Lovci

24. května 2008 v 11:30 | Léto |  Příběhy
Příběh velice neobvyklých lovců.



Byla temná noc a všude vládlo ticho. Na obloze utkané z černého sametu se rozmarně pohupoval srpek měsíce. Stíny starých budov byly obzvlášť hluboké a černé jako smola.
K tržišti se kolem zdi blížili dva muži. Náhodný kolemjdoucí by je mohl považovat za dva kamarády vracející se z flámu, který se poněkud protáhl. Avšak oni měli úplně jiné tajemství. Té noci byli na lovu.
"Zachytil jsem ji," zašeptal jeden z nich, pihovatý dlouhán, "když spí, je její magická aura slabší, ale tyhle nové přístroje od HunTechu ji stejně vyhmátnou. Maďaři jsou prostě kabrňáci."
"Jak je daleko?" zeptal se druhý muž, mladík pomenší postavy a krátce střiženého účesu. Přitom opatrně vyňal pistoli ze záňadří.
"Třicet nebo čtyřicet metrů. Tam za tou zdí. Nejspíš spí mezi stánky."
Ti dva byli z ÚZMČO, neboli Útvaru pro zatýkání magicky činných osob. Jmenovali se Zdeněk a Martin; avšak za obyčejnými jmény se skrývaly dlouhé roky neobyčejného výcviku.
"Takže ještě jednou," řekl Zdeněk, "já budu mluvit a nasazovat pouta. Zároveň budu dávat pozor na její oči, aby se nás nepokusila uhranout. Pokud to udělá, stříknu jí do obličeje pepřák, abych uhranutí předešel. V takovém případě okamžitě střílej. Střílej i tehdy, jestli se pokusí pronést zaklínadlo. Vím, že je to tvoje první akce, ale neměj obavy. Všude kolem jsou naši hoši. Jdeme?"
"Jdeme," potvrdil Martin.

* * *

Alborelu probudil zvuk blížících se kroků. Promnula si oči a neklidně se postavila. Je možné, že ji našli? Do těchhle čtvrtí chodí vlčáci od ÚZMČO málokdy, ale stát se může všechno. Třeba ji někdo udal, kdoví?
Směrem od vchodu do tržiště se blížily dvě postavy.
Čarodějka zajela rukou do pravé kapsy džínů a sevřela výbušnou dýmající kuličku. Jen ať přijdou, holomci. Stejně to jsou nejspíš jen nějací opilci, co taky hledají nějaké to přívětivé místo k přespání.
Ti dva vystoupili ze stínu a zastavili těsně před stánkem, kde Alborela našla svůj noční úkryt, takže měla možnost pořádně si je prohlédnout. Napravo stál asi čtyřicetiletý zrzek, oděný do rozhalené flanelové košile. Držel nějakou drobnou černou tubu, nejspíš sprej. Druhý muž byl mladší, sotva dvacetiletý, se světlým ježkem na hlavě. Docela hezký, kdyby nebyl oblečený do toho směšného károvaného saka...
...a kdyby neměl tu pistoli, kterou poněkud křečovitě svíral v pravé ruce.
"Co si přejete, pánové?" otázala se Alborela s nuceným úsměvem.
"Alborelo Fluxová z Poskřivic," pronesl poněkud formálně ten zrzoun, "na základě Úmluvy o zákazu divoké magie jste obviněna z praktikování čar a kouzel čtvrtého kruhu, z nepovolených alchymistických pokusů, z uřknutí, z měničství..."
Čarodějka opatrně vytáhla ruku z kapsy. V dlani ukrývala nevelkou hliněnou kuličku. Bude to muset risknout takhle. Bude muset. Bylo jí jasné, že zaklínadlo pronést nestihne.
"...a z obcování s muži za účelem vysátí jejich energie. Nyní budete zatčena a odvedena do vazební věznice. Při sebemenším náznaku odporu vás..."
Alborela máchla rukou. Ozvalo se hlasité prásknutí. Vzduch ihned naplnilo mračno hustého, štiplavého kouře a zavanulo to sírou. V témže okamžiku se kouzelnice vrhla na stranu, směrem ke vstupu do trhoveckého skladu.

* * *

"Střílej!" zařval Zdeněk.
Martin třikrát za sebou stiskl spoušť.

* * *

Sedící lovec byl drobnou, usmívající se terakotovou figurkou. Pocházel z období dynastie Tang a v průběhu věků se stal nejcennějším dědictvím rodiny Li. Přežil záplavy na Žluté řece a zemětřesení v provincii Kan-su. Vyslechl filosofické úvahy desítek generací a dvakrát si ho vzali jako talisman do války. Když Li Šüe, nejmladší z rodiny, odcházel v šedesátých letech ze země, vzal si panáčka s sebou. A tak byl Sedící lovec svědkem toho, jak se jeho vlastník cestuje přes půl světa, jak se sžívá s novým prostředím a jak si osvojuje neznámý jazyk. Doprovázel Li Šüa na dlouhé cestě životem a byl mu věrným druhem při obchodu i v lásce.
Poté, co si pořídil vlastní stánek, pověsil Šüe sošku pod jeho stříšku. Nechával jí tam i přes noc, prý aby odpuzovala zlé duchy. Ostatní trhovci se při těch slovech shovívavě usmívali, ale na mistra Li nedali dopustit. A nikoho nikdy ani nenapadlo, aby mu jeho vzácný artefakt uzmul.
"Sedíčí lovče," říkával figurce starý pán častokrát, než odešel domů, "dnes bylo krásně. Slunce svítilo a lidé byli milí. Malá Fuova dcerka si přinesla z louky kopretiny, aby z nich uvila věneček. Všechny další dny budou ve srovnání s tímhle vypadat vybledle a pošmourně." A v jeho hlase byl smutek.
"Sedící lovče," ptal se ho jindy, "zažijeme ještě někdy tak zlé chvíle? Celé odpoledne propršelo a Fuovu dceru srazilo auto. Nic horšího už přijít nemůže. Teď nás čekají jen hezčí a příjemnější věci." Hlas měl laskavý a vyrovnaný a plný radosti.
A Sedící lovec se usmíval, protože věděl, že to všechno je pravda.


Unaveným vzduchem zabouřily tři výstřely.
První stříbrná kulka se zavrtala do dřevěné obruby stánku jako nějaký hladový červotoč. Druhá se od železného kování odrazila do zdi a od ní žbluňkla do hlubokého stínu. Třetí kulka zasáhla terakotovou sošku zavěšenou pod střechou. Zcela ji roztříštila.
Tak zemřel Sedící lovec. Jeho život trval třináct set šedesát dva let, tři měsíce a šestnáct dní.

* * *

"Do háje!" zařval Martin, "do háje! Zatracený dým." Všechny tři výstřely šly mimo a čarodějka dokázala ve zmatku proklouznout pootevřenými dveřmi do skladiště.
"Je uvnitř," potvrdil Zdeněk s letmým pohledem na svůj detektor magie, "asi deset metrů od nás. Projevila odpor, takže teď po ní můžeme jít naostro. Střílej bez varování."
"Jasně, jasně," přikývl druhý muž, "jenom mi prosímtě řekni, co to bylo za kouzlo? Vůbec jsem si nevšiml, že by pronášela nějaké zaklínadlo."
"To nebylo kouzlo, měla přichystanou nějakou pyrotechnickou čertovinu. Měl jsem s tím počítat. Ale to je jedno, daleko neuteče."
V tu chvíli se ze skladu ozval výstřel a strašlivý křik.
Zdeněk beze slova skočil ke dveřím a rozkopl je dokořán.
Dovnitř vlétnul coby mstivý Ikaros. Martin s připravenou pistolí následoval těsně za ním. Šlápl přitom na kousek nějaké hloupé, rozbité keramiky.

* * *

Nasládlý puch spáleného masa se téměř nedal vydržet.
"Jeden z našich," zamračil se Zdeněk, "překvapila ho a uvařila mu krev v žilách."
Uvnitř poloprázdného skladiště bylo šero. Hvězdný třpyt klouzal dovnitř pouze řadou úzkých oken těsně pod střechou a otevřenými dveřmi. Právě u nich stál Martin a zbraní mířil na bedny ve vzdálenějším konci.
"Schovává se tam," potvrdil jeho druh, když vstal od mrtvého těla a pohlédl na detektor, "škoda jen, že jsem nevzal granát. Ten by byl v tomto případě obzvláště delikátním řešením. Nyní tedy musíme postupovat opatrně. Buď připraven střílet."
Pomalu se přibližovali k velkým dřevěným krabicím, novodobé vozové hradbě, za níž se skrýval nepřítel.
"Jestli..." začal Zdeněk, ale svou větu už nestihl dokončit.
Zpoza nejbližší bedny se čarodějka vymrštila přímo tygřím skokem. "Mavet nur-šeol!" zaječela kvílivým mezzosopránem.
Martin stihl ještě vypálit, letící ženu však těsně minul; kulka zasáhla pouze plandavý rukáv její košile.
Pak už se oba agenti vrhli do stran, aby unikli kouzlu.
Místem, kde ještě před chviličkou stáli, prolétlo zuřící inferno. Horoucí plameny roztetelily vzduch a na několik úderů srdce naplnily celý sál jasnou rudooranžovou září.
Ještě předtím, než stačila dolétnout na opačný konec skladu, ohnivá koule zapraskala a zmizela. Zdeněk a Martin se rychle zvedali na nohy.
Jenže Alborela na nic nečekala, hnala se pryč.
Martin popadl zbraň, jež mu při pádu vyletěla z rukou, a namířil na prchající čarodějku. Ta se mezitím dostala téměř ke dveřím ze skladiště. Než jimi ale stihla proklouznout na svobodu, naplnila je postava: ve východu stál další člen Útvaru, taktéž ozbrojený.
"To je Karel," vydechl Zdeněk.
Martin i nově příchozí vypálili ze svých pistolí ve stejný okamžik.
"Basar lehit-chapes!" zaječela zároveň s výstřely kouzelnice.
A byla pryč.

* * *

Na několik vteřin zůstali všichni tři muži stát jako přikovaní. Zdálo se, že čarodějka se prostě jen tak vypařila do vzduchu.
Jako první situaci pochopil Zdeněk. "Támhle je!" vykřikl a mávl rukou směrem ke zdi, podél níž se rychle hnal drobounký stínek. Obě pistole znovu štěkly, ovšem to již hlodavec proklouznul rozdrolenou stěnou pryč z budovy.
"A máme ji," usmál se zrzavý agent.
"Jak je to možné? Vždyť jsme ji netrefili." Martin sklonil ruku se zbraní a nejistě se ošíval. Dnes nějak není jeho den. Na střelnici to všechno vypadlo o hodně snadněji.
"Tahle proměňovací kouzla používají mágové jen v těch nejzoufalejších situacích," vysvětlil Zdeněk, "v myší podobě nevydrží déle než dvacet, třicet vteřin. A potom bude tak vysílená, že se několik desítek hodin nezmůže na žádné další čáry. Jinými slovy, bude jako přezrálá švestka, jen ji utrhnout. Magický detektor má dosah přes tři sta metrů, tak daleko se dostat nemůže."
Ze skladu páchnoucího ohněm a spáleninou vyšla trojice ven na čerstvý vzduch.
"Každou chvíli by mi tu měla naskočit. V myší podobě ji zachytit nelze, ale až se metamorfuje nazpátek do člověka, hned se na displeji objeví. Každou chvíli to bude. A pak si pro ni hezky dojdeme. Nemůže uniknout..."

* * *

..jenže unikla.
Zdeněk kolem sebe šlehal nadávkami jako šílený vozka bičem. Poté, co od proměny uběhla přibližně minuta, popadl vysílačku a ohlásil svou situaci ostatním hlídkám: "Tady Netopýr. Ta krůta je na útěku. Chci říct myš. Proměnila se v myš, rozumíte?! Ale už by měla být zpátky v normální podobě. Nemá teď žádná kouzla. Hlídejte všechny únikové cesty. Konec."
Posadil se na zídku a komunikační přístroj položil vedle sebe. "Teď můžeme jen čekat." V tu chvíli už u něj kromě Martina a Karla byli i další dva agenti, co předtím hlídkovali opodál. Foukal studený vítr a z nebeských lánů pomrkávaly kvetoucí hvězdy.
"Neuteče. Nemá jak," řekl Zdeněk, "hlídky s detektory jsou na nádraží i v okolních ulicích. Hlídají Hlávkův most, a taky Libeňský. Na Rohanském nábřeží stojí v rojnici. I kdyby přeplavala Vltavu, dostaneme ji..."

* * *

...jenže nedostali.
"Vůbec tomu nerozumím," lamentoval Zdeněk, zatímco je služební Volvo odváželo zpátky na základnu, "copak uletěla? Morfovala přece v myš, a ne v nějakého tryskového netopýra. Musela se proměnit nazpět v člověka ještě v blízkém okolí tržiště. A co potom? Nemohla se dostat pryč, žádnou skulinu jsme jí tam nenechali. A celá oblast byla pročesána. Anebo že by zůstala v myší podobě dost dlouho na to, aby dokázala proklouznout kolem hlídek s detektory? Ne, ne, to je nesmysl. Nikdo to nedokáže tak dlouho. Ani ten nejstrašnější mág na světě ne. Ach jo. Šéf říkal, že vyhlásí celorepublikové pátrání a že nechá hlídky na letišti a nádražích a kolem hlavních odjezdových silnic. Jenže co z toho? Stejně už ji nechytíme. Půlroční práce v čudu." Muž se odmlčel, natáhnul se na zadním sedadle a vyhlédnul z okna. Kolem se míhala barevná světélka noční Prahy.
"Ať to je jak chce, nedá se nic dělat. Prostě vyhrála," povzdechnul si Martin.

* * *

Byla temná noc a všude vládlo ticho.
Na dvorku za skladištěm se mlsně olizoval tlustý rezavý kocour.
 


Komentáře

1 nikkishka nikkishka | Web | 24. května 2008 v 23:52 | Reagovat

už jsem si to taky našla ale fakt by mi to asi nedocvaklo :( :o)

2 Lykao Lykao | Web | 25. května 2008 v 21:50 | Reagovat

Tohle už jsem komentovala na malilu, že? :) Asi bych měla odpovědět na ten nový mail...

3 Léto Léto | Web | 25. května 2008 v 22:12 | Reagovat

Padl na mě neodbytný dojem, že jedna z mých příštích povídek se bude jmenovat "Sběrači". Není nad to, když textem proudí archetypální síla stará miliony let. :)

Ly, hlavně se do ničeho nenuť a odepisuj, jak se ti chce. Já to taky tak dělám. Odpověď, která přijde za dva týdny, je taky odpověď. :)

4 heavy_head heavy_head | 27. května 2008 v 21:06 | Reagovat

Musím říct, že když jsem to četl, měl jsem pocit neúplnosti. To je všechno? říkal jsem si. Chtěl jsem o těch postavách, o Alborele, vědět víc. Ale krátká povídka má své zákonitosti. Musí být právě tak krátká, aby ji pointa unesla. A o tu jde především. Všechno k ní směřuje, k poslednímu odstavci, k poslední větě; celý příběh je vlastně přípravou na ni. Neboť ona je na krátkém příběhu tím nejdůležitějším. Běda, když ji nemá! Tahle povídka pointu má a je překvapivá a vtipná zároveň, což je šťastná kombinace. (A pochopí ji skoro každý ;-)) Není zkrátka Lovec jako lovec.

5 Léto Léto | Web | 28. května 2008 v 0:01 | Reagovat

Budiž ti poděkováno za kladný ohlas! :) S těmi pointami jsi to vystihl velmi hezky. Osobně mám sice radši delší příběhy, ve kterých k postavám více přilnu, jenže ty bývají náročnější na čas i na dobré nápady.

Někdy se budu muset podívat na to místo, kam jsem tenhle kousek situoval. Nejspíš jsem ho popsal úplně špatně, ale to asi naštěstí bude málokdo ověřovat. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama