiny borového lesa, kterým Stará stezka nyní vinula. Stelian se ocitl v naprosté tmě, černé jako smola, a jen jeho lucerna kolem sebe vrhala matné blednoucí světlo. Mezi zjizvenými kmeny a vzájemně natěsnanými větvemi se vznášel sladký pach pryskyřice a tlejícího jehličí.
Nejzvláštnější bylo však to ticho, které v sevření temného stromoví panovalo. To ticho bylo něčím víc než nepřítomností obvyklých lesních zvuků. Bylo husté, lepkavé a hluboké. Drtilo Steliana ze všech stran a nahánělo mu hrůzu. Neslyšel ani vlastní kroky: nohy se mu měkce bořily do staletých vrstev napadaného jehličí. Chtělo se mu křičet, ale věděl, že by to nedokázal. Hlas by mu odemřel v hrdle.
A Adléta stále nikde. Jaká škoda, že neměl to srdce ponechat ji svému osudu!
Ne, že by ji miloval, to vůbec ne. Vlastně se mu ani moc nelíbila. Připadala mu povrchní. Kromě toho se neustále hihňala kvůli hloupostem a málokdy ji bylo možné zastihnout s vážnou tváří. Stelian by se ale vydal přes Zubaté kopce doprovázet třeba i svého úhlavního nepřítele, kdyby to bylo třeba.
Ach, ta jeho lidumilnost! Sám ani pořádně nevěděl, proč se neustále snaží zavděčit ostatním. Na žádnou vyšší moc nebo spravedlnost nevěřil. Chová se tak snad proto, aby se nad ostatními cítil morálně nadřazen? Kdoví. Anebo prostě jen touží po uznání a vděku? I to je možné.
Jeho zájem řešit problémy ostatních mu však prozatím příliš mnoho vděčnosti nepřinesl. Výsledkem bylo jen to, že ho jedna půlka mužských obyvatel vesnice považovala za snadno zneužitelného blázna, zatímco druhá polovina o něm soudila, že se každému snaží úlisně vetřít do přízně. Stelian měl sice pohotový jazyk a dokázal pobavit každou společnost, ale k čemu to, když opravdového přítele aby pohledal? Rozuměl si spíše s dívkami, ty od něj však vždycky očekávaly něco víc než kamarádství.
Už dávno by z Šeřince odešel na zkušenou někam do města, nebýt jedné věci. Starý kronikář Ederius, u něhož se učil tajemstvím krasopisu a dějepravy, mu totiž prozradil dávné tajemství hraběnek von Strudelheim.
Každá hraběnka před svou smrtí zanechala v závěti jméno a popis své nejoblíbenější kočky z Kočičího zámku, letního sídla rodu. Příslušná kočka pak byla podrobena Rituálu přeměny: při něm se ze zvířete stala mladá žena, nová nositelka titulu von Strudelheim. Čest provádět tento obřad byla tradičně vyhrazena právě šeřineckému kronikáři. Stelian pevně doufal, že až stařičká hraběnka Elenna zesne, bude moci Ederiovi při proměně pomáhat. Kde jinde by mohl člověk spatřit podobná kouzla, čáry a divy? Proto tedy Stelian prozatím zůstával.
Povzdechl si, přelezl padlý kmen stromu a pokračoval dál po pěšině, klesající do rokle. Borový les vystřídala dubina. Kosmaté větve lesních velikánů se nad Stelianem nakláněly jako pokroucené pařáty. Teď už bylo vidět oblohu, nebeský lán plný převalujících se útržků mračen, mezi nimiž probleskovaly hvězdy.
Stezka se kroutila stále víc a víc a pomalu směřovala k samotnému srdci Zubatých vrchů, třpytnému jezeru v kopcích.
 


Komentáře

1 Lykao Lykao | Web | 8. července 2008 v 20:36 | Reagovat

Juchů!!! Další kapitola!!! Doufám, že to dobře dopadne :)

2 heavy_head heavy_head | 9. července 2008 v 0:18 | Reagovat

Na jakém principu funguje světlušková lucerna? ;-)

3 Léto Léto | Web | 9. července 2008 v 12:00 | Reagovat

Pro někoho to skončí dobře, pro někoho o trochu hůř, tak už to bývá. I v životě! :) Nakonec je to jen půlka děje, který v téhle kapitole měl být. Takže celý příběh bude zřejmě nakonec delší než pět částí. Uvidíme.

Světlušková lucerna? To je přece úplně jasné, ne? Třpytný hmyz je uzavřen ve skleněné nádobce, a když se kolem setmí, začne vydávat světlo. Skutečné světlušky by samozřejmě pošly po několika hodinách, jenže tohle jsou Kouzelně magické fantasy čarosvětlušky™. :)

4 Lykao Lykao | Web | 9. července 2008 v 19:18 | Reagovat

:D zajímavý princip :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama