Matka - 1. část

2. června 2008 v 20:10 | Léto |  Příběhy
Lehce gotická povídka. Část první.





Byla to dobrá práce a Elynovi se líbila.
V duchu častokrát děkoval kalindskému faráři, který mu Chrám Milosrdné Matky doporučil. Byla to velká, prastará stavba na kopci nad Ethironem, postavená ještě před Válkou řádů. Proti šedivé severské obloze se rýsovaly četné vížky, chrliče a bodáky, avšak uvnitř bylo vše jinak.
Když Elyna přijali jako novice, nejprve se té budovy děsil. Strašily ho i pověsti o jeho budoucí práci - copak by se někdo dobrovolně chtěl starat o umírající starce bez domova, o nemocné osypané vředy a chrlící krev?
Ale brzy dokázal v novém prostředí najít zalíbení.
Musel sice vstávat před úsvitem, aby stihl uvítací bohoslužbu, a pak pracovat až do večera, někdy i déle, pokud na něj vyšla noční služba. To bylo ovšem jen dobře; Elyn rád přinášel jiným lidem radost a máloco ho naplňovalo více. Když spěchával od lůžka k lůžku, aby vyměnil přikrývky nebo roznesl pravidelné porce kaše, míval tak napilno, že nedokázal myslet vůbec na nic, a už vůbec ne na svou nešťastnou minulost.
Ani na zaopatření si nemohl stěžovat. Nedostával sice peníze, ale ty by stejně nevyužil, do města chodíval zřídkakdy. Vlastně jen v procesí na Matčiny dny, a to by si stejně nic koupit nemohl. Místo toho mu bratři poskytovali ošacení - vlněnou sutanu o několika vrstvách a k ní teplé prádlo - a jídlo, jež bylo rozhodně chutnější než v jeho rodné vísce.
Samotný Chrám byl rozlehlou budovou s dlouhými chodbami a mnoha místnostmi, kuchyněmi, skladišti, dormitáři a refektáři, několika kaplemi a propletencem sklepení. Když mladší bratr Amarik prováděl Elyna a pár dalších, nově přijatých noviců, trvalo hodiny, než navštívili všechny síně a zákoutí.
"Můžete vstupovat kamkoliv si zamanete," řekl jim tehdy Amarik, "kromě soukromých pokojů mladších bratrů a staršího bratra. A samozřejmě kromě druhého sklepení, do něhož vedou schody ze staré podzemní kaple. To je přísně zapovězeno."
"Proč?" divil se novic Bryan, mladík přibližně v Elynově věku, s tmavými kudrnatými vlasy a pichlavě zvědavýma očima.
"Jsou tam katakomby. Na pohřbívání," vysvětlil mladší bratr.
Více již nemusel dodávat.
Klid mrtvých je třeba zachovávat. To všichni vědí.
* * *
Stalo se to asi osm měsíců po Elynově přijetí mezi novice, na sklonku krátkého léta.
Psal se den dvě stě padesátý šestý od obratu slunce, a rozhodně nepatřil mezi nejšťastnější dny, které mladík zažil.
Nejprve skonala Kala. Byla sirotkem z ulic Ethironu, zmrzlá a nemocná, když ji do Chrámu přinesli. V následujících týdnech to vypadalo, že se uzdravuje - do tváří se jí vracela barva, rozmlouvala s ošetřujícími bratry a někdy se trochu smutně usmívala, tak, jak to dovedla jen ona.
Elyn si ji oblíbil a těšil se z chvilek, kdy na něj vyšla řada, aby jí přinesl vodu nebo jídlo.
S východem slunce ji jeden ze starších noviců našel zesnulou.
Ošetřující novicové se sklopenýma očima stáli před jejím lůžkem, když ji starší bratr Entechar vyprovázel do posmrtného života.
"Milosrdná Matka nechť přijme tvou duši, dcero," odříkával, zatímco levou dlaň měl položenu na jejím chladném čele. Skrze úzká okna místnosti pronikaly dovnitř paprsky jitřního slunce, hladily mrtvou dívku po tvářích a kreslily jí jinovatku do havraních vlasů.
"Ať pokoj naplní tvé srdce na cestě za věčnou blažeností. Spi sladce v Matčině náručí." Entechar dokončil modlitbu, odtáhl ruku a ustoupil. Dva z mladších bratrů opatrně a něžně přesunuli tělo na širokou dřevěnou desku, pozvedli ji a mlčky odkráčeli ze síně.
Krásné ráno bylo pokaženo a sluneční světlo vybledlo. Žerty, které byly slyšet ještě před uvítací bohoslužbou, se vytratily. Stávalo se sice často, že lidé v Chrámu umírali - jednalo se koneckonců o hospic - ale smrt půvabné Kaly byla pro všechny velkou ranou. Novicové se přesto pustili do své každodenní práce.
Ta spočívala v dohlížení na staré a nemocné, jejich krmení a převlékání, utěšování smutků a léčení bolístek. Prožít soumrak života v Chrámu patřilo mezi velké touhy a naděje ethironské chudiny. Čas od času přišel novicům vypomoci i některý z mladších bratrů.
Práce byla chvílemi pochmurná, chvílemi povzbuzující a naplňující, to když se na tváři umírajících objevil úsměv a jejich popraskané rty šeptaly slova díků. Zejména však byla namáhavá; ošetřovaných se v hospicu nacházelo kolem stovky a muselo se o ně pečovat dlouhé hodiny od úsvitu až po soumrak, jen s krátkými přestávkami na oběd. Elyn myslel celou tu dobu na Kalu. Jaké lože v katakombách jí pro její věčný spánek asi vyberou?
Ke konci jeho služby přišla ještě další nepříjemnost, rozkašlal se Praděd. Byl to věkovitý muž kůží nataženou jako pergamen a jaterními skvrnami, nemluvný a upoutaný na lůžko tak dlouho, jak si i ti nejstarší bratři pamatovali.
Elyn k němu okamžitě přispěchal s miskou vody.
Praděd naprázdno a suše sípal, vystupující žilky na krku a pod očima mu nachověly.
"Napijte se, udělá se vám lépe," snažil se mu novic pomoci a k tenkým, vybledlým rtům mu přiložil svou misku.
Starý muž hltavě nasál a několik kapek mu ulpělo kolem úst.
"Nenechej mě tu umřít," zašeptal. Jeho oči byly pokryté bělmem; zíral kamsi do stropu a Elyn si na okamžik nebyl jistý, zda vůbec mluví k němu. Znovu mu nabídl misku s vodou, ale Praděd jen zavrtěl hlavou.
"Proč jsem tady... proč jsem tady? Jednou za život je příliš mnoho. Z krmírny už žádné jiné cesty nevedou, já to vím. Viděl jsem to. Odnes mě pryč! Ty prolhané obrazy... neměl jsem se vracet... nechci..."
Mluvil stále tišeji a nesrozumitelněji. Jeho drmolení ustalo až ve chvíli, když zavřel víčka a hlava mu klesla na polštář. Elyn se polekal; rychle přiložil prsty k jeho nosním dírkám. Stařec dýchal nepravidelně a přerývaně, ale dýchal. Žil.
Dvě smrti za jednu směnu, to by bylo už příliš.
Elyn otřel hadříkem hleny, které ulpěly na Pradědově bradě a krku, a odešel od jeho lůžka.
Ještě ho čekala nějaká práce.
S bláznovstvím a přeludy se u starších lidé setkával až moc často.
* * *
U večeře si k Elynovi přisedl Bryan.
Beze slov pojídali neslazenou ovesnou kaši a poslouchali tlumené cvrlikání hovorů kolem sebe. Dřevěné lžíce klepaly o mísy a vyluzovaly zvláštní hudbu jídelny. V její nižší části se nacházely asi tři desítky noviců; výše, na stupínku, měli svůj stůl uchystáni mladší bratři a starší bratr Entechar. Všichni bez výjimky pokorně chroupali svou kaši.
"Mám takový návrh," prolomil mlčení Bryan. Jeho bodavé oči nepokojně pomrkávaly.
Odpovědí mu bylo letmé přikývnutí.
"Chtěl bych se podívat do katakomb."
Skrze velká a úzká, prosklená okna v západní stěně pronikal do sálu třpyt umírajícího slunce. Bryan se šelmovsky usmíval, mnul si rašící vousy a čekal na odpověď svého souseda.
Konečně se Elyn probral, uvědomil si, co bylo vyřčeno, a poplašeně se rozhlédl, jestli je nikdo neslyšel. Pak ztišil hlas. "Dobrotivá Matko, proč? To už ses úplně pomátl? Jednou je to zakázané, tak je to zakázané. Stejně bys tam nic nenašel, kromě nějakých starých kostí." Jeho vzrušený šepot zněl jako syčení rozzuřeného hada. Měl sice Bryana rád, ale takové bláznovství mu nesmí dovolit!
"Zakázané ovoce," zazubil se jasnooký novic. "Kromě toho už jsem sehnal všechno, co budeme potřebovat. Pod postelí mám dvě louče. No tak, bude to dobrodružství!"
Elyn zavrtěl hlavou. "Je to nesmysl."
Po celý zbytek večeře se to tomu tvrdohlavci pokoušel rozmluvit, ale marně.
Když odnesli misky a vyšli z jídelny, Bryan jen pokrčil rameny. "Nikomu dalšímu už v Chrámu věřit nemůžu. Tak se tam tedy porozhlédnu sám. Ostatně, co zlého se může stát? Matka mě ochrání."
Pomalým, rozvážným krokem odcházel směrem ke vývařovnám, poblíž nichž měl svou ložnici. Na rozdíl od většiny ostatních bratří byli kuchaři a kuchyňští pomocníci ubytováni v jedné společné místnosti.
"Jdu s tebou, Bryane!" vyhrknul na poslední chvíli Elyn.
Jeho přítel se s širokým úsměvem otočil.
* * *
Když sestupovali po schodech vedoucí ze staré kaple, Bryan se chvěl. "Táhne odtamtud chlad. Mrazí až do morku kostí," stěžoval si.
"Já tam lézt nechtěl," zabručel Elyn.
Strop se prudce svažoval a brzy museli pokračovat oba novicové téměř sklonění. Kameny po stranách byly větší a hruběji opracované. Zdálo se, že katakomby jsou nejstarší částí Chrámu, vybudovanou ještě dříve než zde vyrostla samotná budova.
Už aby jejich prohlídku měli za sebou.
Podívají se na pár kosterních pozůstatků a hned zase půjdou.
Ano, přesně tak to bude.
Jenže nebylo.
* * *
Elyn se prudkým skokem vynořil z temnoty černé jako moře smoly a ocitl se na hlavní galerii chrámu, jež byla alespoň částečně osvětlena. Klesl na kolena, srdce mu dunělo jako kostelní zvon. Teď už je v bezpečí, je v bezpečí.
Snažil se popadnout dech, který ztratil při svém zběsilém úprku.
Myšlenky mu v hlavě zběsile vířily.
Návštěva katakomb se proměnila v hrůzný zážitek.
Nejprve to zavytí. Ozvěna toho odporného zvuku stále svírala Elynovo srdce. Pořádně je to s Bryanem vyděsilo a chtěli se vrátit.
Elyn šel první, jeho přítel za ním a loučí osvětloval cestu.
Už byli skoro u východu. Potom se na Bryana něco vrhlo. Elyn to neviděl. Událo se to příliš rychle, Bryanova louč spadla a zhasla. Jakmile uslyšel srdcervoucí křik svého přítele, nečekal Elyn vůbec na nic a dal se na útěk, schody bral po třech a ztemnělou podzemní kaplí prolétl jako poslední myšlenka umírajícího.
Z toho šíleného vypětí se téměř zhroutil, ale dokázal to.
Unikl.
Zatímco seděl opřený o stěnu, vdechoval sladký vzduch bezpečí a obdivoval mistrně provedenou klenbu na chodbě - nikdy se nevšimnul, jak je krásná! - uslyšel z nedalekého sálu zpěv.
Večerní bohoslužba.
Elyn vstal a otřepal si špínu ze sutany. Musí se co nejrychleji pokusit vmísit mezi ostatní novice. Snad si jeho nepřítomnosti zatím nikdo nevšiml. A když bude mít štěstí, možná se tam potká i s Bryanem, pokud vyvázl. Kdoví, třeba do něj v katakombách jen vrazil netopýr a celé to plašení je úplně zbytečné.
Zpěv zesílil. Elyn se donutil k úsměvu a vykročil.
* * *
Večerní bohoslužba skončila a jak bratři, tak novicové se rozcházeli do svých pokojů a cel.
Elyn kráčel zamyšleně po hlavní galerii.
Chválení Matky Milosrdné mu sice dodalo trochu odvahy a pozdvihlo skleslé srdce, přesto však nedokázalo zahnal strach, které mu hlodal hluboko v útrobách. Co se stalo tam dole ve tmě? A kde je Bryan?
Novic se zastavil před odbočkou vedoucí ke sklepům a zamyslel se. Na oprýskané šedivé zdi, o niž se opíral, se objevil drobný pavouček, chvilku zůstal na místě a hned zase zmizel v prasklině. Chodbou se natahovaly večerní stíny vrhané lucernami ve výklencích.
Za obvyklých okolností by teď Elyn přicházel do své skromné cely, odhrnoval by pokrývku a sfoukával svíčku.
Ale dnešní den nebyl vůbec obvyklý.
Bryane, ty hlupáku, Bryane...
Elyn se rozhodl. Vlastně byl rozhodnutý celou tu dobu, teď si to jen uvědomil.
Musí to udělat. Musí Bryanovi pomoci. Nebo alespoň zjistit, co se s ním stalo. Je to koneckonců jeho nejlepší přítel v celém Chrámu! Na okamžik si novic pohrával i s myšlenkou, že požádá o pomoc Amarika, nebo dokonce Entechara, ale potom ji zavrhl. Ne, nikdo by se neměl dozvědět, že proti zákazu vstoupili do katakomb.
Kroky posledních bratří spěchajících na kutě odezněly v dálce chodeb.
Elyn zpod sutany vytáhl svoji louč. Zapálil ji o jednu z pochodní, které osvětlovaly portál vedoucí do věže staršího bratra.
Poprosil Matku tiše o odvahu a zamířil ke sklepením.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama