Křik havranů na konci podzimu

26. května 2008 v 11:43 | Léto |  Příběhy
Povídka o lásce, o smíchu a o mystériu tvorby. Hlavně ji neberte moc vážně a nesnažte se ji pochopit.




"Nejsmutnější lidskou emocí je smích."



Albert byl spisovatelem. Alespoň to o sobě říkával, když k jeho stolu přisedla nějaká neokoukaná zrzavá slečna, kterou ještě neznal. Nepohrdnul by ani blondýnkou, kdyby mu nějaká naslouchala, jenže takové štěstí míval málokdy.

Abychom byli důslední, musíme přiznat, že Albert byl nadmíru mizerným spisovatelem. A abychom byli ještě důslednější: nikdy nenapsal ani řádek.

Sedával v kavárně a živil se vdechováním těžkého vzduchu páchnoucího tabákem, kyselým vínem a praženými kávovými zrny. Občas poslouchal staré rádio, nedbale umístěné na poličce nad dveřmi toalet. Jazzové melodie, které se z něj přes den linuly, čpěly nostalgií, a to se mu líbilo.

Měl velké plány. Byl si jist, že to bude právě on, kdo vtiskne slovům Smysl a Harmonii. Jen musí přijít na to, jak se to dělá. Musí objevit tu správnou inspiraci. A na rozdíl od jiných je na ni ochoten počkat, on ano.

Unylými, vyprahlými pohledy si zajišťoval neprůstřelnou kamufláž. Číšníci si jeho přítomnosti vlastně nikdy ani nevšimli. Aby bylo jasno: za sedm let Albertova působení se v kavárně vystřídali čtyři. Každý z nich nosil podivuhodně zbarvené vaky pod očima, tvídové sako a rozsáhlou pleš. Neznalý by hádal, že se jedná o bratry, ovšem Albert věděl, že nijak příbuzní nejsou. Kavárna prostě tenhle typ lidí nějak přitahovala, to je celé.


Albertův život se změnil jedno pošmourné zářijové úterý, někdy v těch zdánlivě lehkovážných letech před koncem století.

Bylo po dešti. Za okny kavárny kroužili černí ptáci, s kulisami vymalovanými do tvarů popelavých mračen. Avšak to byl jiný svět, jiný a vzdálený, a o něm Albert psát nechtěl. Chtěl psát příběhy o skutečných lidech a skutečných věcech. Netrpělivě okousával oba okraje svého plnícího pera a zíral na nezáludný, bělostný list papíru před sebou.

Papír zíral nazpátek a snažil se napodobit zoufalý staromládenecký pohled. Albert raději zavřel oči, aby toho zlomyslníka neviděl.

Svět se zahalil do milosrdného sametu.

Nepravidelný krok číšníka. Tichá rozmluva s hostem. Někde mňoukala kočka a bzučela moucha. Zvuky unaveného pozdního odpoledne.

Zaskřípění pantů dveří.

Na okamžik pocítil Albert na své tváři chladný závan zvenčí. Byl to polibek, nebo políček? Ptal se tak pokaždé, ale nikdy nedokázal vymyslet uspokojivou odpověď. Nejspíš to bylo něco mezi.

Nechal ten problém ležet a otevřel oči.

Příchozích bývalo, obzvláště na podzim, spíše poskrovnu. Ještě výjimečnějšími byly osamělé dámské návštěvy, tak časté v předletních měsících (že se jedná o ženu, to poznal ještě dříve, než jí pohlédnul do tváře; elegantní půlkrok a kočičí sebejistota, s kterou odkládala na věšák svůj kabát, ho nenechávala na pochybách).

Pak se k němu otočila čelem a posadila se k jednomu z protějších stolů.

Lze o ní říci jen toto: jmenovala se Eliška a byla krásná.

Úsměv a pokrčení nosu, nápojový lístek, ano, madam, klapání střevíců, jistě, madam. Někde nad věčností tančil hvězdný prach a voněla káva. A Albert hleděl, bez jediného nadechnutí či mrknutí, aby neztratil ani zlomek z těch okamžiků.

Pak napsal Slovo.

To slovo bylo Bůh (tak začínají všechny velké příběhy; ale žádný z nich tím slovem neskončí). Na okamžik se zamyslel a přidal druhé. A třetí a čtvrté a páté a desáté. Tváře mu planuly a mysl bláznivě křepčila.

Všechna ta slova se rodila z její přítomnosti a její dech jim dával život.

Ona, ona, ona.

Nashledanou, madam. Dopila kávu a odešla.

Avšak Albert věděl, že se vrátí. Z ulice k němu doléhalo vytí větru, který zuřivě pronásledoval prchající hejna listí a starých novin.

Z rádia se začal linout nějaký starý hit, pomalý a trudnomyslný.

Pominula chvíle slov a přišla doba snění. I to Albert velmi dobře chápal.

Nazval si tu ženu Múzou a důvěrně si o ní špital se svými myšlenkami, zatímco se nad světem vrstvily minuty a hodiny se lámaly vejpůl. Někde ve vedlejší místnosti tekla voda, zvonilo nádobí a kdosi se smál tlumeným smíchem. Ale to byl jiný čas a jiný prostor.

Albert počítal vteřiny a snil o Múze.

I v rozklížených chvílích před půlnocí o ní přemýšlel. Chtěl si před očima vyobrazit její tvář, avšak za nic na světě si nedokázal vybavit, jak vypadala.

Byl to vůbec člověk? Nebo snad anděl vyslaný, aby proměnil všechna neutěšená pozemská místa v příslib ráje a království? Netušil.

Té noci poprvé po sedmi letech usnul.


Do kavárny přicházela pravidelně. Otevřela dveře vždy deset minut po půl páté, pomalu vypila jeden šálek a krátce po odbití pěti hodin odcházela. Jak míjel den za dnem, rozplývala se v paprscích babího léta, topila se v říjnových mlhách a nechávala se odnášet studenými větry ohlašujícími zimu.

Její tvář se stala klíčem, jenž odemykal Albertovy sny. Když se blížila, slyšel její kroky jako vzdálenou elysejskou hudbu. Když otevírala dveře, svět na okamžik zatajil dech. Potom zaduněl hlas tisíců stříbrných trubek a smysly se proměnily v orchestr.

Albert psal.

Tkal příběhy lásky a života, příběhy lidské touhy od počátků světa. Nesčetné naděje novorozených dovedl popsat a pojmenovat. Věděl vše o návštěvnících kavárny a jejich osudech. Pod jeho pohledem se nedovedlo skrýt žádné štěstí, laskavost ani zlomoc.


Po hraně stolu lezla stará, unavená podzimní moucha.

Co ji sem asi přivedlo?

"Jmenovala se Cecílie a byla šlechtičnou," psal Albert, "ne však ledajakou! Vylíhla se jako prvorozená na velkém vlkodavím zbytku pod šípkovým keřem, a získala tak titul hraběnky z Psího lejna. Patřily jí pozemky a statky, kam jen muší oko z onoho keře dohlédlo.

Měla mnoho nápadníků. Nakonec dala přednost Evženovi od Kravského jezírka, ač byl tím, co bychom v dnešní době nazvali maloměšťákem. Nechyběl mu však dobrý odhad a potřebné štěstí a v krátké době si dokázal prostřednictvím spekulací s hnojem vydobýt velké bohatství.

Cecílie s manželem žila šťastně až do Evženovy smrti, jež přišla, jak už to u much bývá, velmi záhy. Na vině bylo přespříliš rychle jedoucí vozidlo. Po této nešťastné události si Cecílie oblékla vdovský šat, nakladla posledních pár vajec na své rodné lejno a vydala se na svou poslední pouť.

Ta nicméně nebyla dlouhá. Vlivem osudu, neuvážených rozhodnutí a povětrnostních podmínek brzy na to vlétla do nejmenované pražské kavárny, kde strávila zbytek života."


Albert si v duchu zatleskal. Ano, i humor tam patří, humor tomu dodává říz. Až si to Múza jednou všechno přečte, rozhodně se nesmí nudit!


Držela v rukou zpola vypitý šálek kávy.

"Ten šálek viděl mnoho lidských slzí. Více, než by jej dokázalo naplnit až po okraj.

Jeho první majitelem byl kameník z pohraniční vsi. Odešel ale do války a už se nevrátil: odpočívá na Ukrajině. Jeho ženu znásilnili a zastřelili vojáci osvobozující Rudé armády. Opuštěný dům vyraboval známý potulný cikán Honza.

Za utržené peníze si koupil dvě láhve vína a flašku kořalky. Řeka ho vyplavila až po týdnu, ohyzdného a nafouknutého jako ropuchu.

To už byl šálek zase jinde: od vetešníka jej koupil chudý číšník Gustav, aby nenápadně nahradil kus, jejž rozbil ve své kavárně. Přesto byl zanedlouho ze zaměstnání vyhozen kvůli nešikovnosti a nadbytečnosti. Oběsil se na půdě.

Kdyby porcelán uměl mluvit, bezpochyby by vyprávěl velmi často. A vždy by připomínal, jak krutý bývá svět tam za útulnými zdmi."


Odbíjela pátá.

Albert psal.

Skla kavárny se chvěla křikem havranů na konci podzimu.


Přišel večer prvního prosincového dne: ta doba, kdy se šero barví inkoustově modrými odstíny a voní čerstvě upečeným chlebem a cukrovím. Do ulic se snášel bílý poprašek a tlumil kroky spěchajících.

Albert hleděl na Múzu a odpočíval.

Naslouchal, jak mu ve spáncích tepe krev a rozlévá se celým tělem coby dobře napěněné šampaňské. Od mozolnatých konečků prstů až roztažené chřípí nosu se jeho smysly probouzely z letargie. Cítil, jak přestává být člověkem.

Viděl věci kolem sebe a dovedl je popsat. Slyšel slova, chápal jejich význam, četl myšlenky a rozuměl gestům. Jeho nos přijímal vůně blízké i vzdálené.

Teď si nějaký muž přisunul židli ke stolu, kde seděla Múza. Jeho vůně na okamžik opanovala kavárnu. Pach moči, potu a levné kolínské podtrhovaly nízké tóny pižma a spermatu.

Snad nápadník? Touží získat Múzu pro sebe?

Albert znal jeho příběh, jeho trápení i jeho milenky. Hleděl na jeho bezvýrazné oči; věděl, že jsou pomněnkové. Klenba jeho hranaté čelisti něčím připomínala zlomený srp. Přirovnání, metafory a symboly létaly kroužily kolem jako neodbytní poslové pravdy.

Muž si objednával kávu a smál se vlastním slovům.

A Albert se znovu vrhnul do psaní, zuřivěji a úporněji než kdy předtím. Již nepsal příběhy: hrot jeho pera roztančil skřípavý tanec vědění. Od věcí konkrétních zabloudil k abstraktním myšlenkám a úvahám, z mořské pěny se podivuhodně a bezbolestně rodila filosofie.

"Jaký můžeme nalézt vztah mezi smíchem a citem?"

Ta slova připadala Albertovi jaksi povědomá. Snad je od někoho kdysi skutečně zaslechl, nebo teprve zaslechne? Hledal ve svých příbězích stopy smíchu. Zamýšlel se nad odpověďmi.

Onen podivný, páchnoucí modrooký muž se mezitím naklonil směrem k Múze a prohodil několik slov.

Albert vše sledoval bez stopy žárlivosti. Byl si jist silou své lásky.


Jenže tentokrát se stalo něco strašlivého a neočekávatelného.

Múza se rozesmála.


Hahahahahahahá!

Ten zvuk se obtiskl do Albertova nitra ve vší své syrovosti a krutosti. Bořil sny a ideály. Nebesa se chvěla.

Albert se pokusil zacpat si uši, ale lehkovážný, hýkavý smích pronikal všemi překážkami a ukazoval svou nahotu a prostopášnost.

A Albert věděl, že to tak musí být.

Znovu se mu pod rukama začala rodit slova:


"Skutečným vztahem mezi citem a smíchem je nepřátelství. Nepřátelství na život a na smrt. Hluboká láska může zahynout jen dvěma způsoby: buďto smrtí svého nositele, nebo tehdy, pohlédne-li do rozšklebené masky veselosti."


Muž s pomněnkovýma očima se smál. A také ta žena, jež byla dřív Múzou, se smála.

Teď už ji viděl zcela jasně: její vlasy se natřásaly a leskly, jako by snad byly vylisovány ze zkamenělého medu či jantaru. Zrak se třpytil tisícovkami drobných šedivých ďáblíků. Hýkavě se řehtající ústa lemovaly úzké, avšak plné rty.

Taková byla ta, kterou smíchem ztratil navěky.

Krásná, plytká a rozevlátá.


Toho dne odešla až o půl šesté a pomněnkový nápadník ji doprovázel.

Albert se usmíval a v očích se mu hořel smutek. Pomalé, nízké tóny jeho srdce mu připomínaly zvonění hrany za časů jeho dětství.

Věděl, že to, co zažíval, byla jen iluze. Teprve nyní se skutečně stal spisovatelem, nyní až chápe zoufalství světa, v němž přebývá. Věděl, že by se měl své poznání pokusit vložit do nových slov a příběhů.

Ale zároveň věděl, že má konečně moc nad světem a nad sebou samým. Moc učinit cokoliv.

Odložil pero.


Krev, která se mu vyřinula z útrob, byla černá a hustá jako irská káva.
 


Komentáře

1 enkelinkiskanka enkelinkiskanka | Web | 26. května 2008 v 16:09 | Reagovat

o.O dostala sem se sem od Satale to je detail :D casem to tu prolezu ale ted me tlaci cas.. proto tu jen zanecham pochavli Laye.. je vazne uzasny.. neco takovyho sem si predstavovala i pro svuj blog... ale nebudu kopirovat :D takze jeste jednou chvalim...

2 Léto Léto | Web | 26. května 2008 v 19:11 | Reagovat

Děkuji mnohokrát, pochvala vždycky potěší. :) Původně jsem si sem chtěl dát něco více "vlčího", ale ten dům se mi zalíbil natolik, že jsem prostě neodolal.

3 heavy_head heavy_head | 27. května 2008 v 20:53 | Reagovat

Text povídky se mi zobrazuje i přes tu levou, hnědou část. Působí to rušivě - cítím se velmi dezorientován až hypertrofován :-). Je problém na mé straně?

4 Léto Léto | Web | 27. května 2008 v 21:34 | Reagovat

Ano, chyba je patrně na tvém přijímači. Buď to, anebo zde řádí jakýsi společensky unavený internetový šotek. Vzhledem k nepravděpodobnosti výskytu magických tvorů v digitální soustavě se ale přikláním spíše k té první možnosti. U mě je každopádně celý text na "pergamenu". Uvidíme, co k tomu řeknou ostatní čitatelé. :)

5 heavy_head heavy_head | 29. května 2008 v 20:54 | Reagovat

Zajímavé, už je to v pořádku. Zajímavé. :-)

6 Lykao Lykao | Web | 30. května 2008 v 21:29 | Reagovat

Nevím co bych k tomu napsala, jen asi, že se mi to moc líbí, já tu všechno čtu, ale téměř vždy zapomenu zanechat komentář...

7 Léto Léto | Web | 31. května 2008 v 19:56 | Reagovat

Opravdu se ti to líbí? To jsem rád! :) A děkuji. Trochu jsem se bál, že ta povídka bude vyvolávat spíše zmatené a rozporuplné pocity. Nebo že budu dokonce považován za slepého starce Jorgeho ze Jména růže. Tyhle obavy se naštěstí nevyplnily. :)

8 heavy_head heavy_head | 1. června 2008 v 14:27 | Reagovat

Tedy, nesnažil jsem se to moc pochopit, ale co máš proti smíchu? :-) Myslíš, že smích a pravdivost se vylučují? Myslí si to snad Albert? Scéna s mouchou byla perfektní a zároveň velmi směšná.

9 Doktorka Šáhlá Doktorka Šáhlá | Web | 6. listopadu 2008 v 16:31 | Reagovat

Krásná povídka... Většinou, když prohledávám internet, abych našla něco ke čtení, většina věcí je tak nějak o tom samém, ale tvoje příběhy jsou originální a moc hezky se čtou :-)

10 Bella Bella | Web | 20. listopadu 2008 v 20:39 | Reagovat

Tohle bylo silné, jaksi povědomé, jakýsi příběh spisovatelů? Chápu - někde uvnitř a nedokážu to slovy popsat.. Rozhodně mě to obohatilo.. Děkuji.

11 brides dresses brides dresses | E-mail | Web | 10. ledna 2013 v 14:43 | Reagovat

interesting article. I like your take on this matter. Although there are a few points I diverge on though. But I think that clears up a few issues for me personally. Anyone else think so?
http://www.elsedress.org

12 replica tag heuer replica tag heuer | E-mail | Web | 17. ledna 2013 v 8:36 | Reagovat

Q. What do you get when you put a fish and an elephant together?
http://www.watchescan.org

13 iwc replica swiss iwc replica swiss | E-mail | Web | 18. ledna 2013 v 7:10 | Reagovat

Q. When does a cart come before a horse?
http://www.begwatches.net

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama